Maturitní otázky z výtvarné a estetické výchovy

  1. Základní výtvarné pojmy
  2. Umění pravěku
  3. Umění starověku
  4. Antické umění
  5. Historické umělecké slohy
  6. Umění raného středověku
  7. Románské umění
  8. Gotické umění
  9. Umění novověku – renesance a manýrismus
  10. Michelangelo
  11. Umění baroka a rokoka
  12. Rembrandt
  13. Téma krajiny ve výtvarném umění
  14. Umění realismu a  Barbizonská škola
  15. Umělecké směry 19. a 20. století
  16. Impresionismus
  17. „Prokletí malíři“ - Gogh, Gauguin, Cézanne, Lautrec
  18. Abstraktní umění
  19. Surrealismus
  20. Gogh
  21. Picasso
  22. Portrét v evropském umění, kresba lidské hlavy
  23. Perspektiva ve výtvarném umění
  24. Géniové výtvarného umění v Evropě
  25. Regionální umění Lounska - od pravěku po dnešek, architektura v regionu, osobnosti, malíři, sochaři, architekti - dílo

 

ZAMĚŘENÍ  SEMINÁŘE  Z  VÝTVARNÉ  A  ESTETICKÉ  VÝCHOVY  NA  ŠKOLNÍ  ROK  

2017 - 18

Seminář se zaměří na prohlubování znalostí z dějin lidské kultury. Cílem je umět aplikovat jednotlivé poznatky v širších souvislostech, tzn. vidět umělecké vyjadřování v souvislostech s dosaženými znalostmi a vědomostmi v různých oborech lidské činnosti v konkrétním čase. Člověk nemůže prožít svůj přítomný život plnohodnotně bez poznání odkazu našich předků. Proměnami vnímání krásy, dobra a zla, spravedlnosti, kategoriemi vesměs neuchopitelnými , nás bude provázet putování předmětem hledání věčných lidských a kosmických zákonitostí, řádu, dobra a krásy: ESTETIKA. Všechny činnosti v semináři však budou směřovány prioritně k přípravě na případnou maturitní zkoušku z oboru VV, která vyžaduje znalosti:
1/ dějiny umění od pravěku po současnost - zahrnuje architekturu, sochařství, malířství, umělecká řemesla a novodobá média.
2/ teoretickou znalost základních výtvarných pojmů a technik
3/ schopnost výtvarného projevu

SEMINÁŘ

2017/18

Studenti budou vytvářet bohatě ilustrovanou učebnici dějin výtvarného umění pro potřeby studentů gymnázia výtvarné výchovy v Lounech. Kombinací koláže, ruční kresby, počítače a za použití níže uvedené literatury, budou studenti vytvářet poutavý přehled toho nejzajímavějšího a nejvýznamnějšího v dějinách umění, co se odehrálo od dob prehistorických až do doby nejnovější. Cílem projektu je vytvořit ucelený a stručný  přehled pro snadnou orientaci z hlediska časového zařazení událostí, osobností a děl výtvarného umění jako svědectví tvůrčího ducha člověka. Studenti budou sledovat i důležitou kontinuitu v umění, vzájemné ovlivňování kultur napříč časem a význam odkazu antického umění pro další generace. Studentům by tato knížka měla pomáhat jako inspirace a vodítko pro další hlubší studium výtvarného umění a jako studijní materiál k maturitní zkoušce z dějin umění. Při práci budou studenti využívat počítačovou techniku. Výsledná práce bude prezentovaná ve hmotné podobě knížky. Hodnocena bude pravdivost uvedených pojmů, grafické zpracování a celková estetická úroveň díla. Důraz bude kladen na výtvarnou originalitu, výtvarný důvtip, ruční ilustrace, na kompozici a na jasné a přehledné grafické uspořádání. Tato knížka má studentům sloužit jako učební materiál k maturitní zkoušce. Výtvarná praktická činnost  se soustředí na téma : linie, pohyb  a světlo. Výsledné práce včetně knížky studenti předloží při maturitní zkoušce.                  

 

Mgr.J.M.Valt 4.9. 2017

 

Literatura:
Vladimír Prokop – Kapitoly z dějin výtvarných umění (oksoft@oksoft.cz)ombinací )
P. Šamšula – Průvodce výtvarným uměním, SPL -  PRÁCE http://www.neoluxor.cz/ucebnice/odborne-skoly/vytvarna-vychova/pruvodce-vytvarnym-umenim-3-d3t136088,
JAROSLAV HEROUT – Slabikář návštěvníků památek - http://knihy.abz.cz/obchod/nakladatelstvi-tvorba
 Alois Bauer – Dějiny výtvarného umění (rubico@rubico.cz), ,  
J. M.Valt – balík vv /PC/, webnode (sdílení), webová alba picasa: http://picasaweb.google.cz/114057133194998543149

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D.

Stručné dějiny kultury

Liberec, 2011

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

2

Obsah:

1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její důsledky, vznik

měst. ........................................................................................................................ 6

1.1 Vývojové fáze kultury .................................................................................... 6

1.2 Neolitická revoluce ........................................................................................ 7

1.2.1 Proces domestikace plodin ........................................................................ 7

1.2.2 Domestikace zvířat .................................................................................... 7

1.2.3 Důsledky NR .............................................................................................. 8

1.3 Doba bronzová ............................................................................................. 10

1.3.1 Doprava ................................................................................................... 11

1.4 Vznik městských sídel ................................................................................. 12

1.4.1 Dobytí Jericha .......................................................................................... 13

1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst ........................................................ 14

1.5.1 Vznik písma ............................................................................................. 14

1.5.2 Vznik matematiky ..................................................................................... 15

1.5.3 Institut vládce, panovníka......................................................................... 16

2. Starověké civilizace Blízkého východu ........................................................... 17

2.1 Sumer ............................................................................................................ 17

2.1.1 Gilgameš .................................................................................................. 17

2.2 Sumersko-akkadská éra .............................................................................. 18

2.3 Lagaš ............................................................................................................ 18

2.4 Babylónie (Starobabylónská říše) .............................................................. 18

2.5 Říše Chetitská .............................................................................................. 19

2.6 Asýrie ............................................................................................................ 19

2.7 Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše) ............................................. 21

2.7.1 Objevení Babylónu ................................................................................... 21

2.8 Persie ............................................................................................................ 22

2.9 Féničané ....................................................................................................... 23

2.9.1 Dido a Aeneas ......................................................................................... 24

2.9.2 Objev abecedního písma ......................................................................... 24

Starověké civilizace Blízkého východu - přehled ............................................ 25

3. Egypt ve starověku ........................................................................................... 27

3.1 Pyramidy ....................................................................................................... 28

3.2 Hieroglyfy ..................................................................................................... 29

3.3 Střední a nová říše ....................................................................................... 30

3.4 Egyptská božstva ......................................................................................... 31

3.5 Nové objevy českých egyptologů .............................................................. 33

4. Dějiny kultury Indie a Číny ............................................................................... 34

4.1 Indie .............................................................................................................. 34

4.1.1 Protoindická kultura ................................................................................. 34

4.1.2 Árjové ....................................................................................................... 34

4.1.3 Náboženství a mytologie .......................................................................... 35

4.1.4 Maurijská říše ........................................................................................... 37

4.1.5 Islám v Indii .............................................................................................. 37

4.1.6 Umění a věda ........................................................................................... 37

4.2 Čína ............................................................................................................... 37

4.2.1 Písmo a kaligrafie .................................................................................... 38

4.2.2 Společenské uspořádání.......................................................................... 38

4.2.3 Duchovní a náboženský život .................................................................. 39

4.2.4 Dynastie Čchin a První Císař ................................................................... 39

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

3

4.2.5 Architektura .............................................................................................. 40

4.2.6 Přínos Číny pro evropskou a světovou kulturu ......................................... 40

5. Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky ............................................................. 42

5.1 Mezoamerika ................................................................................................ 42

5.1.1 Olmékové ................................................................................................. 42

5.1.2 Teotihuacán ............................................................................................. 43

5.1.3 Mayové .................................................................................................... 43

5.1.4 Toltékové ................................................................................................. 44

5.1.5 Aztékové .................................................................................................. 45

5.2 Jihoamerické kultury ................................................................................... 46

5.2.1 Inkové ...................................................................................................... 46

6. Mínojská kultura, antické Řecko ...................................................................... 48

6.1 Kréta, mínojská kultura ............................................................................... 48

6.2 Mykénská kultura ......................................................................................... 49

6.3 Kultura v řecké oblasti................................................................................. 50

6.3.1 Náboženské představy starověkých Řeků ............................................... 51

6.3.2 Literatura starověkého Řecka .................................................................. 54

6.3.3 Stavitelství starověkého Řecka ................................................................ 54

6.3.4 Sochařství starověkého Řecka ................................................................ 54

6.3.5 Keramika .................................................................................................. 55

6.3.6 Drama ve starověkém Řecku ................................................................... 55

7. Helénismus, Etruskové, starověŘím .......................................................... 57

7.1 Vzestup Makedonie, Alexandr Veliký ......................................................... 57

7.2 Helénismus ................................................................................................... 57

7.2.1 Helénistická urbanistika ........................................................................... 58

7.3 Etruskové ...................................................................................................... 59

7.4 Kultura starověkého Říma........................................................................... 60

7.4.1 Království ................................................................................................. 60

7.4.2 Republika ................................................................................................. 61

7.4.3 Císařství, římská armáda ......................................................................... 61

7.4.4 Římské stavitelství ................................................................................... 62

7.4.5 Římské sochařství ................................................................................... 63

7.4.6 Pozdní římské císařství ............................................................................ 63

8. Prehistorická Evropa, Keltové ......................................................................... 65

8.1 První zemědělci a megality ......................................................................... 65

8.2 Germáni ........................................................................................................ 66

8.2.1 Nejznámější germánské kmeny: .............................................................. 66

8.3 Keltové .......................................................................................................... 67

8.3.1 Kultura laténská – též mladší doba železná v Evropě (od 5. st. př. n. l.) .. 68

8.3.2 Struktura keltské společnosti ................................................................... 69

8.3.3 Náboženské představy, druidové ............................................................. 70

8.3.4 Vedení válek ............................................................................................ 71

8.3.5 Řemesla a umění, architektura ................................................................ 71

8.3.6 Zpracování kovů ...................................................................................... 72

8.3.7 Jména ...................................................................................................... 72

9. Kultura středověku ........................................................................................... 74

9.1 Raný středověk ............................................................................................ 74

9.1.1 Románský sloh ........................................................................................ 75

9.1.2 Křesťanská církev .................................................................................... 76

9.2 Byzantská říše .............................................................................................. 77

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

4

9.2.1 Výtvarné umění Byzance ......................................................................... 77

9.3 Islámská kultura ........................................................................................... 78

9.4 Vrcholný a pozdní středověk ...................................................................... 79

9.4.1 Gotika....................................................................................................... 80

9.5 Literatura a hudba ve středověku ............................................................... 81

9.6 Divadlo .......................................................................................................... 81

9.7 Sochařství ..................................................................................................... 82

9.8 Malířství ........................................................................................................ 82

9.8.1 Knižní malba ............................................................................................ 83

9.9 Univerzity ...................................................................................................... 83

10. Renesance a manýrismus .............................................................................. 85

10.1 Renesance .................................................................................................. 85

10.1.1 Historické podmínky nástupu renesance ............................................... 85

10.1.2 Společenské, materiální a duchovní podmínky nástupu renesance

a humanismu .................................................................................................... 85

10.1.3 Architektura v renesanci ......................................................................... 86

10.1.4 Sochařství v renesanci ........................................................................... 87

10.1.5 Malířství v renesanci .............................................................................. 87

10.1.6 Užité umění v renesanci ......................................................................... 88

10.1.7 Literatura v renesanci............................................................................. 88

10.1.8 Hudba v renesanci ................................................................................. 88

10.1.9 Divadlo a tanec v renesanci ................................................................... 89

10.2 Manýrismus ................................................................................................ 89

10.2.1 Literatura v manýrismu........................................................................... 89

10.2.2 Výtvarné umění v manýrismu ................................................................. 89

10.2.3 Architektura manýrismu ......................................................................... 90

11. Baroko a rokoko .............................................................................................. 91

11.1 Baroko......................................................................................................... 91

11.1.1 Architektura baroka ................................................................................ 91

11.1.2 Malířství a sochařství baroka ................................................................. 94

11.1.3 Umělecká řemesla v době baroka .......................................................... 95

11.1.4 Hudba a divadlo v baroku ...................................................................... 95

11.2 Rokoko ........................................................................................................ 95

11.2.1 Výtvarné umění rokoka .......................................................................... 96

11.2.2 Architektura rokoka ................................................................................ 96

12. Klasicismus, empír, romantismus ................................................................. 97

12.1 Klasicismus ................................................................................................ 97

12.1.1 Osvícenství ............................................................................................ 97

12.1.2 Literatura a hudba v době klasicismu ..................................................... 97

12.1.3 Architektura klasicismu .......................................................................... 98

12.1.4 Malířství v klasicismu ............................................................................. 99

12.1.5 Sochařství v klasicismu .......................................................................... 99

12.1.6 Užité umění v klasicismu ...................................................................... 100

12.2 Empír ......................................................................................................... 100

12.2.1 Biedermeier .......................................................................................... 100

12.3 Romantismus ........................................................................................... 100

12.3.1 Výtvarné umění romantismu ................................................................ 101

12.3.2 Architektura romantismu ...................................................................... 102

12.4 Prerafaelitské bratrstvo (Preraphaelite Brotherhood, PRB) ................. 102

12.5 Realismus ................................................................................................. 103

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

5

12.5.1 Literatura a drama v realismu .............................................................. 103

12.5.2 Architektura realismu ........................................................................... 103

12.5.3 Realistické malířství ............................................................................. 104

12.6 Naturalismus ............................................................................................ 104

13. Impresionismus a styly počátku 20. století ................................................ 105

13.1 Impresionismus ....................................................................................... 105

13.1.1 Impresionistické malířství ..................................................................... 105

13.1.2 Impresionismus v hudbě ...................................................................... 105

13.1.3 Impresionismus v literatuře .................................................................. 105

13.2 Secese a moderna ................................................................................... 106

13.2.1 Secesní malba a grafika....................................................................... 106

13.2.2 Secesní architektura ............................................................................ 107

13.2.3 Moderna ............................................................................................... 107

13.2.4 Secese v Liberci a okolí ....................................................................... 108

13.2.5 Užité umění, sochařství a literatura secese ......................................... 108

13.3 Expresionismus ....................................................................................... 109

13.3.1 Amedeo Modigliani a Marc Chagall ..................................................... 109

13.4 Fauvismus ................................................................................................ 110

13.5 Kubismus .................................................................................................. 110

13.5.1 Architektura kubismu ........................................................................... 110

13.6 Futurismus ............................................................................................... 111

13.7 Kandinskij a Blaue Reiter ........................................................................ 112

13.8 Sochařství počátku 20. století ................................................................ 112

14. Kultura mezi světovými válkami .................................................................. 114

14.1 Obloučkový kubismus, rondokubismus, národní sloh ......................... 114

14.2 Funkcionalismus a konstruktivismus .................................................... 114

14.2.1 Bauhaus ............................................................................................... 115

14.2.2 De Stijl.................................................................................................. 116

14.3 Novoklasicismus - Josip Plečnik ............................................................ 116

14.4 Meziválečná architektura v Liberci a okolí ............................................. 116

14.5 Art Deco .................................................................................................... 117

14.6 Dadaismus ................................................................................................ 118

14.7 Surrealismus ............................................................................................ 119

14.8 Meziválečný realismus ............................................................................ 119

14.9 Hudba mezi světovými válkami .............................................................. 120

14.10 Fotografie mezi válkami ........................................................................ 120

14.11 Počátky kinematografie a film mezi světovými válkami ..................... 120

15. Kulturní proudy a směry druhé poloviny 20. století .................................. 122

15.1 Světové malířství po druhé světové válce ............................................. 122

15.1.1 Abstraktní expresionismus ................................................................... 122

15.1.2 Geometrická abstrakce ........................................................................ 122

15.1.3 Neokonstruktivismus, op-art ................................................................. 123

15.1.4 Nový realismus .................................................................................... 123

15.1.5 Pop-art ................................................................................................. 123

15.2 České výtvarné umění po druhé světové válce ..................................... 124

15.3 Sochařství ve druhé polovině 20. století................................................ 125

15.4 Světová architektura ve druhé polovině 20. století ............................... 125

15.5 Česká architektura ve druhé polovině 20. století .................................. 126

15.6 Film ve druhé polovině 20. století .......................................................... 127

15.7 Hudba ve druhé polovině 20. století ....................................................... 128

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

6

1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její

důsledky, vznik měst

Termín kultura pochází z latinského "colere", což znamená pěstovat. V užším slova

smyslu je tedy chápána jako to, co člověka pěstí, zušlechťuje, povznáší, ovšem

v širším slova smyslu je kultura tím, co odlišuje člověka od okolní přírody. Kultura je

mimobiologická adaptace člověka na vnější prostředí a zahrnuje jak jeho duchovní,

tak materiální produkci. Je předávána tradicí z generace na generaci a v tomto

procesu je přetvářena a rozvíjena. Kultura se stala hlavní adaptační výhodou lidstva

a nástrojem jeho přežití a rozšíření.

1.1 Vývojové fáze kultury

Děj příběhu, který nám vypráví o vývoji kultury začíná někdy v době, kdy se objevují

hominidé, tedy zhruba před pěti až čtyřmi milióny let. Tehdy je člověk nepříliš

hojným živočichem, který se živí sběrem potravy. Tato doba, kdy člověk jako

hlavního materiálu ke zhotovování nástrojů užíval kámen, je od pol. 19. stol.

nazývána doba kamenná (toto označení razil brit. vědec John Lubbock).

Doba kamenná, nazývaná též prehistorie se dělí zhruba na tyto fáze

1. starší doba kamenná = paleolit (palaios = starý, lithos = kámen)

Člověk využívá štípaného a otloukaného kamene, trvá přibližně do doby 10 tis. let

př. n. l.

2. střední doba kamenná = mezolit přechodná doba: 10-9 tis. let př. n. l.

3. mladší doba kamenná = neolit: 8-3 tis. let př. n. l.

Člověk využívá metody broušení kamene, objev pěstitelství a chovatelství.

Důsledkem objevu pěstitelství je možnost zakládat stálá sídliště, rozvíjí se

hrnčířství a tkalcovství. Dovršením vývoje v neolitu a naznačením nových změn

je eneolit (pozdní doba kamenná). Eneolit bývá nazýván i chalkolit (doba

měděná) a v různých oblastech nastal v odlišné době (v pokročilých již v 5. tis.

př. n. l.) – je pro něj typický rozvoj zpracování kovů, řemeslná výroba, rozvoj

obchodu a dopravy.

Paleolit bývá některými kulturními antropology a historiky kultury charakterizován

jako „divošství“ (L. H. Morgan); principem obživy je lovectví a sběračství, typické

jsou primitivní lovecké nástroje, využití ohně, přisvojovací způsob obživy, naprostá

závislost člověka na přírodě. Neolit je pak obdobím, které bývá ve starší literatuře

označováno jako „barbarství.“

V době neolitu došlo k domestikaci zvířectva a počátkům zemědělství, což

podnítilo dalekosáhlé změny v oblasti hmotného, sociálního i duchovního vývoje

lidstva. Oproti předchozí paleolitické fázi divošství začíná neolitický čl. produkovat

a vyrábět, čímž se vymaňuje z bezprostřední závislosti na okolní přírodě – člověk se

z ní vyděluje, má přebytky potravy, vyvíjí nové techniky a vytváří stabilní sídliště.

Tento proces vrcholí na konci neolitu vynálezem písma, čímž začíná doba

historická, začíná období civilizace, charakteristické používáním hláskové

abecedy a vytvářením písemných záznamů. Nastává doba bronzová (přibl.

od 4. tis. př. n. l.), kterou charakterizuje vznik měst a prvních státních útvarů,

monumentální architektura a třídní rozvrstvení společnosti.

Období zhruba od r. 1200 př. n. l. až po současnost se pak nazývá doba

železná, charakterizovaná především výrobou a rozšířením nástrojů a předmětů

zhotovených ze železa.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

7

1.2 Neolitická revoluce

je nesmírně významný proces, který se odehrál během mladší doby kamenné

a znamenal takový převrat ve vývoji lidstva, že bývá nazýván revolucí, přesněji

řečeno neolitickou revolucí.

Tento proces nejvýrazněji charakterizovaný vynálezem zemědělství nezačal

vzhledem ke klimatickým podmínkám na celé Zemi současně. Ke konci paleolitu

totiž postupně začíná ústup ledovců směrem na sever a na jejich okraji začíná neolit

již 10 tis. let př. n. l. – v souladu s tím začíná NR v Př. Asii, Mezopotámii, Egyptě

a východním Středomoří. Ve střední a severní Evropě začíná tento proces až

o 2 tis. let později.

Zásadně hovoříme o několika nejstarších centrech NR, která se zeměpisně

shodují s nejstaršími civilizačními centry, jinými slovy tam, kde došlo nejdříve

k objevu zemědělství, tam se nejdříve objevily starověké civilizace. Těmito centry

jsou: Mezopotámie a východní Středomoří, Egypt, severní Indie - Paňdžáb,

Čína (povodí Žluté řeky) a Střední a Jižní Amerika.

Podstatou NR je plánovité pěstování rostlin a domestikace zvířectva,

tedy vznik zemědělství, které odstartovalo dalekosáhlé změny ve společnosti,

což v konečném důsledku vedlo ke vzniku prvních civilizací kol. r. 3 tis.

př. n. l. Proto se první centra NR o několik tisíciletí později stávají prvními

civilizačními centry.

Zemědělství se vyvinulo v době kolem r. 8 tis. př. n. l. na blízkém východě

na území tzv. úrodného půlměsíce, který tvoří pohoří Zagros a Taurus v půlkruhu

kolem nížiny řek Eufratu a Tigridu. Zde začali sběrači využívat divokou pšenici, jejíž

semena byla relativně velká. Zároveň došlo k procesu domestikace zvířat.

1.2.1 Proces domestikace** plodin

Prvními polními plodinami na Blízkém Východě byly pšenice a ječmen.

Domestikované druhy těchto obilnin se od divokých liší natolik, že by bez péče

člověka nemohly existovat. U divoké pšenice se v době zralosti klasy lámou a zrna

vypadávají, čímž je zajištěno rozšíření rostliny. To bylo ovšem pro první sběrače

nevýhodou. Buď se museli při sběru smířit s velkými ztrátami, nebo museli sbírat

klasy ještě před dobou jejich zralosti. Tato skutečnost vedla k tomu, že přednostně

byly sbírány ty klasy, jejichž zrna nevypadávala, tedy ty, které měly nějakou

netypickou odchylku. V normální přírodě by takováto odchylka byla potlačena,

zanikla by. Při transportu však přece jen docházelo k určitým ztrátám. Takto

ztracená zrna pak vyklíčila ve větší blízkosti sídlišť a jejich úroda byla samozřejmě

sklízena přednostně. Po mnoho generací byl tento proces opakován a neuvědomělý

výběr vedl v konečném důsledku k zakládání stále početnějších políček v blízkosti

sídlišť neolitického člověka. Rozhodující krok k opravdovému zemědělství byl

učiněn tehdy, když došlo k plánovitému skladování zrn a poté jejich vysévání.

Jak již bylo řečeno, k tomuto procesu docházelo přibližně od 8. tisíciletí př. n. l.

na Blízkém Východě (pšenice, ječmen), dále ve východní Asii, kde byly dříve

než obilniny domestikovány luštěniny (boby, hrách) a proso a také ve stř.

Americe, kde byla v 7. - 6. tis. př. n. l. domestikována kukuřice, dýně a fazole.

1.2.2 Domestikace zvířat

Podobným způsobem jako u rostlin probíhala domestikace zvířat. Vedla k ní

původně v loveckých společnostech vylepšená technika lovu, kdy byla celá stáda

** zdomácnění

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

8

zaháněna do ohrad, kde se daly lépe usmrtit jednotlivé kusy. Významnou okolností

byl v tomto případě také ústup ledovce, neboť se začínala lovit menší zvířata než

mamuti a sobi, kteří vyhynuli nebo ustoupili na sever. Lovci si brzy uvědomili, že

nemusí usmrtit všechna pochytaná zvířata, ale že mohou jejich zabíjení rozložit

na delší časový úsek, přičemž jim ovšem museli zajistit potravu.

Tak byly položeny základy chovatelství. První takto domestikovaná zvířata byly

ovce a kozy v Persii a Anatolii v době okolo r. 7 tis. př. n. l. Výhodou byla jejich

stádnost a sklon následovat vůdčí zvíře. Záhy začal čl. kromě masa získávat i vlnu

a mléko. Ovšem zřejmě nejstarším domestikovaným zvířetem dávno před

neolitickou revolucí byl pes, který se přidružil k lovci asi 15 tis. let př. n. l. Je

jisté, že při domestikaci šel přirozený výběr ve prospěch statných, ale přitom

povolných zvířat.

1.2.3 Důsledky NR

Společenství začalo aktivně produkovat potraviny a zvětšovat zásoby i pro doby

nedostatku. Tím byl vytvořen předpoklad dostatku potravy pro vzrůstající

populaci. Nabídka potravy byla bohatší, menší množství mužů zahynulo při lovu

a především – nebylo již zapotřebí regulovat počet členů skupiny usmrcováním

novorozenců tak, jak tomu nezbytně bylo u sběračů a lovců (rodiče unesli max. dvě

děti, možnosti obživy byly limitovány). Naopak, děti pěstitelů mohly účinně pomáhat

při setbě, okopávání a plení rostlin. Domestikace plodin a zvířat byla tedy zásadním

krokem, který oddělil fázi divošství od barbarství, paleolit od neolitu.

Zemědělství je základním předpokladem vzniku civilizace. Stalo se také

impulsem rozšíření rodu Homo sapiens sapiens prakticky po celé zeměkouli, neboť

v důsledku početního nárůstu skupin dochází k rozštěpení lid. společnosti

na pěstitele a pastevce. Pěstitelé byli vázáni na svá políčka, pastevci kočovali se

svými stády.

1.2.3.1 Stálá sídla

Zvláště u pěstitelů se z původních stanových tábořišť vyvinula stálá sídla – vesnice

s hliněnými kruhovitými stavbami, které ještě výrazně připomínaly původní stany

a byly pokryty kůžemi nebo slámou. Později byly podle geografických podmínek

hliněné příbytky opatřeny i kamennou podezdívkou. Zejména z hlediska archeologie

bylo důležité, že při stavbě nového domu byly trosky a hlína z původního

zplanýrovány a sloužily jako základna nové stavby. V průběhu tisíciletí tak vznikaly

sídlištní pahorky zvané telly***, na kterých ještě dnes mnohdy stojí vesnice. Někdy

dosahovaly takovéto pahorky výšky i 20 metrů. Vedle kruhovitých staveb se objevují

i stavby pravoúhlé, které měly tu výhodu, že mohly být podle potřeby dostavbami

libovolné zvětšovány. Zajímavé je např. to, že z bezpečnostních důvodů nebyly

vstupní otvory na úrovni země, spíše nad ní, někdy se vstupovalo otvorem

ve střeše, k němuž vedly žebříky.

1.2.3.2 Keramika

Dalším významným objevem, který vyvolala NR, bylo zhotovování keramických

nádob. V důsledku objevu zemědělství dochází k produkci přebytků a tyto je nutno

nějak skladovat. Příprava a uskladnění potravin z obilnin a také uskladnění nápojů

vyžadovalo vhodné nádoby – hrnce.

*** Jednotné číslo „tello“ nebo "tellos"

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

9

Hrnčířství ovšem bylo známo ještě před objevem zemědělství – vzniklo zřejmě

tak, že náhodou byl vystaven žáru košík vymazaný hlínou, ale teprve v době

neolitické se keramické nádoby začínají produkovat ve velkém. Výroba keramických

nádob je pravděpodobně prvním případem vědomého využití chemických změn

člověkem.

Základem hrnčířského řemesla je to, že tvárný kus hlíny, jemuž může být

vtisknut libovolný tvar, získá tvrdost a trvanlivost vypálením (zahřátím nad 600° C).

V ruce lze však vymodelovat pouze menší nádoby, větší musí být skládány

z prstenců vrstvených na sebe, což je metoda pomalá a dosti pracná. Tuto obtíž

vyřešil až mnohem později vynález hrnčířského kruhu. Tvorba hrnčířských výrobků

se odráží i v lidském myšlení – člověk není omezen tvarem nebo rozsahem

materiálu jako u kamene nebo kosti – tvoří tvar podle své fantazie. Hrnčířství bylo

pravděpodobně původně zaměstnáním žen. Hrnčířský kruh se objevuje spolu se

zavedením kola do dopravy kolem roku 3500 př. n. l.

1.2.3.3 Tkalcovství

Dalším významným vynálezem byl vynález tkaných látek ze lnu, konopí a později

vlny. To ovšem znamenalo proniknout k podstatě předení a následoval vynález

primitivního tkalcovského stavu, který pochází z doby neolitu. Vydělané kůže

a oděvy z listů byly tedy postupně nahrazeny oděvem zhotoveným z látky.

1.2.3.4 Vznik specializovaných řemesel

Stálé zdokonalování zemědělství vedlo v konečném důsledku k tomu, že

společenství mělo dostatek přebytků potravy, aby si mohlo dovolit uživit i ty své

členy, kteří se bezprostředně na produkci nepodíleli. Tato výhoda se pak uplatnila

při vzniku specializovaných řemesel, který je pro neolit charakteristický.

1.2.3.4.1 Kovářství - metalurgie

Pravděpodobně prvním samostatným zaměstnáním s výjimkou kouzelnictví se

stalo kovářství, tedy zpracování kovů. Vzácné kovy jako zlato a stříbro byly známy

již dříve, ovšem prvním užitkovým kovem se stává na konci neolitu, tedy kolem

4. tis. let př. n. l. měď.

Měděné rudy se nevyskytují v říčních údolích, spíše v rudných pohořích.

K jejich objevu zřejmě došlo díky zálibě neolitického člověka v pestrobarevných

kysličnících mědi, především malachitu a tyrkysu, jimž přisuzoval magické

vlastnosti. Jestliže pak byl takovýto kysličník náhodou vystaven žáru ohniště

a začaly z něj vytékat pramínky kovu, vedlo to k objevu tavitelnosti měděné rudy.

Další objev spočíval ve zjištění, že zatímco tekutý kov lze libovolně vytvarovat,

vychladlý ztvrdne a lze jej zaostřit lépe než kámen přičemž je takto zhotovený

nástroj trvanlivější než kamenný nebo kostěný. Navíc jej lze po opotřebování znovu

přetavit. Tento objev měl dalekosáhlý význam zvláště v těch oblastech, kde byl

kamene nedostatek.

Metalurgie vyžaduje již řadu dosti složitých znalostí a lze ji stěží provozovat

zároveň se zemědělskou prací podobně, jako tomu bylo v případě hrnčířství nebo

tkalcovství. Vyžaduje specializaci a předpokládá, že společenství je s to své

metalurgy uživit. Zpracování kovů bylo zároveň významným podnětem pro rozvoj

obchodu, neboť vzrostla poptávka po zdrojích rud a na druhé straně se rozvinul

obchod se zbraněmi a dalšími kovovými výrobky.

Tím se ovšem dostáváme již do další fáze vývoje kultury, do doby městských

revolucí, nástupu civilizace a počátku doby historické.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

10

1.3 Doba bronzová

Doba bronzová nastává poté, kdy již v nejpokročilejších oblastech jednak proběhl

objev zemědělství, rozšířilo se hrnčířství a znalost zhotovování látek na tkalcovském

stavu a dále na sklonku neolitu v době měděné, tzv. chalkolitu došlo k vynálezu

tavení a odlévání měděných výrobků.

Něco přes tisíc let měděné doby na Blízkém východě znamenalo značné

změny, i když celá řada nástrojů potřebných pro řemesla a zemědělství se ještě

stále vyráběla z kamene, neboť kov byl drahý a těžko dostupný. Proto je doba

měděná přiřazována k neolitu, je tedy fází doby kamenné. První měděné rudy, které

se využívaly, pocházely zřejmě z povrchových ložisek, jež se ovšem brzy vyčerpala.

Poté museli kutači mědi sledovat žílu pod zem, zdokonalovat postupy dobývání rudy

a začít s dolováním.

Patrně náhodným smísením rudy měděné, která jako nečistotu obsahovala

i cínovou rudu, došlo k významnému objevu: že měď s příměsí jiného kovu, v tomto

případě cínu, má daleko lepší vlastnosti, než měď čistá. Taví se při nižší teplotě

a pomaleji tuhne. Ideální poměr je 90 % mědi a 10 % cínu. Této kovové slitině,

která byla nejdříve objevena v Sumeru, ale používala se i v Indii a později

i v Mezopotámii a v dalších střediscích, se říkalo bronz a stala se tak významným

materiálem, že po ní byla pojmenována doba následující po době kamenné – tedy

doba bronzová. Začíná přibližně 4 tis. let př. n. l. a trvá na BV přibližně do r. 1200 př.

n. l., v Evropě 1800 př. n. l. - 750 př. n. l. Bronz ovšem může vzniknout i tak, že se

k mědi přidá antimon, arzén nebo olovo.

Bronzové předměty jsou nesrovnatelně pevnější a trvanlivější než nástroje

kamenné, navíc mohou být odlévány do různých tvarů, které kámen jako materiál

nedovoloval: vznikají různě tvarovaná ostří, čepele, jehlice, spony, ale i helmice

a krunýře chránící trup.

Užívání bronzu s sebou přináší stále nové technologie a rozmach obchodu,

neboť aby si společnost zajistila bronzové předměty, musí vyrábět takové množství

potravin, aby uživila specializované skupiny horníků, tavičů a kovářů, navíc musí

zajistit přepravu rudy z hor.

Kov se stal pro společnost doby bronzové postupně nezbytnou potřebou:

v náplavových podmínkách, v nichž vznikaly první zemědělské společnosti, je totiž

kámen vhodný k výrobě nástrojů mnohdy vzácností a měděné nebo bronzové

nástroje jsou pro svou trvanlivost úspornější než oblázky nebo obsidián (sopečné

sklo).

Kov také přinesl významnou změnu do zemědělství: zatímco původně byla

půda kypřena kamennými motykami (tuto práci většinou obstarávaly ženy), kolem

r. 3 tis. př. n. l. vzniká oradlo nebo pluh, který se zapřahoval za tažný dobytek (orba

se poté stala prací mužů). Oradlo nebo pluh, zvláště pokud byly zhotoveny z kovu,

znamenaly možnost obdělat daleko větší plochy a dostat výživné prvky v půdě

z daleko větší hloubky až na povrch. To vše znamená větší sklizeň, bohatší zásoby

a větší možnosti společenství – s přebytky lze obchodovat, lze je nabídnout např.

za kovové rudy. Zároveň tato změna zasáhla i do sociálního uspořádání: muži

získávají nad ženami ve společenství převahu, neboť mají větší podíl na obstarání

potravy.

Bronzová společnost se vyvíjí nesmírně rychle – na rozdíl od paleolitu se

pokrok úžasně zrychluje. Člověk, který odlévá bronz, získává ve skupině

privilegované postavení – stává se prvním řemeslníkem. Při dopravě železných rud

a jejich dobývání vzniká potřeba chránit obchodní cesty, doly i sídliště samotná,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

11

neboť s jejich vzrůstajícím bohatstvím roste nebezpečí napadení nepřáteli. Rodí se

nová společenská skupina – válečníci.

Zatímco neolit byl spíše charakteristický rovnostářstvím, v době bronzové se

rýsují počátky spol. rozvrstvení a zemědělství se stále více specializuje – pastýři se

usazují v horách, zatímco pěstitelé žijí v nížinách.

Pravděpodobně nárůst bohatství a počtu obyvatelstva spolu s vynálezem

bronzových zbraní vedl ke vzniku a rozšíření organizovaných válek. Zřejmě netrvalo

dlouho, aby lidé přišli na to, že jednodušší než plahočit se na poli nebo pečovat

o stáda je prostřednictvím vojenského výboje své sousedy o jejich přebytky

připravit. Ochrana úrody a stád proti loupeživým nájezdníkům se tedy stala stejnou

životní prioritou, jako péče o stáda a osévání polí.

Válka se automaticky pak zpětně projevila v poptávce po kovu ke zhotovení

zbraní. Jestliže se nůž zlomí při stahování zvířete nebo čištění kůže, není to tak

životně důležité, jako když se to stane v boji muže proti muži. Ti, kdo byli vybaveni

kovovými zbraněmi, jasně získávali převahu nad protivníky vybavenými pouze

zbraněmi kamennými. Nadto válka byla příležitostí dokázat odvahu a nahromadit

majetek a získat tím potřebnou autoritu. Válka tedy byla významným činitelem při

vzestupu nové třídy náčelníků a později panovníků disponujících světskou mocí.

Válka konečně vedla i k dalšímu velkému objevu: že je možno podrobit si lidi

stejně dobře jako zvířata. Místo, aby byl poražený nepřítel zabit, mohl být přinucen

k práci. Otroctví se stalo dalším způsobem hromadění přebytků spol. V pozdějších

dobách se pak stalo hlavním zájmem agresorů vymáhat od poražených národů

pravidelný příspěvek – daně výměnou za mír. Výboje dále urychlily rozvrstvení

společnosti na třídy, v tomto případě na vládnoucí a poražené, pány a otroky.

1.3.1 Doprava

Dalším důsledkem pokroku vyvolaného NR a rozšířením předmětů z mědi a bronzu

byl vznik a rozvoj dopravních prostředků. Již v době NR došlo ke zjištění, že zvířata

lze použít k tahání břemen nebo smyků - saní (ve stepních a pouštních

podmínkách). Protože pes byl zřejmě ze všech zvířat domestikován nejdříve, jsou

sáně tažené psy zřejmě nejstarší formou zápřahu. Smykový princip se ovšem

v členité krajině nedal využít: převrat v dopravě po souši znamenalo až kolo, které

je vrcholným dílem prehistorického tesařství a použito v dopravě změnilo saně

ve vůz. Nejstarší vyobrazení vozů s koly se nacházejí v sumerském umění již kolem

r. 3500 př. n. l.

Kolo způsobilo převrat nejen v dopravě, ale významně se uplatnilo

i v hrnčířství. Ruční výroba nádob se z domácího zaměstnání žen stává postupně

samostatným řemeslem vyhrazeným spíše mužům.

Zavedením vozů tažených většinou dobytkem, nejčastěji voly ale i jinými

zvířaty, se přeprava zboží nesmírně zrychlila a zjednodušila. Vozy ovšem nejsou

jediným prostředkem, jak dopravovat náklad: zvláště v neschůdném terénu se

břemeno může naložit zvířeti přímo na hřbet a může na něm sedět i jezdec. Tak

bylo kol. r. 2000 př. n. l. zboží mezi Babylonií a Malou Asií dopravováno zpravidla

na hřbetech oslů. Divoký osel pochází ze severovýchodní Afriky a ochočen byl

právě kvůli nošení nákladů, stává se i zvířetem jezdeckým.

Na stepích stř. Asie a Evropy měl domov divoký kůň, který byl zkrocen

původně také jako tažné zvíře; byl hojně využíván při zápřahu do válečných vozů

a později i k jízdě. Byl domestikován zřejmě až v době bronzové a sehrál důležitou

roli v rozvoji válečnictví. Jeho využití také přispělo k rozšíření rozsahu a zvýšení

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

12

rychlosti dopravy. Velbloudi nebo dromedáři zdomácněli zřejmě také kol. r. 3000

př. n. l. a díky nim přestávají být pouště nepřekonatelnou překážkou.

Se zdokonalením dopravy po souši přišel rozvoj lodní dopravy

a mořeplavectví: již v paleolitu byly využívány primitivní kanoe zhotovené

z vydlabaných kmenů, nebo čluny zhotovené z kůže. Na prehistorických egyptských

vázách lze spatřit vyobrazení člunů zhotovených ze vzájemně svázaných otepí

papyru poháněných veslaři. Nejpozději kolem r. 3000 př. n. l. pluly podél pobřeží

Středozemního moře i plachetní čluny. K takovýmto plavbám bylo ovšem nezbytné

mít dostatečné topografické a astronomické znalosti, které se díky této potřebě

rozvíjely.

Popsané dopravní prostředky znásobily možnosti obchodu a působily kladně

na urychlení přenosu myšlenek a vynálezů na značné vzdálenosti. Vyvolaly ovšem

také vznik dalších specializovaných řemesel, především tesařství ke zhotovování

lodí.

1.4 Vznik městských sídel

Neolitická revoluce, jejímž nejdůležitějším procesem byla domestikace plodin

a zvířat, bývá někdy v literatuře nazývána první kulturní revolucí. Druhou kulturní

revolucí, která se již odehrává na hranici mezi dobou prehistorickou a historickou,

lze nazvat vznik měst. Z hlediska geografického dochází k této druhé kulturní

revoluci nejdříve v těch lokalitách, v nichž se nacházela první centra zemědělství,

vznik měst je tedy přímým důsledkem NR.

Ke vzniku měst tedy dochází v místech, kde byly klimatické podmínky příznivé

pro vznik zemědělství, kde se v minulých dobách nahromadily jak zkušenosti, tak

hospodářské přebytky. Zemědělství bylo ve většině oblastí svého vzniku závislé

na zavlažování, ovšem hloubení a udržování zavlažovacích kanálů vyžaduje vždy

spolupráci většího kolektivu lidí a vytváří předpoklady pro organizování života obce

jako celku: kdo se odmítá podřídit všeobecně platným pravidlům, je potrestán

vyloučením z možnosti využívat společně budované kanály. Učinit z bažiny nebo

suché země úrodnou půdu vyžaduje vynaložení značné a dlouhodobé námahy,

zemědělci měli tedy přirozeně sklon se spíše usazovat natrvalo, než neustále měnit

místo pobytu. Původní vesnice tedy zaznamenávaly značný nárůst počtu obyvatel,

kteří společnými silami vysušovali močály a budovali náspy. Brzy lidé začali také

pěstovat ovocné stromy a keře – na Blízkém východě to byla vinná réva, datlové

palmy, fíkovníky a olivovníky, které poskytují úrodu ovoce a stín, zvyšují kvalitu

krajiny a stejně ne-li více než obilná pole připoutávají osadníky ke zúrodněnému

místu.

Vesnice postupně přerůstají v města, pro něž je typický rozvoj

stavitelství. Původní domy uplácané z hlíny (kamení bylo v náplavových údolích

vzácné) byly nahrazovány stavbami zhotovenými z cihel sušených na slunci. Cihly

byly zhotovovány v Sýrii a Mezopotámii již kolem r. 3000 př. n. l.: jednalo se vlastně

o kus bláta smíchaný se slámou a vtlačený do krychlové nebo hranolové formy.

Později se pro určité účely začaly cihly místo sušení na slunci vypalovat, čímž se

zvýšila jejich tvrdost a odolnost a tak se pálené cihly staly materiálem, v němž byly

realizovány významné stavby monumentální architektury. Takovéto velké stavby

(chrámy a paláce), které se stávají typické pro starověká města, již nemohou být

dílem jednotlivce, ale vznikají jako výsledek organizované součinnosti celého

kolektivu stavebníků.

Se vznikem měst je tedy spjat vznik monumentální architektury a dalšího

specializovaného řemesla, stavitelství. Dělníci, kteří byli zaměstnání na stavbě, se

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

13

ovšem nemohli většinou přímo podílet na výrobě potravin, které konzumovali. Velké

architektonické počiny si tedy mohlo dovolit pouze společenství, které disponovalo

dostatkem hospodářských přebytků.

První města se pravděpodobně objevovala již v neolitické době: podle

archeologických nálezů bylo nejstarší známou zemědělskou komunitou Jericho

na Jordánu, které podle biblického příběhu dobyl Jozue (viz text psaný kurzívou).

Do podoby pozoruhodného města se rozvinulo již kolem r. 8000 př. n. l. Bylo

obehnáno kamennými hradbami, uvnitř nichž žilo odhadem 1500-3000 obyvatel.

Zdrojem bohatství města byl pravděpodobně obchod se solí a živicemi

z nedalekého Mrtvého moře.

1.4.1 Dobytí Jericha

Jméno Jericha se proslavilo především tím, že jeho dobytí je věnována zmínka v

Bibli, ve Starém zákoně v Knize Jozue.1

Příběh je situován do doby, kdy izraelitské kmeny po čtyřiceti letech bloudě

na poušti konečně přicházejí k hranici země zaslíbené zvané Kanaán. V jejich čele

již nestojí Mojžíš – po jeho smrti se na jeho místo dostal Jozue, jehož cílem a

úkolem bylo zaslíbenou zemi dobýt, neboť byla již osídlena Kananejci. V cestě jim

stálo hrazené město, Jericho, které tradičně hájilo vstup do země a odrazovalo

nájezdníky z východní pouště.

Jozue vyslal do města dva zvědy, kteří ovšem večer nestačili včas před

uzavřením bran opustit město. Ubytovali se tedy v domě nevěstky (prostitutky) Raab

u městské brány. Raab v nich poznala cizince a ukryla je před městskou stráží na

střeše domu. Za to jí zvědové přislíbili, že při dobytí města bude život a majetek jak

její, tak její rodiny ušetřen. Po návratu zvědů se daly izraelské kmeny na pochod

směrem k městu. Obyvatelé města se uzavřeli za hradbami a s údivem z nich

pozorovali, co se bude dít.

Další děj byl podle scénáře, který sdělil v noci před obléháním Jozuovi Jahvův2

hlas: po šest dní obcházel průvod izraelitů šestkrát městské hradby. Nejdříve šli

ozbrojenci, pak kněží s archou úmluvy troubící na beraní rohy, za nimi bez jediného

hlesu všechen lid. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, mimo dostřel šípů a

kamenů. Nervy obležených, kteří se domnívali, že jde o kouzla a čáry, byly

vystaveny kruté zkoušce. Sedmého dne, jak stanovil Hospodin, kněží zdlouha

zatroubili na rohy a všechen lid se na dané znamení dal do křiku: "Dal nám

Hospodin město!" Vykřikli tak hlasitě, že hradby se zachvěly v základech a rozpadly

se v suť. Vojáci vnikli do města, vyplenili je, veškeré obyvatelstvo včetně dětí, žen a

dokonce i zvířat vyvraždili, zapálili domy a veřejné budovy. Město bylo vyvráceno

z kořene. Jen Raab a její rodina byly uchráněny všeobecného vraždění.

(Podle archeologů město v době příchodu Izraelitů leželo již nejméně sto let v

sutinách, i když se zřejmě také stalo obětí nájezdu a požáru, možná i zemětřesení.

Právě zemětřesením je vysvětlován rozpad hradeb. Jiná verze hovoří o jejich

podkopání a podepření kůly, které se při zapálení hradeb zřítily, což vneslo paniku

do řad obránců)

(Podrobněji viz Kosidowski, Z. Příběhy mrtvého moře. Praha: Práce, 1988, s. 183-7,

231-232.)

Dalším takovýmto výjimečným městem bylo anatolské město Çatal Hűyűk,

které stálo na anatolské planině v dnešním Turecku již v sedmém tisíciletí př. n. l.

1 SZ, Jozue, Kapitola 2-6.

2 Jahve - Hospodin = bůh Izraelitů

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

14

Základem jeho hospodářství bylo zemědělství a specializovaná řemesla a žilo

v něm kolem pěti tisíc obyvatel. Některé budovy odkryté archeology zřejmě sloužily

jako svatyně. Jednalo se pravděpodobně o centra kultu býka, o čemž vypovídají

vyobrazení býků na jejich stěnách.

1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst

Skutečná městská revoluce začíná ovšem až později, v době 4-3 tisíce let př. n. l.

v oblasti jižní Mezopotámie, později nazývané Sumer. Zde začínají původní

zemědělské osady přerůstat v města a kulturní vývoj vstupuje do své další fáze,

kterou nazýváme civilizace.

Vznikem měst je dovršen proces, který začal již vynálezem zemědělství, který

připravil pro vznik civilizace první předpoklady. Civilizace vzniká tehdy, kdy

ve společnosti dochází ke specializaci, kdy se odděluje třída vládců, kdy

dochází k majetkovému rozvrstvení, vzniká třída řemeslníků, rozvine se

doprava, vznikají města a s nimi velká architektonická díla. Společnost se

začíná diferencovat do různých společenských tříd.

První města v této oblasti vznikají při toku řek Eufratu a Tigridu, které přinášely

vláhu a úrodné bahno. Města se většinou rozkládala na umělých pahorcích - tellech,

které vznikly po staletích existence neolitických vesnic. V centru města se většinou

rozkládala monumentální stavba – chrám, nebo celý chrámový komplex.

Nepostradatelnou součástí sumerského chrámu byla stupňovitá věž – zikkurat.

Stavba chrámu vyžadovala práci stovek lidí, která musela být koordinována,

plánována a řízena. Město samo bylo zpravidla obehnáno zdí, hradbou a příkopem

– člověk se tedy poprvé fyzicky dokázal oddělit od přírody, která jej obklopovala,

vytvořit umělé prostředí městských ulic a zavlažovaných zahrad (někteří badatelé

hledají paralelu mezi podobou prvních měst a představou biblického ráje).

Ideová a ekonomická jednota mezopotamských měst byla vyjádřena centrální

stavbou – chrámem, k němuž patřily sýpky, zásobárny a dílny. Bohové, jimž byly

chrámy zasvěceny, byli i vlastníky půdy a úrody. V chrámovém hospodářství

pracovali řemeslníci, otroci, úředníci i písaři, ve vlastnictví chrámu byla stáda

dobytka, nástroje, vozy i čluny.

Správci chrámového hospodářství a božské pokladny byli kněží, kteří měli

složitý úkol zaznamenávat pohyby chrámového majetku. Podobné požadavky

přinesl i vzrůstající obchod a stavitelské práce. V důsledku vzniku měst se tedy

objevují počátky psaní a složitějších početních úkonů, tedy matematiky.

1.5.1 Vznik písma

Předstupněm k písmu byly kresby a různé magické symboly, často zobrazované

např. na pečetidlech nebo ochranných amuletech. Byla-li pečeť umístěna např.

na určitém předmětu, byl tento předmět označen jako majetek jednotlivce nebo

chrámu, jemuž pečeť patřila, pro ostatní měl být nedotknutelný.

Kolem r. 3300 př. n. l. se objevují hliněné tabulky pokryté obrázkovými

a číselnými znaky. Jejich pomocí vedli správci chrámových statků evidenci příjmů

a výdajů a pohybu majetku. Tak vznikl systém znaků, které byly srozumitelné nejen

svému tvůrci, ale jiným jejich uživatelům: bylo vynalezeno písmo. K tomuto

vynálezu, který v dějinách lidstva odděluje historii od prehistorie, došlo nejspíše

na území Sumeru. Shodou příznivých okolností se tyto pro nás nejstarší doklady

o vzniku a vývoji písma dochovaly na hliněných tabulkách, které po vysušení nebo

vypálení v suchém pouštním klimatu přetrvaly tisíciletí.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

15

Znaky na nejstarších tabulkách mají většinou charakter obrázků

srozumitelných na první pohled. Nazýváme je piktogramy (z lat. "pictus"

namalovaný) a písmo z nich složené je písmo piktografické. Tyto piktogramy se při

častém používání postupně zjednodušují, schematizují a stávají se z nich

ideogramy, které pojmenovanou věc pouze symbolizují.

V písemném systému bylo ovšem zapotřebí zaznamenat množství pojmů, jimž

v reálném světě žádný předmět nedopovídá: řada ideogramů vznikla tedy tak, že se

určitému znaku přisoudil libovolný význam. Bylo tak možno zaznamenat i myšlenky

nebo jména; zaváděním stále dalších znaků se systém ovšem rozrůstal do obrovské

šíře tak, aby mohl zaznamenat vše, co měl autor sdělení na mysli. Redukovat počet

znaků pomohlo využití zvukové podoby znaků, tak, jak se to podařilo starým

Sumerům: znak získává fonetickou hodnotu, nereprezentuje již pojem, ale zvuk.

Takovýto znak, který má fonetickou hodnotu, se nazývá fonogram.

Tento krok Sumerové ovšem neučinili důsledně: při psaní používali kombinaci

ideogramů s fonogramy. Navíc požívali tzv. determinativy, které upřesňovaly, zda

znak označuje pojem nebo zvuk.

Písmo v Sumeru se postupně zjednodušovalo a oprošťovalo od drobných

detailů, znaky se již nekreslily, ale vtiskávaly rákosovým pisátkem do hliněných

tabulek, což jim dodávalo charakteristickou hranatou podobu: vzniklo písmo

klínové, nejstarší známé písmo.

Přestože znalost písma byla omezena zřejmě jen na vrstvu kněží, později

chrámových úředníků a písařů, znamenala v kultuře doby bronzové obrovský

převrat; poprvé bylo možno informaci přenést ne již pouze ústně, bylo ji možno

svěřit nějakému nosiči (materiálu) a přenést ji v prostoru nebo uchovat v čase. Díky

písmu je poprvé možno přesně (ne již jen ústně) zaznamenat historii, stanovit pevné

zákony, písmo je základním předpokladem pro vznik vědy a vzdělanosti.

Vynález písma měl za následek další rozpad společnosti na jednotlivé vrstvy:

znalost písma byla posvátná, vyžadovala osvojení si stovek a tisíců znaků, které

byly kněžími pečlivě sepisovány a byly z nich sestavovány jakési slovníky. Kdo to

však dokázal, byl osvobozen od fyzické námahy na poli nebo v dílně, stal se

příslušníkem inteligence. Vynález písma zásadně změnil a urychlil způsob

předávání lidského poznání.

1.5.2 Vznik matematiky

Vznik měst si podobně jako vznik písma vynutil vznik matematiky pro

zaznamenávání složitějších obchodních transakcí, dluhů apod. Pro potřeby

rozvíjejícího se stavitelství pak bylo nezbytné ustálení systému měr a vah. Co se

týče počítání, zřejmě se objevuje již v dávných lidských společenstvích a bylo

přirozené, že lidé začínali počítat na prstech: odtud pochází všeobecně rozšířený

desítkový systém, a proto mají čísla od jedné do desíti ve většině jazyků světa

samostatné označení. V Mezopotámii se navíc setkáváme se systémem

šedesátinným, který byl užíván v Sumeru a Babylónii. Tento systém se zachoval

do dnešní doby v našem dělení dne na dvakrát dvanáct hodin, hodiny

na šedesát minut a minuty na šedesát sekund a v dělení kruhu na 360º.

Sumerové jsou zřejmě také původci násobilky, neboť byly nalezeny tabulky,

v nichž byly sčítací metodou zaznamenány násobky čísel zřejmě jako pomůcky

k rychlejším výpočtům. Babyloňané znali také již před r. 2000 př. n. l. Pythagorovu

větu.

Stejně byla vyvolána potřeba měření, které bylo zřejmě užíváno od nejstarších

dob při zhotovování oděvů, obydlí a nástrojů. Měřidlem byly zprvu části lidského

těla: prst, dlaň, předloktí, mírou váhy byl např. pytel ječmene. Ale tam, kde dochází

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

16

ke koordinaci činnosti více lidí, musí být váhy a míry standardizovány, aby mohlo

být měření co nejpřesnější: na tyčích jsou tedy stanovena jednotná měřidla míry,

z kamene nebo z kovu jsou zhotovena jednotná závaží představující smluvenou

váhu. Ustálení systému měr a vah tak, aby jednotky byly navzájem převoditelné, je

dáno společenskou úmluvou a stejně jako vynález písma je důležitým mezníkem

v dějinách kultury.

1.5.3 Institut vládce, panovníka

Kolem r. 3000 př. n. l. se postupně ve většině existujících měst objevuje také

světský vládce, který se nazývá zástupcem boha nebo králem. Ke vzniku úřadu

krále a vládce existuje několik hypotéz - jeho původní funkce byla nejspíše rázu

magického a magické prvky byly s osobou krále spojeny velmi dlouho. Vznik

instituce vládce souvisí ovšem také s hromaděním moci v rukou jednotlivce

vzhledem k rozvíjejícímu se válečnictví.

Vládce plnil ve starověké společnosti nejen důležité ekonomické, ale

i mocenské úkoly: byl vybaven pravomocemi velitele a svou autoritou potlačoval

vnitřní spory, organizoval stavební práce na zavlažovacích kanálech, chrámech

a sýpkách, shromažďoval přebytky, organizoval dovoz potřebných surovin

a případně výbojem zajišťoval jejich zdroje a jeho armáda chránila město před

vpády vyhladovělých kočovníků z okolních oblastí. Tato moc vládce nakonec

vytvořila předpoklady pro vznik větších politických útvarů skládajících se z více než

jednoho města: starověkých říší sjednocených pod jedním panovníkem.

Literatura:

BENEŠ, J. Člověk. Praha: MF, 1994.

EKSCHMITT, W. Paměť národů. Praha: Orbis, 1974.

GORDON CHILDE, V. Na prahu dějin. Praha: Orbis 1966.

GORDON CHILDE, V. Člověk svým tvůrcem. Praha: Svoboda, 1949.

Toulky minulostí světa. Díl 1. Praha: Baronet, 1999.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

17

2. Starověké civilizace Blízkého východu

2.1 Sumer

V době mezi 4. a 3. tisíciletím př. n. l. vzniká v jižní Mezopotámii řada měst, neboť

zde byly v povodí řek Eufrat a Tigris výhodné podmínky pro zemědělství. Řeky

přinášely v pravidelných záplavách úrodné bahno, ovšem zemědělci museli budovat

složité systémy zavodňovacích a odvodňovacích kanálů, aby pravidelné záplavy

udrželi pod kontrolou. To ovšem vyžadovalo spolupráci a kooperaci činnosti mnoha

lidí a také jejich určitou specializaci.

Společnost již není stejnorodá, jednolitá, objevují se rozdíly ve způsobu

získávání obživy i v množství vlastněného majetku, což bylo umožněno především

existencí zemědělských přebytků. Dochází k vynálezu písma, matematiky

a zeměměřičství, osady přerůstají v města, v nichž se rozvíjí stavitelské umění.

V centru města se zpravidla nachází chrám nebo chrámový komplex, který

dominoval městu jak fyzicky, tak společensky, vlastnil většinu půdy i dobytka

a nacházely se v něm písařské dílny i školy.

Nejvýznamnějšími městy tohoto období jsou Kiš, Nippur, který byl významným

náboženským centrem kol. r. 3 tis. př. n. l. a neznámější z těchto měst – Uruk (dříve

na Eufratu, dnes asi 20 km od jeho toku), v němž byl objeven nejkrásnější příklad

sumerského chrámu – Bílý chrám, nalezeny zde byly též zajímavé sochy z vápence

a mramoru (např. mramorová maska v životní velikosti). Právě v Uruku vládl

legendární král Gilgameš známý z epické básně Píseň o Gilgamešovi. Zde byly

také nalezeny vůbec nejstarší písemné záznamy na světě datované přibližně kolem

r. 3100 př. n. l. obsahující hospodářské údaje.

Ve třetím tisíciletí př. n. l. byla jednotlivá sumerská města většinou

samostatnými politickými jednotkami ovládanými zřejmě zprvu chrámy, později

vzrůstá význam silných vojenských osobností, které stály v čele armád v bojích při

ochraně hranic a jiných sporech. Titul označující krále lugal znamená v překladu

"velký muž" a je jisté, že tito mužové se dostávají ke slovu v době poznamenané

válečnými konflikty. Tehdy jsou města obehnána mohutnými hradbami

a zdokonaluje se vojenská technika.

2.1.1 Gilgameš

Epos o Gilgamešovi je vrcholným literárním dílem mezopotamské éry. Hrdinou je

bájný král Uruku, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. V sumerských textech

je hrdina zmiňován jako Bilgames – výhonek stromu života. Teprve v akkadské

literatuře se toto jméno mění na Gilgameš. Básnická tradice, zprvu ústní, se

zasloužila o vznik cyklu legend v sumerštině, z nichž Asyřané vytvořili epickou

poému v dvanácti zpěvech, jež vypráví o obavách člověka ze smrti a hledání

nesmrtelnosti.

Hrdina Gilgameš spolu s Enkidu, divokou bytostí, která se stane jeho přítelem,

uskuteční bájné činy. Porazí nebeského býka seslaného bohyní Ištar, aby ho zničil,

dále zabije obra Chumbabu, obludného hlídače cedrového lesa. Enkidu, nejvěrnější

přítel, ale zemře a Gilgameš se v zoufalství vydává hledat "rostlinu nesmrtelnosti".

Cestou potká moudrého Utannapištima, jediného, kdo přežil potopu světa, který se

stal nesmrtelným. Gilgameš se však musí nesmrtelnosti vzdát a přijmout na sebe

úděl každého člověka. Pozná, že jeho nesmrtelnost je ukrytá v jeho činech,

v budování města Uruku.

Po objevení eposu se zjistilo, že celá řada námětů Bible má předobraz

ve velkých tématech mezopotamské literatury. Tak je propojena i evropská literatura

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

18

s mezopotamskou. Shodným tématem je např. potopa světa popsaná

na XI. destičce Eposu o Gilgamešovi nalezeném v Aššurbanipalově knihovně.

Zřejmě docházelo k častým konfliktům jednotlivých sumerských městských

států navzájem, ať už to bylo jedno z nejstarších měst Eridu, již zmíněný Kiš nebo

Uruk, ale do bojů se zapojovala i města Lagaš, Ur a Umma. Výsledkem těchto bojů

byl vznik určité konfederace 50 sumerských měst.

V Sumeru byly položeny základy západní civilizace: Sumerové vynalezli

písmo a vytvořili nejstarší písemné záznamy, vynalezli kolo, cihly sušené

na slunci, budovali zavlažovací systémy, začali budovat početná města obehnaná

hradbami, jimž vévodila monumentální architektura, vytvořili základy

matematiky, používali násobilku a zřejmě již i šedesátinný systém.

2.2 Sumersko-akkadská éra

Kolem r. 2370 př. n. l. dobyl Sumer Sargon Akkadský. K jeho narození se váže

legenda, která vypráví, že jej matka položila do košíku vymazaného asfaltem

a poslala jej po proudu Eufratu. Mladík se poté, co jej vychoval venkovský pastýř,

stal číšníkem krále města Kiš a později jej svrhl. Postupně dobyl celou Mezopotámii

a založil sídelní město Akkad, jež se stalo hlavním městem říše, v níž se hovořilo

semitským jazykem – akkadštinou. Pro její potřeby bylo upraveno sumerské klínové

písmo a akkadština se stala převládajícím jazykem v celé této oblasti. V Akkadské

říši pojmenované podle hl. města bylo podporováno umění a literatura – sochy

vládců byly tesány z nejodolnějšího kamene – dioritu.

Rozvoj říše a stavitelství chrámů zvyšovaly poptávku po vzácných

v Mezopotámii nedostupných materiálech (diorit na sochy, měď, lapis lazuli, cedrové

dřevo, alabastr, acháty apod.), které bylo třeba dovážet z velkých vzdáleností.

Rozvinutý obchod se navíc stal prostředkem šíření vynálezů a objevů a tedy

i civilizace. Přibližně roku 2000 př. n. l. byly zbytky Akkadské říše přemoženy

Elamity pocházejícími z Íránu.

2.3 Lagaš

Po pádu akkadské říše, která byla r. 2200 př. n. l. zničena uchvatiteli, získala

sumerská města opět samostatnost – k největšímu rozkvětu dochází v Uru

a v Lagaši. V Lagaši vládne legendární Gudea, zbožný a mírumilovný zakladatel

chrámu boha Ningirsua. Zachovala se řada jeho zpodobení zhotovených z odolného

dioritu popsaných nápisy o Gudeově zbožnosti.

2.4 Babylónie (Starobabylónská říše)

Po rozpadu akkadské říše se kol. roku 1900 př. n. l. centrum moci přesunuje

do Babylonu, kde amoritská dynastie postupně ovládá a sjednocuje okolní

království;z Mezopotámie se v tomto období stává Babylónie. Používá se zde

akkadštiny zapisované sumerským klínovým písmem a různé dosud ústně

tradované staré sumerské příběhy jsou v této době zaznamenány literárně.

Texty všeobecného významu – právní dokumenty nebo nápisy historické

povahy byly vytesávány do podlouhlých kamenů nazývaných stély. Zvláště

pořádkové zákony byly zveřejňovány vztyčením stél s jejich textem na různých

místech říše. Původcem nejproslulejšího takovéhoto zákoníku byl král

Chammurabbi vládnoucí přibližně v 18. st. př. n. l. Zákoník představoval sbírku

vzorových rozsudků v různých případech a stanovil tresty za různá provinění.

Přesto, že dnes nám celá řada jeho ustanovení připadá příliš tvrdá (ztráta končetin

za krádež apod.), byl tento kodex zřejmě daleko spravedlivější a sociálně citlivější

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

19

než většina do té doby platících starověkých zákoníků. Především dbal na ochranu

vlastníků majetku a vlastnictví, zabýval se i vztahy mezi příbuznými.

Muž měl např. právo zapudit manželku, jestliže pro nemoc nemohla plnit své

domácí povinnosti, nebo je plnila špatně a zejména proto, nepřivedla-li na svět

potomky. V takovém případě mohl muž přibrat k první ženě druhou, která měla vůči

první ženě podřízené postavení. Mužova nevěra byla beztrestná, žena při nevěře

riskovala, že bude i se svým milencem utopena. Další nepříjemností pro rodinné

příslušníky bylo to, že muž mohl se souhlasem soudu dát svou ženu i s dětmi

věřitelům jako zástavu svých dluhů. Aby toho muži nezneužívali, nesmělo zastavení

manželky trvat déle než tři roky. V tomto zákoníku vidíme již odraz tuhého

patriarchálního systému uspořádání společnosti: děti musely naprosto bez výhrad

poslouchat svého otce – např. za odepření synovské poslušnosti stanovil

Chammurabbiho zákoník trest useknutí ruky.

Již ve Starobabylónské říši se rozvíjejí vědy, zejména astronomie

a matematika; kolem r. 2000 př. n. l. uměli stavitelé v této oblasti např. využívat

princip Pythagorovy věty. Za následovníků krále Chammurabbiho se babylónská

říše kolem roku 1600 př. n. l. rozpadla, mimo jiné v důsledku nájezdu Chetitů

pocházejících z Anatolie.

2.5 Říše Chetitská

Uprostřed dnešního Turecka na anatolské náhorní plošině byla v 17. st. př. n. l.

založena říše Chetitů, národa indoevropského původu (Akkadové a Babylóňané byli

Semité). Dějiny říše byly poznamenány neustálými dobyvačnými válkami, přičemž

jejich nájezd na Babylón ukončil existenci Babylonie. Hlavní město Chattušaš se

nacházelo v blízkosti dnešního tureckého města Boğhazköy a bylo vybudováno

v horách na málo přístupném místě. Říše byla vytvořena z různých národů, jejichž

kultury se navzájem ovlivňovaly a vznikla tak bohatá a originální civilizace. V centru

stála postava krále nazývaného "Mé slunce", který byl absolutním panovníkem

a podobně jako v dalších starověkých říších i on měl řadu náboženských a rituálních

povinností. Důležitou osobností ovšem byla i královna, což už ve starověku nebylo

tak obvyklé. Po smrti manžela přebírala jeho náboženské i mocenské funkce.

V bývalém hlavním městě Chattušaš byly (v letech 1905-6) odkryty rozsáhlé

archívy hliněných tabulek (vykopávky řídil německý asyriolog Hugo Winckler).

Většina textů obsahovala sdělení rázu historického, nebo se týkala literatury

a náboženství. Byla nalezena i diplomatická korespondence nejen v chetitštině, ale

např. i v tehdejším mezinárodním jazyce akkadštině.

Chetitský jazyk bylo ovšem třeba rozluštit, což se podařilo českému vědci

Bedřichu Hroznému (1879-1952) v roce 1915. On také odhalil fakt, že chetitština

patří do skupiny indoevropských jazyků, kam přísluší většina současných

evropských jazyků, a že je z této skupiny zřejmě nejstarší.

Na válečných úspěších Chetitů mělo velký podíl využití koní a válečných vozů

při válečných akcích, přesto se jejich říše kol. r. 1200 př. n. l. rozpadla za přesně

neobjasněných okolností.

2.6 Asýrie

Po rozpadu Babylónie (kol. r. 1600 záporného letopočtu) se na území Mezopotámie

začíná asi od r. 1200 př. n. l. formovat další politický útvar, říše Asyrská. Asyrská

říše, jejímž prvním hlavním městem byl Aššur ležící západně od Tigridu, se v době

svého největšího rozmachu od 9. do 7. stol. př. n. l. rozprostírala po celém Blízkém

Východě.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

20

Od r. 900 př. n. l. si asyrská vojska lačná po slávě a vítězstvích postupně

podmaňovala sousední národy a území. Sousedé se po krvavých bitvách,

deportacích, ničení a drancování zpravidla byli nuceni vzdát silnějšímu dobyvateli.

Pro Asýrii se stala hlavním cílem dobyvačná válka a válečná kořist. K tomuto účelu

velmi dobře posloužily železné zbraně, které Asyřané uměli vyrábět již ve 12. stol.

př. n. l. a které měly nespornou převahu nad zbraněmi bronzovými. Asyrská armáda

byla vybavena železnými meči, které překonaly dříve hojně užívané bojové sekyry,

brněním a kovem vyztuženými válečnými vozy.

Navíc byli Asyřané mistry a pravděpodobně vynálezci "psychologické války",

která spočívala v neobyčejně brutální likvidaci nepřátel (narážení na kůl, stahování

zaživa, atd.), přičemž vždy záměrně ponechali několik jedinců naživu, aby zprávu

o zažitých hrůzách šířili dále.

Vládci Asýrie Aššurnasipal II., jeho syn Salmanasar III., Tiglatpilesar III.,

Sargon II. a Aššurbanipal byli především velkými dobyvateli, kteří se ozdobili tituly

jako "král vesmíru", "král, jenž ovládá svět od jednoho konce na druhý" a "panuje

nad všemi čtyřmi světovými stranami" apod.

V nově dobytých provinciích upevňovali asyrští králové svou moc především

zavedením propracovaného správního systému a administrativy, která kontrolovala

odvádění dávek.

Symbolem panovnické moci byly rozlehlé paláce, jejichž honosnou výzdobou

se každý vládce pokoušel překonat své předchůdce. Palác sloužil jako královské

sídlo, centrum administrativy i jako sídlo bohů, kteří měli říši ochraňovat. Nejvyšším

z nich byl velký národní bůh Aššur, po němž bylo pojmenováno i hlavní město.

Ve výzdobě paláců nacházíme vyobrazení bohů i výjevy zpodobující záslužné

skutky krále, výjevy z vítězných bitev a sílu armády.

Protože na reprezentaci byl kladen maximální důraz, prestiží každého

z asyrských panovníků bylo vybudovat vlastní sídelní město nebo alespoň palác,

jenž by předčil sídlo jeho předchůdce. Aššurnasipal II. přenesl sídelní město

z Aššuru do Kalachu (Nimrudu), kde byl v 19. stol. nalezen honosný královský

palác.

V r. 1845 zahájil sir Austen Henry Layard vykopávky v asyrském Nimrudu, kde

odkryl velký Severozápadní palác Aššurnasipala II. a mimo jiné i 13 párů

monumentálních soch okřídlených býků – ochranných božstev paláce. Kopal také

v Ninive, kde objevil asi 2,5 km kamenných reliéfů, nápisy, skulptury, mozaiky

a obrazce z glazovaných cihel. Organizoval pak dopravu těchto vykopávek, např.

soch okřídlených býků, z nichž každá vážila 10 tun, do Velké Británie. Protože v té

době ještě nebyl vybudován Suezský průplav, byly sochy transportovány

do přístavu Mosulu a odtud na lodích kolem celého afrického kontinentu. Dnes

můžeme býky "lamassu" spatřit jak v Louvru, tak v Britském muzeu podobně jako

kamenné reliéfy z asyrských paláců, většinou zpodobující lovecké výjevy.

Sargon II. dal severněji postavit nové město, které pojmenoval Sargonova

pevnost (Dúr Šarrukén), dnes Chorsábád. Město obehnal hradbami, v nichž bylo

7 bran, uvnitř stála bašta a monumentální palác, do něhož se vcházelo branou

střeženou velkými okřídlenými býky s lidskou hlavou. Ti měli chránit palác před

každým, kdo by přicházel se zlými úmysly. Jeho syn Sennacherib (též Sancherib)

pak dal postavit Ninive a v něm palác nazývaný "Palác, kterému není rovno". Ninive

proslulo svou nádherou a vděčilo za svou honosnou výzdobu výtěžku z válečné

kořisti a daní z porobených území. Ke královskému paláci náležely také nádherné

uměle zavlažované zahrady s rostlinami přivezenými ze vzdálených krajin.

Poslední a nejslavnější král Asýrie Aššurbanipal (669 - 627 př. n. l.) sídlil

v Ninive na břehu Tigridu. Miloval pravděpodobně lov, zvláště lov na lvy, při němž

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

21

král prokazoval svou odvahu, sílu a obratnost a který byl výsadou a povinností

panovníka. Rozsáhlé reliéfy nalezené v Ninive mají velmi často za námět právě

královský lov na lvy. Ninive prožívalo za krále Aššurbanipala svůj zlatý věk: stalo se

ohniskem obchodu, vědy, vzdělanosti i umění.

K tomu přispěla i rozsáhlá a proslulá královská knihovna, nalezená v jedné

části paláce, v níž učenci sbírali a opisovali staré texty. Tzv. Aššurbanipalova

knihovna, v níž bylo nalezeno zhruba 30 tis. hliněných tabulek, obsahovala jednak

státní archív se státními smlouvami a diplomatickou korespondencí, jednak vlastní

knihovnu, která představovala asi 5 tis. hliněných tabulek s literárními texty: eposy,

mýty, kultovními texty, historické, filologické, ale i matematické, astronomické

a lékařské texty. Právě mezi těmito tabulkami byl nalezen nejstarší zaznamenaný

epos světových dějin, báseň o vznešeném a strašném králi Gilgamešovi. Odborníci

na klínové písmo v Britském muzeu nalezli při luštění tabulek, na nichž byl

zaznamenán, také epizodu líčící potopu světa, která se stala předobrazem příběhu

praotce Noema vylíčeného v Bibli. Tak se k velkému překvapení mnohých

spolehlivě prokázalo, že evropská kultura má své kořeny až v dávné Mezopotámii.

Už patnáct let po Aššurbanipalově smrti se octla v sutinách nejen jeho

knihovna, ale také celá říše. Krutý útlak provincií vedl ke vzniku hnutí odporu,

kterému říše nakonec podlehla. Roku 612 př. n. l. dobyla spojená vojska Médů

a Babyloňanů Ninive. Než by se vzdal dobyvatelům, nechal se poslední asyrský král

Šinšariškún se všemi svými manželkami a poklady upálit ve svém paláci.

2.7 Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše)

Po pádu Asýrie nabývá starobylé město Babylón předchozí okázalosti, zvláště

za vlády dobyvatele Ninive Nabuchodonosora (Nabukadnesara)II. Město bylo

obehnáno dvojitou hradbou a dovnitř vedla honosná Ištařina brána, kterou

procházely průvody. Ištar byla hlavním ženským božstvem Babylonu, byla bohyní

lásky a války a jejím symbolem byla lvice, hlavním babylónským bohem byl Marduk

symbolizovaný rohatým drakem. Uvnitř města stál královský palác a zikkurat

s chrámem nejvyššího boha Marduka, ochránce města. Z babylónského

zikkuratu se zachovaly již jen základy, ale v paměti lidí přežil přes dva tisíce let jako

babylónská věž zmiňovaná v hebrejské Bibli. Nedaleko Mardukova chrámu se

na umělých terasách nacházely proslulé visuté zahrady Semiramidiny, jeden

ze sedmi starověkých divů světa. Stavby a brány byly zdobeny pestrobarevnými

glazovanými dlaždicemi.

2.7.1 Objevení Babylónu

V roce 1899 zahájil německý vědec Robert Koldewey vykopávky v Babylónu.

Narazil na monumentální hradby (vnitřní hradba města měla odhadem 360 věží).

Jednalo se o největší městské opevnění starověkého světa a Babylón byl vůbec

největším objeveným starověkým městem Blízkého východu. V době vlády krále

Nabukadnesara II. byl obnoven slavný chrám Esagila a jeho dominanta – slavná

babylónská věž Etemenanki (Dům základů Nebes a Země). Byl postaven kamenný

most přes Eufrat a Ištařina brána vyzdobena emailovanými cihlami s reliéfy

symbolických zvířat. Nabukadnesar na rozdíl od svých předchůdců dal příkaz stavět

veřejné stavby převážně z pálených cihel, čímž zvýšil jejich trvanlivost a odolnost.

Koldewey vykopal také obrovské základy slavné babylónské věže známé

ze Starého zákona (židovské Bible). Byl to již zmíněný zikkurat Etemenanki,

na jehož vrcholu se vypínala svatyně boha Marduka. Strana jeho základny byla

90 m a stejně měl být vysoký. První poschodí bylo vysoké 33 m, druhé osmnáct,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

22

třetí až šesté po šesti metrech. Na vrcholu se vypínal 15 m vysoký chrám boha

Marduka pokrytý zlatem a modrými kachlemi. Na stavbu věže bylo použito

85 miliónů cihel. Tato stavba musela být převážně dílem otroků a zřejmě na ní

pracovali také Židé odvlečení sem ze své vlasti. V chrámu byla umístěna socha

boha Marduka, která podle Hérodota měla být zhotovena z 24 tun ryzího zlata.

V Babylónu byla objevena také pozoruhodná "Mardukova cesta" – cesta

určená pro procesí na počest velkého boha. Jednalo se vlastně o dlážděný úvoz

vroubený 7 m vysokými zdmi vyzdobenými fantastickými reliéfy zlých duchů

a především asi 120 vyobrazeními dvoumetrových lvů na modrém pozadí se žlutou

nebo rudou hřívou, pootevřenou tlamou a vyceněnými zuby.

Tento dlážděný 23 m široký úvoz ústil do proslulé Ištařiny brány vysoké 12 m,

nejpůsobivější a nejznámější památky starého Babylónu a jeho symbolu.

Ve skutečnosti se vlastně jednalo o jednu z obranných věží vyzdobenou

vyobrazeními býků - posvátných zvířat boha počasí Adada. Setkáváme se zde též

se symbolem boha Marduka – rohatým drakem, který byl zobrazován jako

čtvernožec s vysokýma nohama, z nichž zadní byly ozbrojeny ptačími drápy,

šupinaté tělo s dlouhým krkem bylo zakončeno hadí hlavou s rozeklaným jazykem

a rohem na hlavě. Je znám též jako Babylónský drak. Lvi bohyně Ištar na bráně

kupodivu scházeli.

V Babylónu se do značné šíře rozvinula věda, především pozorování pohybu

a postavení planet a hvězd, tedy zárodky astronomie, tehdy ovšem velmi úzce

spojená s vírou v magické účinky postavení planet na lidský osud, tedy s astrologií.

Rozvíjí se matematika založená na šedesátkovém systému (které jsme převzali

v dělení kruhu a měření času), dochovaly se tabulky s násobením a dělením

a s matematickými úlohami. Šedesátinný systém, jehož pozůstatkem je naše dělení

kruhu na 360°, měření úhlů ve stupních a dělení dne na dvakrát dvanáct hodin,

hodiny na 60 minut a minuty na 60 vteřin byl zaveden již v Sumeru. Rozvíjí se

léčitelství, ale také celá řada magických praktik. Za Nabukadnesarovy vlády dosáhla

mezopotamská kultura svého posledního vrcholu.

Během několika let od pádu Asýrie ovládl král Nabukadnesar II. rozsáhlé

území – r. 597 př. n. l. se zmocnil i Jeruzaléma a donutil část židovského

obyvatelstva, především šlechty, k odchodu do vyhnanství (Verdi – Nabucco).

Deportace byly na Blízkém východě v této době běžným politickým nástrojem,

neboť umožňovaly snadnější kontrolu poražených. Poměrně brzy nato padl Babylón

do rukou perského krále Kýra (539 př. n. l.).

2.8 Persie

Nyní se přeneseme dále na východ na Íránskou náhorní plošinu, která je

od dosavadního dějiště našeho příběhu oddělena pohořím Zagros. Odsud

po Perský záliv se rozkládal Elam, země nejstarších městských civilizací v Persii.

Byla zde objevena pozoruhodná keramika i památky psané piktografickým

písmem. Ve 2. tisíciletí př. n. l. se stalo centrem elamské kultury, která měla dobré

styky s Mezopotámií, město Súzy. Kolem r. 1250 př. n. l. vzniká v blízkosti Súz

královské a náboženské město Dúr Untaš s 60 metrovým zikkuratem (dnešní Čoga

Zambil). Na vrcholu zikkuratu se nacházel chrám zdobený dlaždicemi z pálené hlíny

polévanými glazurou přístupný po vnitřním schodišti. Kolem města bylo dvojí

opevnění. Pro elamské výtvarné umění jsou typické tesané skalní reliéfy ale

i překrásné bronzové a zlaté předměty a terakotové sochy.

V 7. stol. př. n. l. podlehl Elam Asyřanům a do oblasti přicházejí perské kmeny,

zřejmě z dnešního Turkmenistánu ze střední Asie. V roce 559 př. n. l. nastoupil

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

23

na trůn Kýros zvaný Veliký, který sjednotil několik skupin perského a íránského

obyvatelstva a postupně začal dobývat okolní území. Do rukou Peršanů postupně

padla anatolská Lýdie (Turecko) stejně jako řecké městské státy v Ionii, Babylónie

a Egypt. Kýros také umožnil Židům, přesídleným za Nabukadnesara do Babylónie,

návrat do vlasti.

Jeden z Kýrových nástupců, Dáreios rozšířil perské panství až do Indie.

Centrem říše se stávají starobylé Súzy, Pasargad a Persepolis. Za Dáreiovy vlády

došlo k vážnému konfliktu v Řecku; Peršané byli r 486 př. n. l. poraženi u Maratónu.

Ani následná trestná výprava vedená Xerxem o síle 70 tis. mužů nebyla úspěšná.

Ve 4. stol. př. n. l. pak podlehla perská říše Alexandrovi Makedonskému a po určitou

dobu se stala součástí světa helénské kultury.

V dobách rozkvětu spravovali perští vládce svou říši poměrně tolerantně;

porobené národy si mohly uchovat své zvyky a náboženství, administrativa byla

dobře organizovaná a obyvatelé říše podléhali promyšlenému systému perských

zákonů. Systém silnic umožnil rozvoj obchodu, přispěla mu také standardizace měr

a vah a používaní mincí. Značnou část svého bohatství věnovali Peršané na svůj

přepych a nádheru – byly zhotovovány nádoby z drahých kovů a nošeny masivní

šperky a náramky jako výraz společenského postavení svého nositele.

2.9 Féničané

Féničané byli semitský národ a sami sebe nazývali Kananejci nebo Kanaánci podle

oblasti, kterou původně obývali – pobřeží dnešního Libanonu. Řekové jim říkali

Phoinikes tzn. "purpuroví lidé", snad proto, že nejvyhledávanějším zbožím, s nímž

obchodovali, byly purpurově (červenofialově) zabarvené látky z Týru. Purpurové

barvivo Féničané získávali z plžů rodu Murex – ostranky – a dokázali tkaninu

zabarvit jemně růžově i temně fialově. Tmavý purpur měla později v oblibě římská

aristokracie a tato obliba se přenesla až do středověku - pro roucha králů

a kardinálů byla vyhrazena nachová barva.

Fénická města byla samostatná, městské státy však čas od času uzavíraly

spojenectví. Největší z nich byl Týros, prosperoval však i Byblos, Sidón a Aradus.

Féničané svá města stavěli pokud možno na výběžcích pevniny do moře nebo

na ostrovech při pobřeží, neboť byli velmi dobrými mořeplavci a jejich hlavním

zaměstnáním byl zámořský obchod. Obyvatelé měst žili v patrových domech

s balkóny a bohatá města bývala obklopena vysokými kamennými hradbami

s věžemi.

Féničané byli na Blízkém východě tak pověstnými stavebníky, že si je

v 10. stol. př. n. l. najal král Šalamoun na stavbu proslulého chrámu v Jeruzalémě.

Velmi dobře se vyznali i v dalších řemeslech: zhotovovali ozdobné předměty

zdobené vyřezáváním ze slonoviny, předměty skleněné, šperky i kovové výrobky.

Podle některých historiků Féničané začali se zhotovováním kultovních soch

ze slonoviny zdobených pozlacením. Na některých místech v Sýrii tehdy ještě žili

sloni.

Jejich doménou ovšem byla jak jsme se již zmínili mořeplavba:

v 10. stol. př. n. l. těžili měď na Kypru (odtud název ostrova – z lat. cuprum)

a vyváželi ji odtud do celého středomoří, později našli ve Španělsku ložisko stříbra

a založili zde kolonii Gades, dnešní Cádiz.

Nejslavnější z fénických kolonií bylo Kartágo, které založili podle tradice

osadníci z Týru v 9. stol. př. n. l. Toto město legendární královny Dido z Vergiliovy

Aeneidy, které bývalo původně místem pravidelné zastávky námořníků na cestě

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

24

do Španělska, se postupně rozrostlo a zastínilo mateřské město. Porazili je až

Římané v proslulých punských válkách ve 2. stol. př. n. l.

2.9.1 Dido a Aeneas

Aeneas byl jedním z hrdinných obránců Tróje, kterému se po definitivní porážce

a zániku města podařilo zůstat naživu a který se s hrstkou dalších uprchlíků vydal

na dobrodružnou plavbu s cílem nalézt novou vlast. V jeho dobrodružstvích mu

pomáhala především jeho matka, bohyně krásy a lásky Venuše.

Aeneas se v bouři se svými loděmi dostal až k severoafrickému pobřeží a stal

se hostem královny Dido ve městě Kartágu. Dido přišla do těchto končin z Týru,

odkud ji vyhnal její vlastní bratr, když jí předtím zavraždil muže. Zemi získala od

místního krále Jarba, který se uvolil jí prodat jen takový kus země, který obsáhne

jedna volská kůže. Dido pak rozstříhala kůži na tenké proužky, které spojila

a vyměřila jimi obvod nového města. Dido se do Aenea vášnivě zamilovala

a rozhodla se, že se za něj provdá. Ani Aeneovi nebyla tato myšlenka proti mysli,

protože jeho manželka Kreusa zahynula při útěku z Tróje.

Bohové však rozhodli jinak: Aeneovi bylo osudem určeno přistát až

na italském pobřeží a tam se stát předkem zakladatelů Říma, proto ho donutili Dido

opustit a pokračovat v plavbě. Opuštěná Dido v zoufalství nechala navršit velkou

hranici, vstoupila na ni a do hrudi si vrazila meč – dar od Aenea. Aeneovi a jeho

druhům se pak po četných dalších dobrodružstvích podařilo dosáhnout ústí řeky

Tiberu a tam založit město, které se stalo zárodkem budoucí mocné říše – Řím.

Tento příběh je zpracován v římském Vergiliově eposu Aeneas a je pokusem

navázat římskou heroickou epikou na řeckou Homérovu Iliadu.

Jako mořeplavci byli Féničané také vynikajícími staviteli lodí: obchodní lodě

bývaly doprovázeny ochrannými válečnými plavidly. Byly poháněny jednak

plachtami, jednak dvěma řadami veslařů po každé straně. Asi od r. 600 př. n. l.

vyráběli Féničané z písku téměř bezbarvé sklo a skleněné předměty – šperky

a amulety.

2.9.2 Objev abecedního písma

Největším přínosem Féničanů na poli kulturním však bylo abecední písmo. Jeho

nejstarší podobu znali Kananejci již ve 2. tisíciletí př. n. l. V abecedním systému

na rozdíl od systémů předchozích znamená každý znak zvuk, nikoli pojem: tak

se podstatně snížil počet znaků potřebných pro písemnou komunikaci. Féničtí písaři

kolem roku 1000 př. n. l. již používali abecedu o 22 znacích zaznamenávající pouze

souhlásky (v semitských jazycích jako je hebrejština nebo arabština se samohlásky

až na výjimky nezapisují, nemohou pozměnit význam slova). Féničtí obchodníci,

jimž abeceda značně usnadňovala styk se zákazníky, potom rozšířili její znalost

na svých obchodních cestách všude tam, kam se svým zbožím zajížděli.

Kolem r. 900 př. n. l. přejali fénickou abecedu Řekové, znaky upravili,

změnili směr psaní zleva doprava a zavedli některé nové znaky.

Prostřednictvím Etrusků se dostal tento systém do Říma a tam vznikla

abeceda složená ze základních 26 znaků, zvaná latinka, kterou dodnes

používáme i my.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

25

Starověké civilizace Blízkého východu - přehled

Sumer (4. - 3. tisicíletí př. n. l.)

Nejstarší písmo - KLÍNOVÉ, počátky matematiky, zeměměřičství,

stavitelství, nejstarší mýty (Gilgameš), města: Eridu, Kiš, Larsa, Lagaš,

Nippur, Ur, Uruk a další, objevuje se úřad krále

Akkad (3. tis. př. n. l.)

Zakladatel Sargon Akkadský, sídelní město Akkad, jazyk akkadština

(později dorozumívací jazyk Mezopotámie), písmo klínové

Lagaš (3. tis. př. n. l.)

Městský stát na vzestupu po pádu Akkadu, vládce Gudea (dochováno

množství jeho dioritových soch)

Babylónie (Starobabylónská říše - asi 1900-1600 př. n. l.)

Centrum město Babylón, zapsání nejstarších literárních památek v

akkadštině, vládce Chammurabi (18. st. př. n. l. ) - zákony vytesané na

stélách

ÚZEMÍ DNEŠNÍHO IRÁKU

Říše Chetitská (1600-1200 př. n l.)

Hl. město Chattušaš, nález archívu na hliněných tabulkách,

indoevropský národ - písmo rozluštil B. Hrozný

ANATOLIE, ÚZEMÍ DNEŠNÍHO ZÁPADNÍHO TURECKA

Říše Asyrská (13. - 7. st. př. n. l.)

Hlavní města Aššur, Nimrud, Ninive - zde rozlehlé panovnické paláce.

Dobyvačné války se sousedy, železné zbraně, především meče.

Vládci Aššurnasipal II., Sargon II., Sennacherib, Aššurbanipal.

Ninive: zde objevena Aššurbanipalova knihovna, Epos o Gilgamešovi.

Novobabylónská Chaldejská říše (7 - 6. st. př. n. l.)

Centrem město Babylón, vládce Nabukadnesar II. (597 př. n. l. dobyl

Jeruzalém), božstva Ištar a Marduk

Památky Babylónu: Ištařina brána, babylónská věž (zikkurat

Etemenanki), procesní Mardukova cesta

Astrologie, matematika - šedesátiný systém, sedmidenní týden.

ÚZEMÍ MEZOPOTÁMIE - DNEŠNÍ IRÁK

Perská říše (6. st. př. n. l.)

Vládcové Kýros Veliký, Dáreios, Xerxes, od 4. st. př. n. l. Alexandr

Veliký

Centrum Súzy, Persepolis

ÚZEMÍ DNEŠNÍHO ÍRÁNU

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

26

Literatura:

CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU, 1961.

GARBINI, G. Starověké kultury předního východu. Praha: Artia, 1971.

KIENITZ, F. Národy ve stínu. Praha: Odeon, 1991.

KREJČÍ, J. Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha: Karolinum, 1993.

OLIPHANT, M. Atlas starověkého světa. Bratislava: Gemini, 1993.

ZAMAROVSKÝ, V. Na počátku byl Sumer. Praha: Panorama, 1984.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

27

3. Egypt ve starověku

V našem vyprávění o starověkých civilizacích se dostáváme na africký kontinent,

kde v období zhruba od r. 3100 př. n. l. do 3. stol. př. n. l. vzkvétala v úzkém údolí

řeky Nilu jedna z nejstarších, nejbohatších a nejpozoruhodnějších civilizací

na světě. Egyptská říše je považována za nejstarší státní útvar v lidských dějinách,

téměř o pět set let starší než Akkadská říše.

Vzhledem k přírodním podmínkám se táhla ze severu na jih podél Nilu, který

byl obklopen řetězem bažin, ale skýtal životodárnou vláhu podobně jako řeky Eufrat

a Tigris v Mezopotámii. Kolem se rozprostíraly holé pouštní plochy. Nil byl také

dokonalou dopravní komunikací, po níž bylo možno dovážet stavební dřevo, kámen

a kov, jichž byl v údolí nedostatek.

Zde tedy vznikala první pole, která bylo nutno zavlažovat systémem kanálů,

a jimž Nil v pravidelných intervalech v době záplav přinášel úrodné bahno.

Egypťané si od nejstarších dob byli vědomi dobrodiní, které pro ně představovala

tato mohutná řeka. Sami nazývali svou zemi Kmt, neboli "černá země" podle

černého úrodného bahna, které řeka přinášela. Poušť kolem se nazývala Dsrt

neboli "červená země".

Egypťané brzy postřehli skutečnost, že v suchém pouštním písku zůstávají

mrtvá těla po dlouhou dobu neporušená, což je zřejmě vedlo k úvahám

o posmrtném životě a k hledání nesmrtelnosti. Univerzálním motivem života

Egypťanů bylo putování k smrti – vše bylo podřízeno tomuto cíli. Vědomí smrti

a touha po nesmrtelnosti jsou prasymbolem egyptské kultury.

Egyptská říše se tedy rozkládala po obou březích řeky Nilu. V Nilské deltě

(tedy na severu), kde Nil ústí do Středozemního moře, po Gízu se rozkládal

Dolní Egypt. Koruna panovníků Dolního Egypta byla nižší a měla červenou barvu.

Jižněji od Memfisu (Mennoferu) až po první peřeje Nilu se rozkládala oblast

nazývaná Horní Egypt. Koruna panovníků Horního Egypta byla vysoká a bílá.

V nejjižnější oblasti od prvních peřejí směrem na jih od dnešního Asuánu

ke druhým peřejím Nilu ležícím jižně od Abú Simbelu se rozkládala Dolní Núbie,

také v určitých obdobích ovládaná Egyptem.

Záplavy: Nil patří k největším řekám na světě; je napájen prameny Modrého

a Bílého Nilu tekoucích z Etiopie a stř. Afriky. Deště v těchto končinách způsobují

jeho pravidelné rozvodňování v létě a na podzim – tehdy začínal zemědělcův rok –

na polích se nedalo pracovat až do doby, kdy voda opadla. V období „sucha“

nastala doba sklizně a po ní setba. Voda, která zaplavovala údolí, vymývala z půdy

soli a přinášela nové vrstvy úrodného bahna, takže pravidelné záplavy byly pro

starověké Egypťany životně důležité. Břehy řeky byly proto regulovány a systémem

kanálů se voda dováděla i k těm polím, která by jinak ležela ladem.

Starým Egypťanům velmi záleželo na tom co nejpřesněji stanovit dobu záplav

a jejich výši. Právě za účelem stanovení co nejpřesnější doby záplav došlo v Egyptě

ke zkonstruování slunečního kalendáře, přímého předka kalendáře našeho.

Faraónovi úředníci už od dob prvních králů každoročně měřili a zaznamenávali

výšku nilských záplav, na nichž závisí úroda, zvláštními přístroji, tzv. nilometry.

Podle nich se vypočítávala i výše daní stanovených rolníkům. Porovnáváním těchto

záznamů se zjistilo, že průměrný interval mezi záplavami je 365 dnů. Tak byla

stanovena délka slunečního roku a kalendář, který umožňoval zemědělcům určit

začátek polních prací.

Obdělávaná půda byla základem bohatství Egypta, neboť výnosy byly

mnohonásobně vyšší, než množství zrna potřebného pro osev. Pěstovalo se

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

28

a vyváželo několik druhů obilovin, zelenina, olejniny, len na výrobu oděvů

a z papyru se vyráběla psací látka.

V suchých oblastech mimo obdělávaná pole se nalézaly tvrdé i měkké kameny

na stavbu a ke zhotovování soch i nádob. Byla to nejtvrdší černá žula – diorit,

i měkký průsvitný alabastr, polodrahokamy jako karneol, achát, onyx a jaspis,

dovážely se ametysty a tyrkysy a využívala se měď.

Kořeny egyptské kultury spočívají v Africe, ovšem s výraznými klimatickými

změnami se tato oblast od ostatní Afriky výrazně odlišila. Kolem r. 10 tis. př. n. l. se

z bývalých savan severní Afriky postupně staly pouště a zvířata i jejich lovci se

stěhovali do údolí Nilu. Kolem r. 5 tis. př. n. l. se zde objevuje neolitické zemědělství

a přibližně kolem r. 3500 př. n. l. dochází ke sjednocení kultury sídel v údolí Nilu,

zřejmě navázáním styků s Mezopotámií. Dochází k diferenciaci obyvatelstva: vzniká

vrstva bohatších mocnějších členů spol. – objevuje se architektura, písmo a cihlové

hrobky k uložení těl nejbohatších členů společnosti.

Královské hrobky v Abydu již obsahují značné bohatství: hrobka je malým

palácem (8x5x3m) postaveným z cihel a importovaného dřeva. Byly zde nalezeny

nádoby s obilím, vázy z kamene i drahého kovu, ozdoby ze zlata, tyrkysu, lazuritu,

zbraně i kosmetické potřeby. Objevují se zde i první egyptské psané doklady

v hieroglyfickém písmu.

Kolem r. 3100 př. n. l. spojil nezávislé vesnice a klany jak v deltě, tak v údolí

Nilu (Dolní i Horní E.) v jeden stát král Na´rmer, s nímž bývá někdy ztotožňován

první král první dynastie Menej. Byl zřejmě náčelníkem klanu, který za svého předka

považoval sokola, proto nejuctívanějším božstvem v tomto období je božský Sokol

(Hór). Menej založil podle pověsti první hlavní město sjednocené říše Memfis

(Mennofer). V tomto prvním období nabývá egyptské písmo klasické podoby

a Egypt prožívá počátek své civilizace. Zdokonalují se zavlažovací systémy

a bohatství Egypta roste. Jižní hranice říše se ustálila na prvních peřejích Nilu,

zdokonalila se řemesla, především zhotovování jemných kamenických prací, šperků

i nábytku.

3.1 Pyramidy

Hlavou státu je vládce – farao, který se magickými obřady stává nesmrtelným

a svým kouzlem zajišťuje plodnost stád a polí. Je ztotožňován se samotným bohem

a symbolem jeho moci již není chrám, jako v Sumeru, ani palác, jako v Asýrii, ale

monumentální hrobka.

Po cihlových hrobkách v Abydu se objevuje první stupňovitá hrobka –

pyramida v Sakkáře, která byla postavena pro faraóna Džósera, zakladatele

3. dynastie kolem r. 2800 př. n. l. Začíná období Staré říše. Hrobku navrhl architekt

a zároveň vezír Imhotep, uctívaný později jako bůh. Tvoří ji šest obdélníkových

postupně se zmenšujících stupňů, zatím ještě nezakončených špičkou, je ovšem již

zhotovená z kamene. Areál pyramidy zahrnuje chrámy, nádvoří, sloupové síně

a podzemní galerie a je to nejstarší kamenná stavba této velikosti na světě.

Byla předchůdkyní pozdějších pyramid s hladkými stěnami, do nichž se

nechávali pohřbívat vládcové od doby 4. dynastie. Tyto rozsáhlé projekty, které

mnohdy trvaly po celou dobu vlády faraóna, vyžadovaly velké bohatství

a promyšlenou organizaci. Pyramidy zřejmě stavěli v době záplav zemědělci, kteří

v této době nemohli pracovat na polích.

Největší z pyramid postavených v Gíze pro panovníky 4. dynastie dodnes

dominují obzoru poblíž Káhiry a jsou staré 4,5 tisíce let. Vznikaly v letech 2600-2500

př. n. l. Působí monumentálně přesto, že již ztratily obložení z hladkých kamenných

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

29

desek a zlaté vrcholy, které zřejmě měly umožnit zemřelému faraónovi výstup

na nebe.

Jsou to obdivuhodná stavebnická díla; odhaduje se např., že Velkou

Chufewovu (Cheopsovu)* pyramidu stavělo 100 tis. lidí po dobu 23 let. Její základna

má stranu 227 m a je vysoká 145 m. Obsahuje 2 300 000 kamenných kvádrů

o průměrné váze 2,5 tuny. Bloky kamenů byly vylámány v lomech na východní

straně údolí, převezeny přes řeku v době záplav a pak vytaženy po kamenné rampě

do výše 30 m nad řekou. Vedle této Velké pyramidy se nacházejí hrobky dalších

faraónů 4. dynastie: Chefrenova (Rachefova) pyramida a Menkaureova

(Mykerínova) pyramida.

Pyramida měla chránit tělo mrtvého krále stejně jako jeho šperky, nábytek

a jiné předměty, které mu pozůstalí dávali na cestu do záhrobí. Součástí pohřební

výbavy byl kamenný portrét zemřelého (náhradní kamenná hlava) pro případ

poškození těla a sošky služebníků zvaných vešebti, kteří měli v podsvětí za svého

pána pracovat a plnit úkoly. K vlastní pyramidě, v níž se nalézala pohřební komora

s faraónovým mumifikovaným tělem v sarkofágu, patřil také pohřební (zádušní)

chrám spojený dlážděnou cestou s údolním chrámem, který stál na hranici

zaplavovaného území a k němuž vedl od Nilu průplav. Tělo zemřelého faraóna se

převáželo přes řeku v pohřební lodi, která představovala symbolické spojení se

sluneční bárkou, na níž podle egyptské mytologie pluje bůh Slunce denně oblohou.

Kult boha slunce byl v této době v Egyptě velmi významný a faraónové se nazývali

jeho syny. Královny měly své menší, oddělené pyramidy.

Urození úředníci a zároveň často členové královské rodiny, kteří disponovali

významnými politickými pravomocemi, bývali pak pohřbeni v blízkosti pyramidy

ve vlastních hrobkách ve tvaru komolého jehlanu s plochými vrcholky,

tzv. mastabách.3 Mastaby jsou považovány za předchůdkyně pyramid a zpočátku

bývali do hrobek tohoto tvaru pohřbíváni i faraóni. Také první pyramida – Džóserova

začala být budována jako rozměrná mastaba. V průběhu stavby byla několikrát

plošně zvětšována a zvýšil se i počet jejích stupňů.

Faraónové se podíleli na organizaci celé řady veřejně prospěšných prací, které

vyžadovaly přísnou disciplínu a dobrou organizaci, ať už to byla stavba vodních

kanálů, dobývání mědi na Sinajském poloostrově, dovoz stavebního dřeva

(libanonských cedrů) a jiných materiálů, obrana země proti nájezdům nebo zajištění

vnitřního míru potlačením vnitřních rozporů mezi sousedícími městy a vesnicemi.

3.2 Hieroglyfy

Zřejmě podobně jako v Sumeru vzniká i v Egyptě písmo z původního písma

obrázkového. V Egyptě se toto písmo nazývá hieroglyfy (hieros = posvátný, glyfein

= tesat, rýt). Znalost písma však byla omezena na třídu kněží a písařů a do jisté

míry byla tajemstvím nepřístupným široké veřejnosti už kvůli velkému množství

znaků, které si písař musel osvojit.

3.2.1 Rozluštění hieroglyfů

Egyptské písmo – hieroglyfy byly známy Evropě od starověku, ale nikdo je

nedokázal číst, proto byly znalosti o egyptské kultuře a historii omezeny jen

na poznatky (mnohdy zkreslené) získané z hmotných nálezů.

* V závorce jsou uvedeny řecké podoby jmen panovníků.

3 Mastaba je slovo označující v arabštině lavici.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

30

Zlom přineslo až Napoleonovo tažení do Egypta, při němž byla v r. 1799

objevena poblíž města Rosetta (Rašíd) v nilské deltě černá čedičová deska

proslavená jako Rosettská deska obsahující nápis ve třech typech písma:

egyptském hieroglyfickém, egyptském démotickém a v řeckém. Jednalo se o výnos

rady egyptských kněží z r. 196 př. n. l.

Po jejím nalezení se zdálo, že rozluštění hieroglyfů je na dosah, přesto bylo

po dalších dvacet let nad síly předních evropských odborníků. Vycházeli totiž

z mylného předpokladu, že hieroglyfy jsou ideogramy značící celé pojmy. Rozluštit

hieroglyfy se podařilo až vynikajícímu francouzskému odborníkovi Jeanu

Francoisovi Champollionovi v r. 1822. Správně předpokládal, že vodítkem

k hieroglyfům bude poslední vývojové stadium egyptštiny – koptština, jazyk

egyptských křesťanů. Díky ní zjistil, že hieroglyfy jsou směsicí ideogramů,

fonogramů (označujících hlásky) a determinativů, které určují význam foneticky

zapsaných slov.4 Vyšel ze zápisu jména krále v ochranném rámečku (kartuši) –

PTOLMYS, tedy Ptolemaios na Rosettské desce. Z jiného zdroje pak podobně

odhalil jméno KLIOPADRA a získal další znaky; postupně pak vytvořil seznam

znaků ze jmen a titulů králů v kartuších. Jeho krok byl geniální a znamenal obrovský

zlom v dějinách egyptologie a historie vůbec.5

3.3 Střední a nová říše

V období střední říše (2070-1970 př. n. l.) bylo v Egyptě zavedeno mnoho novinek,

např. nové metody výroby bronzu, svislý tkalcovský stav, zdokonalený hrnčířský

kruh, lyra a loutna. Především se však začaly užívat nové typy zbraní a válečné

vozy tažené koňmi (v době nadvlády Hyksósů v Nilské deltě – od té doby agresivní

vojenská zahraniční politika Egypta a udržování armády). Dochází k rozkvětu

kultury, centrum říše Théby (Véset).

Nová říše (asi 1580-1090 př. n. l.) – zajištěna nadvláda nad Sýrií a Palestinou

– Egypt se stává nejvýznamnější mocností Blízkého východu. Bohatství vybrané

v podobě dávek a získané obchodem stimulovalo kulturní život v říši. Hl. městem

zůstávají Théby (Véset), kde vznikají překrásné cihlové paláce s omítkou zdobenou

malbami a zlatem.

O této výzdobě nás informují zbytky paláce Amenhotepa III. (15-14 stol.

př. n. l.). Za vlády Amenhotepa IV. (1379-1362 př. n. l.) došlo ke zvratu státního

náboženství, zřejmě s cílem omezit moc kněží. Amenhotep IV. přestal uctívat

státního boha Amóna a místo něj zavedl kult Atona, tedy Boha slunečního kotouče.

Změnil si jméno na Achnaton, což znamená „Aton je potěšen“. Protože v Thébách

představovali Amónovi kněží silnou opozici, přenesl sídelní město do nově

postaveného města Achetaton (Město Atonova obzoru) 300 mil severně od Théb

(dnes Tell El-Amarna). Zavedl také nový, uvolněnější styl výtvarného umění:

na reliéfech a sochách se nechal zobrazovat se svou krásnou manželkou Nefertiti

a svými dcerami v nestylizovaném, realistickém až naturalistickém stylu.

Z archeologických nálezů v Tell El-Amarně, kde byl objeven archiv Achnatonův

a jeho otce Amenhotepa III. vyplývá hodně podrobností o tom, jak vypadala

diplomacie na Blízkém východě v této době. Po Achnatonově smrti byl Atonův kult

opuštěn a sídelní město se opět navrátilo do Théb. Tato epizoda bývá v dějinách

náboženství označování za první pokus o nastolení monoteismu ve velké

organizované říši.

4 Toulky minulostí světa. Praha: Baronet 1999, s. 193-4.

5 Podrobněji viz CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU 1961, s. 70-88.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

31

Králové se v době Nové říše nechávali pohřbívat ne již do pyramid, ale

do hrobek v blízkosti Théb. Vzhledem k tomu, že zároveň s nejvýznamnějšími

vladaři bylo pohřbíváno také množství nesmírně cenných předmětů, můžeme si

i dnes po tisících let udělat představu jednak o bohatství těchto panovníků, jednak

o úrovni hmotné kultury starého Egypta. Navíc stěny hrobek byly zdobeny dosti

realistickými a podrobnými výjevy z každodenního života.

Ovšem právě pro množství cenných předmětů byly hrobky již v době vlády

faraónů vyhledávány vykradači hrobů, kteří velkou část pohřební výbavy vládců

vyloupili nebo zničili již ve starověku.6 Vykrádání hrobů bylo zřejmě důvodem

k tomu, že král Thutmóse I. (1545-1515 př. n. l.) se jako první rozhodl nenechat

pohřbít své tělo v okázale viditelné hrobce, ale ve skryté skalní komoře. Učinili tak

i jeho následovníci, a tak vzniklo slavné „Údolí králů“ na západním břehu Nilu proti

Karnaku a Luxoru – Thébám.

Jediná z těchto hrobek unikla náhodou řádění lupičů: hrobka mladého faraóna

Tutanchamóna (1361-1352 př. n. l), který se tak přesto, že doba jeho vlády byla

krátká a nevýznamná, stal nejslavnějším egyptským panovníkem. Tento legendární

objev učinil Howard Carter v letech 1919-1920.

Při pohřbívání hrála důležitou roli mumifikace – soubor úkonů prováděných

ve snaze uchránit mrtvé tělo před rozkladem především proto, že ve starém Egyptě

se věřilo, že duše „ka“ je nesmrtelná pouze tak dlouho, dokud existuje tělo, ke

kterému patřila.

V pozdní době (po konci Nové říše) v 11. - 4. stol. př. n. l. se dostává Egypt

nejdříve pod nadvládu Asyrské říše. V r. 332 př. n. l. dobyl Egypt Alexandr Veliký

a založil Alexandrii jako středisko řeckého ducha. Za vlády Ptolemaiovců, dynastie

založené jedním z Alexandrových vojevůdců, se Egypt dostal pod moc Říma a stal

se jeho obilnicí. Díky vlivu Říma zde zapustilo kořeny i křesťanství. Od r. 640 n. l. se

Egypt dostal do naprosté závislosti na arabském kalifátu a zvítězil zde islám.

3.4 Egyptská božstva

Usíre (Osiris)

Zobrazován jako vládce s bílou korunou Horního Egypta, holí a žezlem, vládce

záhrobí a bůh veškeré vegetace, ztotožňovaný vždy se zemřelým faraónem. Lidé

věřili, že v Egyptě zavedl zemědělství a vinařství.

Sutech (Sethos)

Bratr Osiridův, vládce pouště a krutý bůh války, který svého bratra zabil, rozsekal

na kousky a rozesel po vší zemi.

Éset (Isis)

Osiridova sestra a zároveň manželka, která za pomoci Anubise části jeho těla

sebrala a na krátkou dobu oživila. Porodila mu pak syna Hóra.

Anúpew (Anúbis)

Bůh balzamování zobrazovaný se šakalí hlavou, bratr Usíra, Sutecha a Éset.

Hór

Bůh jitřního slunce, zobrazován se sokolí hlavou, ztotožňovaný se žijícím faraónem,

taktéž bůh nebes.

6 Viz tamtéž s. 115-121.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

32

Amon

Původně bůh města Wésetu (Théb), v době Nové říše nejvýznamnější egyptský bůh

vůbec.

Hathor

Bohyně lásky, hudby a tance zobrazovaná s kravskými rohy a mezi nimi se

slunečním kotoučem, protože kdysi podle mýtu na svých rozích vyzdvihla slunce

na jitřní nebe.

Ma´at

Bohyně pravdy a práva, symbolizovala základní zákony existence, přinášela řád

a harmonii.

Ptah

Místní bůh města Memfis, vynálezce umění a patron řemeslníků.

Thowt

Bůh moudrosti, učenosti, písma a matematiky, též lékařství a kouzel. Zobrazován

jako pavián nebo člověk s hlavou ibise. Umožňoval mrtvým vstup do podsvětí.

Re

Jeden z nejvyšších bohů, bůh slunce, stvořitel a vládce světa. Býval zobrazován

jako člověk se sokolí hlavou nesoucí na hlavě sluneční kotouč ovinutý kobrou.

3.4.1 Usíre a Éset

V dávných dobách, kdy lidé neznali ani nástroje ani oheň, vládl v Egyptě dobrý bůh

Usíre se svou sestrou a manželkou Éset. Naučil lidi zhotovovat si příbytky, ukázal

jim, jak mají pěstovat rostliny a ovocné stromy a jak zužitkovávat úrodu z nich.

Putoval se svou ženou Egyptem, pomáhal, učil a radil.

To vše ale pozoroval Usírův bratr Sutech se závistí. Byl pravým opakem svého

bratra: silný a krutý, utrpení lidí mu působilo radost, proto je rozmnožoval. Nastražil

tedy léčku: pozval nic netušícího bratra na velkolepou hostinu, uprostřed níž nechal

do hodovní síně přinést překrásnou truhlici zdobenou zlatem a drahokamy. Lstí

přesvědčil Usíra, aby do ní ulehl, nechal ji důkladně uzavřít a poslal ji po Nilu. Věrná

Éset ovšem tělo po mnoha dobrodružstvích našla a důstojně je pohřbila. Sutech

však našel hrob svého bratra a roztrhal jeho tělo na kousky, které rozesel po celé

zemi. Nešťastná Éset se vydala hledat části manželova těla a všude tam, kde

nějakou našla, zřídila svatyni. Třináct částí našla, čtrnáctou však ne, protože tu

odhodil Sutech do řeky a nasytily se jí ryby. Byla to však část, která činí muže

mužem a tehdy pomohl bůh Anúpew. Chybějící díl zhotovil ze slonové kosti, přiložil

jej k ostatním a celé tělo pomazal čarovnými mastmi. Všechny kusy Usírova těla

srostly. Tak se stal Anúpev učitelem balzamování a po jeho příkladu začali i lidé

pečovat o tělesné pozůstatky svých zemřelých. Podle některých verzí nakrátko

oživený bůh Usíre nyní zplodil se svou ženou boha Hóra a odebral se jako vládce

do říše mrtvých.

Když Hór dospěl, pověděla mu jeho matka o křivdě, kterou na ní a jeho otci

spáchal Sutech. Oba bohové spolu svedli krutý boj a Sutech byl poražen, i když

nebyl zničen. Stal se bohem pouště a zla, rozséval zemětřesení a mor. Ale jeho síla

nikdy nemohla překonat Usírovo dobro.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

33

3.5 Nové objevy českých egyptologů

Již několik desítek let provádějí archeologové z Českého egyptologického ústavu při

UK pod vedením Prof. Miroslava Vernera výzkumy na pyramidových polích

v Abúsíru nedaleko Káhiry. Jedná se o sajsko-perské pohřebiště přibližně z roku

500 př. n. l., z doby, kdy začíná nadvláda Peršanů nad Egyptem. Nacházejí se zde

obří šachtové hroby významných i méně důležitých velmožů, ovšem již

od starověku vyloupené.

V roce 1996 zde čeští vědci objevili nedotčený hrob hodnostáře Iufaa (což

znamená "On je veliký"), který byl možná správcem faraonových paláců. Došlo tak

k objevu, který je považován za nejvýznamnější egyptologický nález v posledních

padesáti letech. V pohřební komoře kromě zapečetěného sarkofágu byla objevena

rozsáhlá pohřební výbava: drobné sošky (vešebti), které měly sloužit zemřelému,

keramika, dřevěný nábytek, zdobené kanopy (nádoby k uložení vnitřností

zemřelého), svitky papyrů. Mumie byla vyzvednuta z hrobu a převezena

do Národního výzkumného centra v Gíze.

Literatura:

BRUCKNER, K. Zlatý faraón. Praha: SNDK, 1966.

CERAM, C. W. Bohové, hroby a učenci. Praha: SNDKLHU, 1961.

HAMILTON, R. Egypt. Říše faraonů. Bratislava: Slovart, 2007.

Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta. Praha: Karolinum, 1997.

VACHALA, B. Egypt. Praha: Libri, 2003.

VACHALA, B. Staří Egypťané. Praha: Libri, 2001.

ZAMAROVSKÝ, V. Bohové a králové starého Egypta. Praha: MF, 1979.

ZAMAROVSKÝ, V. Jejich veličenstva pyramidy. Praha: ČS, 1986.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

34

4. Dějiny kultury Indie a Číny

4.1 Indie

4.1.1 Protoindická kultura

Specifikou indické kultury je především rozlehlost území, na němž se rozvíjela.

K této rozlehlosti přistupuje i poměrná izolovanost tohoto území, které je na severu

ohraničeno velehorami a z ostatních stran je obklopuje oceán. Vzhledem k této

zvláštnosti někdy hovoříme o Indii jako o subkontinentu, na němž se střetávají jak

různá podnebí, tak národy a jazyky. Stala se také kolébkou svébytných kultur

a civilizací.

Centrum nejstarší takové civilizace leželo v údolí řeky Indu a jeho pěti

hlavních přítoků (řeky Džihlam, Čanáb, Ráví, Bjás a Satlandž) odtud název

Paňdžáb, neboli Pětiříčí. Zde se rozvíjela protoindická civilizace – kultura

nazvaná podle jednoho z nalezišť kultura harappská. Hlavními centry této

civilizace, která se rozkládala v dnešní provincii Paňdžáb a na území dnešního

Pákistánu byla sídla Mohendžo-daro a Harappa.

Rozvoj této civilizace umožnilo vyspělé zemědělství založené na pěstování

pšenice, ječmene, sezamu a bavlny (byly zde objeveny nejstarší důkazy

o zemědělském využití bavlníku na světě vůbec). Půdorys měst byl šachovnicový,

stavby byly cihlové a fungoval zde promyšlený systém kanalizace. Významnými

součástmi měst byly sýpky na obilí a velká lázeň využívaná snad pro rituální

koupele. Nad městem se tyčila opevněná citadela. Byly zde nalezeny předměty

(především pečeti) pokryté nápisy v "hieroglyfickém" písmu, ale vzhledem

ke krátkosti záznamů se písmo nepodařilo rozluštit. Souvislejší zápisy byly zřejmě

pořizovány na méně odolný materiál, který v průběhu tisíciletí podlehl zkáze.

V polovině 2. tisíciletí př. n. l. tato kultura za blíže nevysvětlených okolností zanikla.

4.1.2 Árjové

Kolem roku 1500 př. n. l. začali do Indie ze severu pronikat příslušníci pasteveckých

kmenů, kteří sami sebe nazývali Árjové (árja znamená původně vznešený, později

urozený). Byli zároveň válečníky, kteří se pohybovali na vozech tažených koňmi.

Právě vzhledem k tomu, že zpočátku nezakládali stálá sídla a archeologických

nálezů pochází z této doby velmi málo, pramení nejstarší informace o jejich kultuře

z literárních památek, které byly po dlouhou dobu tradovány z generace na generaci

ústním podáním, až byly zapsány sanskrtem, původním jazykem Árjů, dnes

jazykem posvátných knih, z něhož se vyvinula řada dnešních indických jazyků.

Tento jazyk patří ke skupině jazyků indoevropských, je tedy do jisté míry příbuzným

i jazyku našemu (obsahuje některá shodná slova – tri = tři, véd = vědění, věda).

Tyto nejstarší literární památky jsou označovány jako védy a jsou považovány

za posvátný soubor vědění. Postupné dobývání indického území, pronikání Árjů

do povodí řeky Gangy a boje mezi jednotlivými rody popisují hrdinské eposy, např.

Mahábhárata (Zpěv vznešeného, popisující boj mezi dvěma rody: Pánduovci

a Kuruovci) a Bhagavadgíta.

Árjové byli tedy zpočátku kočovnými pastevci a jejich bohatství představoval

dobytek (zde je zřejmě kořen a důvod uctívání krávy jako posvátného zvířete

přetrvávající dodnes v hinduismu). Na dobytém území se postupně usazovali

ve vesnicích a začínali se věnovat zemědělství, stejně jako řemeslům a obchodu

a začali vytvářet městská sídla. Postupně zatlačili dále na jih nebo si podmanili

původní obyvatelstvo tmavé pleti - Dásy, též Drávidy.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

35

4.1.2.1 Kastovní systém

Z protikladů mezi původním podmaněným obyvatelstvem a nově příchozími Árji

světlejší pleti vznikl zřejmě kastovní systém, tak typický pro indickou kulturu

po tisíciletí. Slovo kasta je totiž původně portugalského původu: v sanskrtu je to

„varna“, což znamená barvu, pravděpodobně barvu pleti. Společnost se postupně

se zavedením kastovního systému rozdělila do určitých skupin podle postavení

jejich příslušníků.

Nejvyšší kastou byli:

1. bráhmani – kněží, následovali

2. kšatrijové – aristokrati, bojovníci, vládcové,

na nižší společenské příčce stáli

3. vaišijové – svobodní lidé, obchodníci, bohatší vrstva společnosti

nejnižší kastou pak byli

4. šúdrové – zemědělci, řemeslníci, námezdní dělníci.

Mimo kasty se ocitli původní obyvatelé Drávidové, z nichž se stali páriové -

nečistí. Zařazení do kasty bylo postupně stále přísnější a náboženská ustanovení

zakazovala nejen sňatky, ale i kontakty mezi jednotlivými kastami. Dělení kast

postupem času dále pokračovalo a tak je dnes v Indii přibližně 58 kast hlavních

a asi 2000 kast vedlejších (podkast). Člověk se tedy rodí do přísného kastovního

systému, z něhož není úniku. Na příslušnost k určité kastě se ovšem nenahlíží jako

na bezpráví, ale jako na dědictví minulých životů.

Tento systém na jedné straně umožňoval organizaci a chod společnosti,

na druhé ovšem způsoboval její stagnaci a prohlubování sociálních rozdílů.

4.1.3 Náboženství a mytologie

Indická kultura více než jiné kultury byla těsně spjata s náboženstvím: nejtypičtějším

náboženským systémem Indie se stal hinduismus, který do sebe začlenil komplexy

náboženských představ předchozích období. Jedná se z určitého pohledu zároveň

o filosofii. Hinduismus je polyteismem s početným zástupem bohů a polobohů,

v jejichž čele stojí trojice Brahma – stvořitel, Višnu – udržovatel a Šiva – ničitel,

jehož ženou byla strašná bohyně Kálí.

4.1.3.1 Rámajána

Dochovaný text úplné Rámajány (Příběhu o Rámovi), ústředního mýtu indické

kultury, začíná příběhem Rávany, což je král démonů sídlící na Lance (Cejlonu),

který kdysi dostal od boha Brahmy slib, že nebude zabit ani bohem, ani démonem.

Ve své samolibé bezohlednosti však utiskoval všechny bytosti a zasahoval

do průběhu posvátných rituálů důležitých pro lidi i bohy.

Bohové žádali Brahmu, aby Rávanu potrestal, ten tudíž požádal boha Višnu,

ať na sebe vezme lidskou podobu a démona zabije. Tak se Višnu vtělil do syna

krále Dašarathy, prince Rámy, který se ještě než dovršil šestnácti let, oženil

s královskou dcerou Sítou. V té době se jeho otec rozhodl vzdát se trůnu

a následníkem ustanovil právě Rámu. Místo Rámy však dosedl na trůn jeho bratr

Bharata a Ráma byl poslán i se Sítou do vyhnanství. Tam zahlédla Rámu sestra

krále démonů Šúrpanakha (ta, jež má nehty jako ošatky) a snažila se jej svést, on

však odporného ženského démona odmítl. Odmítnutá démonka si stěžovala

Rávanovi, který se Rámovi pomstil tím, že mu unesl jeho manželku Sítu, ubytoval ji

ve svém nádherném paláci v Lance a ucházel se o ni. Ctnostná Síta jej však

neustále odmítala. Mezitím Ráma získal spojence v králi opic a jeho vojevůdce,

Hanuman pronikl až k Sítě do Rávanova paláce. Síta však odmítla s ním odejít,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

36

protože jako ctnostná žena nemohla dovolit žádnému muži kromě svého manžela,

aby se jí dotkl.

Poté pronikl do Lanky s opičími oddíly samotný Ráma a ve strašné bitvě

sestřelil deset Rávanových hlav, což mu ovšem nebylo nic platné, protože vzápě

vždy vyrostly nové. Nakonec vypustil nebeský šíp, který pronikl Rávanovým srdcem

a démon byl usmrcen.

Nyní byla přinesena Síta v nosítkách, ale Ráma ji odmítl přijmout zpět,

protože, jak pravil, bojoval nikoliv z lásky k ní, ale aby pomstil svou čest. Ona sama

je navěky poskvrněna, neboť ji démon objal svými pažemi. Síta marně poukazovala

na svou věrnost a nakonec požádala, aby pro ni připravili pohřební hranici. Aby

prokázala svou neposkvrněnou čistotu, vstoupila do plamenů a zase z nich

vystoupila neporušená, naopak očištěná bohem ohně Agni. To Rámu přesvědčilo,

aby ji přijal zpět za svou manželku.

Ráma pak vládl deset tisíc let, v jeho království nebylo ani smrti, ani nemoci,

ani zločinu, země hojně plodila a mír nebyl narušen. Na konci tohoto období se

Ráma vrátil do podoby boha Višnu.

V závěrečné, pozdější knize Rámajány se vypráví o tom, že Ráma dopálen

klepy ve městě opět poslal Sítu do vyhnanství, tentokrát již těhotnou. Uchýlila se

do ústraní, kde ji pak již se dvěma syny, dvojčaty, jednou Ráma objevil. Požádal ji,

aby opět osvědčila svou čistotu. Síta již nedokázala projít ohněm, proto požádala

matku Zemi, aby ji přijala. Půda se otevřela, objevil se trůn, na nějž se Síta usadila

a zmizela v podzemí v dešti nebeských květů.

Tento příběh se stal předobrazem pro tradici satí (upalování vdov

na pohřební hranici manžela) a ženy, které tento obřad podstupovaly, následovaly

příkladu ctnostné Síty.

4.1.3.2 Indie a buddhismus

Kulturu Indie významně ovlivnil kromě jiných další nábožensko-filosofický systém –

buddhismus založený v 6. století př. n. l. princem Siddhárthou Gautamou jako

reakce na křiklavé rozdíly ve společnosti. Buddhismus nabídl cestu ke spáse všem,

bez ohledu na jejich původ – cestou k ní je správné jednání a cílem je vysvobození

z koloběhu životů – nirvána.

Buddhismus výrazně ovlivnil indické výtvarné umění a architekturu. Typickými

indickými náboženskými stavbami se staly „stúpy“ (doslova "navršení") – věžovité

pagody symbolizující ukončení řetězce Buddhových znovuzrození. Buddhův popel

byl po jeho smrti rozdělen do deseti dílů a nad každým z nich byla postavena stúpa.

Původně se jednalo o svatyně s Buddhovými ostatky, které sloužily později jako

modlitebny. Právě na nich se dochovaly nejkrásnější projevy indického sochařského

umění. Nejslavnější je stúpa v Sáňčí ve střední Indii, pocházející z 1. století př. n. l.

Sochy a reliéfy s typickými ladnými pohyby a výrazem harmonie ve tváři jsou jejich

typickou výzdobou (většinou zobrazují různé epizody z Buddhova života).

Pro buddhismus máhájánového typu se ve výtvarném umění stalo typickým

vyobrazení sedícího meditujícího nebo spícího Buddhy s určitým gestem rukou

(mudra), hrbolem moudrosti na temeni a dlouhými ušními lalůčky. Původně byl

ovšem Buddha zobrazován pouze prostřednictvím symbolů jako roztočené kolo

učení, strom Bódhi (probuzení), nebo otisků Buddhových chodidel, případně

prázdného trůnu. Buddhismus byl paradoxně z dnešní Indie prakticky vytlačen

jinými náboženstvími.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

37

4.1.4 Maurijská říše

Indie nebyla téměř nikdy jednotnou říší, většinou byla rozdělena na drobné státní

útvary s nestálými hranicemi ovládané rychle se střídajícími dynastiemi. Výjimkou

byla doba vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.), který sjednotil téměř celou Indii,

přičemž rozlehlá říše byla propojena obchodními cestami a došlo k velkému

vzestupu vrstvy obchodníků, kteří budovali kolem šlechtických dvorů kvetoucí

městské čtvrtě. Sídelním městem říše byla Pátaliputra. Tomuto království se říkalo

Maurijská říše a císař sám jednak přijal buddhistické učení a jednak je velmi

podporoval – za jeho podpory vzniklo množství stavebních památek na počest

Buddhy nebo buddhistických světců. Na hranicích říše byly vztyčeny tzv. Ašókovy

sloupy s buddhistickým kolem učení. Po jeho smrti se říše opět začala rozpadat.

Vzhledem k roztříštěnosti jazyků se v Indii setkáváme s více druhy písma, např.

písmem proniklým z Persie nebo odvozeným z písma aramejského.

4.1.5 Islám v Indii

Od 8. století n. l. byla rozdrobená Indie vystavena útokům nájezdníků, většinou

stoupenců islámu. Všechny muslimské vpády byly provázeny ničením tradičních

památek hinduistického i buddhistického náboženství a výstavbou památek

muslimských, zejména za doby vlády Mongolů, kteří vytvořili dynastii Velkých

Mughalů (16. - 17. stol.). Vrcholem mughalské architektury je např. slavný Tádž

Mahal, mauzoleum Šáhdžahánovy manželky Mumtaz Mahal postavené v 17. stol.

u města Ágry.

4.1.6 Umění a věda

Umění v Indii je velmi úzce propojeno s náboženstvím a mýtem – rozvíjelo se zde

především divadlo, které bývalo velmi často dramatickým zobrazením děje

klasických epických básní. Současně s ním se vyvíjela hudba, která zároveň

s tancem tato představení doprovázela.

Pro indickou kulturu je typický velmi rozšířený symbol – svastika; původně

otáčející se ohnivý kříž, jehož ramena jsou na konci zalomená, aby symbolizovala

proud světla vznikající otáčením. Byl uctíván hinduisty, buddhisty i džinisty. Otáčí-li

se po směru hodinových ručiček, symbolizuje mužskou energii, proti nim pak

ženskou. Původně tento prastarý kultovní symbol vyjadřoval slunce a oheň,

přeneseně symbol štěstí a zdaru. Ve středověku symbol převzala černá magie

a nám tento symbol nejspíše připomene hákový kříž nacistů, kteří jej převzali jako

symbol árijství (směřuje doleva). V důsledku toho se svastika (hákový kříž)

v evropském kulturním prostředí stala symbolem zla a nenávisti.

Pravděpodobně nejvýznamnějším přínosem indické kultury Evropě se stala její

poziččíselná soustava zároveň s vynálezem nuly (grafému pro entitu, která je

prázdná); nulu římský číselný systém nezná. Tento číselný systém převzali

v 9. století Arabové a jejich prostřednictvím jej převzala postupně i Evropa, což se

stalo významným činitelem rozvoje matematiky a přírodních věd v novověku.

4.2 Čína

V ještě větší izolaci než indická se vyvíjela kultura Číny – jediné starověké civilizace,

která si zachovala kulturní i národnostní kontinuitu od pravěku až do současnosti. Je

považována za nejstarší dosud žijící světovou kulturu.

Její nejstarší kořeny se rozvíjely v povodí řeky Chuang-che nazývané Žlutá

řeka, kde mohutné nánosy vysoce úrodné půdy vytvořily ideální podmínky pro

zemědělství. Neolitická revoluce zde proběhla kolem roku 6 tis. př. n. l.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

38

Kolem roku 1800 př. n. l. končí v Číně prehistorie nástupem dynastie Šang.

V této době je již známo zpracování bronzu litím do forem k výrobě užitných

i okrasných předmětů a k výrobě zbraní. Hranice říše se posunují od původního

centra na Žluté řece až k Mongolsku a do povodí řeky Jang-c´-ťiang – Velké řeky.

Centrem společenského života se stávají opevněná města s hradbami, palácovými

stavbami i řemeslnickými dílnami, především kovářskými a hrnčířskými. Navíc se

rozvíjejí řemesla typická pro čínskou kulturu: řezba do nefritu a drahých kamenů,

výroba lakovaných ozdobných výrobků, výroba hedvábí a především malířství

a umění krásného písma = kaligrafie, která jsou v Číně pěstována dodnes.

4.2.1 Písmo a kaligrafie

Již kolem roku 1800 př. n. l. bylo v Číně známo písmo, které se stalo základním

prvkem čínské kultury. Jako nikde jinde právě v Číně byl kladen důraz na vzdělání;

znalost literatury a umění kaligrafie byly nejvíce ceněnými dovednostmi.

Čínské písmo se vyvinulo na svébytném základě; jeho tvar je do velké míry

dán psacím materiálem, jímž bylo původně nejčastěji hedvábí, později papír.

Vyvinulo se z piktogramů (obrázků objektů) až k ideogramům (značkám k vyjádření

pojmů). Znak čínského písma nezachycuje zvuk, ale celé zpravidla jednoslabičné

slovo (jež se neskloňuje).

Každá slabika může být vyslovována různou výškou hlasu a s různým

přízvukem, což mění její význam (tím je dán zpěvný charakter izolujících jazyků;

mnohé slabiky tak mohou nabýt až padesáti až šedesáti různých významů). Proto

mohou být tyto jazyky jen obtížně zapsány fonografickým písmem. Čínský písemný

systém vzniklý z písma obrázkového užívá až 40 tisíc znaků: pro praktickou potřebu

– např. pro čtení novin je ovšem zapotřebí znát "jen" několik tisíc znaků. Písmo je

navíc jedním z velmi významných jednotících prvků čínské kultury (rozkládající se

na území přibližně devět a půl miliardy km2 a zahrnující zhruba jednu miliardu

obyvatel): je vazbou mezi jinak navzájem nesrozumitelnými dialekty a umožňuje číst

i velmi staré texty.

Znak je tvořen přesně vymezenými tahy štětce a umění krásného písma je

velmi blízké malířství. Toto umění vycházelo z výtvarné krásy čínských ideogramů.

Zvláště čínský svitkový obraz byl místem, kde se setkávala tři nejuznávanější čínská

umění: malířství, poezie a kaligrafie.

4.2.2 Společenské uspořádání

V čele státu stál císař, který byl považován za syna nebes, prostředníka mezi

člověkem a nebesy. Očekávalo se od něj, že bude vládnout spravedlivě

a šlechetně, že bude svým poddaným otcem. Součástí jeho úřadu bylo vykonávání

řady kultovních úkonů a každoroční vydávání kalendáře. Symbolem císaře v čínské

tradici byl drak a žlutá barva.

Veřejná správa pak byla v rukou státních úředníků, kteří museli být vysoce

vzdělaní a byli vybíráni na základě úspěchu u přísných zkoušek. Nejvyšší císařští

úředníci představovali vlivnou vrstvu mandarínů (z portugalského mandar = dát

na vědomí, nařídit). Předpokladem dosažení státního úřadu bylo náročné a drahé

studium, přístupné ovšem zájemcům z jakékoliv sociální vrstvy. Cílem studia bylo

vychovat vysoce kultivované lidi s vysokými morálními hodnotami; byla vyžadována

především perfektní znalost klasické literatury a zvládnutí psaného jazyka. Systém

zkoušek obsahoval i zkoušku z poezie a byl završen doktorátem z klasického

vzdělání. Kdo ho získal, měl zajištěnou skvělou kariéru.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

39

Čínská šlechta se kromě kultovních aktivit věnovala válce a lovu. Významnou

složku čínské společnosti tvořili rolníci, kteří žili pod ochranou měst a zajišťovali

jejich zásobování.

4.2.3 Duchovní a náboženský život

Společenský a myšlenkový život Číny byl a dodnes je silně ovlivněn především

dvěma filozofickými proudy, vzniklými v 6. století př. n. l.:

· Prvním z nich je konfucianismus nazvaný podle myslitele Kchung-fu-c’

prosazující pevné morální zásady a dodržování mravního řádu založeného

na poslušnosti vůči autoritě, ale zároveň vyžadující plnou zodpovědnost

této autority za ty, kdo jsou jí podřízeni. Hlásá plnou společenskou

angažovanost vzdělance. Na konfucianismu byla založena politická ideologie

čínských císařů po dlouhá staletí.

· Druhým pak je taoismus, pojmenovaný podle proslulé Tao te Ťing – Knihy

o cestě a ctnosti připisované Lao-c’ (Starému mistru). Je založen

na zdůraznění individuality člověka a jeho cesty k přirozenému řádu vě

a k přírodě.

Velký vliv měl v Číně také buddhismus, který sem pronikl z Indie poté, co se

rozdělil na dvě větve:

· Hínajána (malý vůz), jenž klade důraz na kanonické texty a více se přidržuje

původního Buddhova učení (= jižní větev: Cejlon, Korea, Thajsko, Malajsie)

a odmítá Buddhovo zbožštění.

· Mahájána (velký vůz), který se smísil s prvky jiných náboženství a stal se

přístupný širokým vrstvám (= severní větev: Čína, Japonsko, Tibet); zde Buddha

považován za božstvo.

Buddhismus se na čínské půdě hodně změnil zvláště vlivem taoismu a jeho

nejpronikavější změnu učinila sekta čchan (japonsky „zen“). Zen buddhismus

hledá spasení především ve vnitřní meditaci a rozvinul svérázný systém

neřešitelných otázek – tzv. kóanů. Cílem je dosažení osvícení, nahlédnutí

skutečné podstaty věcí, prozření v jediném okamžiku nazývaném satori. Výrazně

ovlivnil čínské výtvarné umění – zejména kaligrafii, tušovou malbu a zahradní

architekturu.

4.2.4 Dynastie Čchin a První Císař

Náš dnešní název Číny je odvozen od dynastie a státu Čchin, který na jejím území

vznikl kolem roku 220 př. n. l. Tento stát vzešel z navzájem bojujících knížectví,

která pod svou vládou sjednotil Čchin Š’-chuang-ti, zakladatel dynastie, který se

také nechal prohlásit Prvním Císařem. Za jeho vlády byl starý feudální systém

nahrazen centralizovaným státním aparátem. Právě u hrobu tohoto prvního císaře v

Si-anu objevili archeologové v roku 1974 celou terakotovou armádu z pálené hlíny

zasypanou v zemi. Čítá 300 lučištníků, 6 tisíc pěšáků a velké množství koní.

Všechny postavy jsou zhotoveny v životní velikosti a každý voják má jiný obličej

(tvrdí se, že v celé armádě se nenajdou dva stejní); pravděpodobně se mohlo jednat

o realistické portréty. Postavy vojáků byly vyzbrojené funkčními zbraněmi z bronzu.

4.2.4.1 Velká čínská zeď

Právě na rozkaz Prvního Císaře Čchin Š´-chuang-ti byly spojeny jednotlivé úseky

starších opevnění původně budovaných na severních hranicích čínských království

na obranu před nájezdy kočovníků a stavba byla prodloužena na východě k moři

a směrem na západ.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

40

Na stavbě tohoto gigantického díla, které je jedinou stavbou na Zemi, jež je

vidět z Měsíce, se podílely generace dělníků, trestanců nebo rolníků odvedených

na nucené práce. Podle legendy každý kámen v této zdi stál jeden lidský život.

Stavba měří 6500 km a její dnešní podoba pochází z 15. stol. V průměru je to

stavba 9 m vysoká, stavěná ze zdiva a hlíny. V pravidelných intervalech v ní jsou

umístěny brány a strážní věže a strážní cesta na jejím povrchu je tak široká, že

po ní mohlo projet 5 koní vedle sebe. Zeď byla udržována až do 17. století, kdy

ztratila svůj vojenský strategický význam a nyní je lákavou turistickou atrakcí

zapsanou na seznam kulturních památek UNESCO.

4.2.5 Architektura

Čínská architektura se po staletí téměř neměnila. Klasické indické stúpy se

na čínském území proměnily ve stupňovité pagody s pozvednutými okraji

několikanásobných střech. Mohutné paláce v sídelních městech jsou vybaveny

mramorovými sloupy, schodišti a terasami a masivními krovy, které nesou

několikastupňové střechy kryté zlatožlutými keramickými taškami. Zpod nich

vybíhají zdobené dřevěné trámy v jasných barvách s vyřezávanými ornamenty.

4.2.6 Přínos Číny pro evropskou a světovou kulturu

4.2.6.1 Papír

Jeho výroba byla objevena v Číně na počátku 2. století n. l., tento objev je

konkrétně připisován Cchai-Lunovi (105 n. l.). Vyráběl se ze stromové kůry a hadrů,

nebo ze stvolů bambusu, které byly nasekány a rozmočeny ve vodě. Varem se

získala kaše, která se lila do formy a lisovala na dřevěných rámech a poté se sušila.

Později se pro výrobu kvalitnějšího papíru používaly i zbytky hedvábí, jehož výroba

ovšem byla nákladná.

Papír byl v Číně ovšem nejen psací látkou. Zhotovovalo se z něj velké

množství předmětů denní potřeby, především deštníky, věře, kapesníky

a ubrousky, oděvy nebo obuv, posuvné stěny příbytků, ale také oblíbení draci,

hrací karty, výplně oken a dokonce papírové peníze, které byly v Číně vydávány

již od r. 970 n. l. Papír byl důležitým vývozním artiklem, a proto byla jeho výroba

dlouho přísně střeženým tajemstvím, které prozradili až čínští zajatci z bitvy

u Samarkandu (751 n. l.) Arabům.

4.2.6.2 Tisk

Již ve 3. - 5. stol. n. l. se v Číně tiskly texty vyryté do kamene otiskem na papír. Již

od 8. stol. n. l. se pak tisklo z bloků pomocí dřevěných desek (= xylografie). Z roku

868 pochází první takto tištěná dochovaná čínská kniha a rozvoj knihtisku vedl v 10.

-11. stol. dokonce k zakládání knihoven v rozsahu až 100 tis.svazků. Od pol. 11.

stol. znala Čína již také tisk z pohyblivých typů z keramiky, které byly později

nahrazeny olověnými.

4.2.6.3 Výroba hedvábí

Hedvábí se v Číně získávalo již od konce neolitu z kokonů housenek bource

morušového. Vlákna se spřádala do nitě dlouhé až 1600 m. Chov bource je ovšem

velmi pracný a náročný, neboť housenky jsou velmi choulostivé a vyžadují

pravidelné krmení. Hedvábí bylo cenným obchodním artiklem a jeho výroba byla

také úzkostlivě tajena až do 4. stol. n. l. Teprve potom se tajemství dostalo přes

Střední Asii a Blízký východ do Evropy, údajně zásluhou jisté čínské princezny,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

41

která si po provdání mimo Čínu donesla do nového bydliště vajíčka bource

morušového ukrytá v účesu.

4.2.6.4 Porcelán

Porcelán dostal své jméno podle toho, že jeden z prvních Evropanů, kteří Čínu

navštívili, kupec a cestovatel Marco Polo tvrdil, že se vyrábí z rozdrcených mušlí

zvaných „porcella“. Porcelán byl po staletí předmětem obdivu a touhy evropských

šlechticů a boháčů.

Porcelán je vlastně keramika zhotovená z kaolínu, živce a křemene, která při

teplotách kolem 1450 ºC získává bílou barvu. Může být tenká jako vaječná skořápka

a má dobrý zvuk a průzračnost. Pravý porcelán byl v Číně znám již kolem roku

400 př. n. l.; vyvinul se z dokonalé bílé keramiky z doby Šang. Původně byl zeleně

polévaný, od 6. st. n. l. měl bílou barvu a živcovou glazuru. Základní materiál k jeho

výrobě, kaolín, je pojmenován podle lokality Kao-ling, kde byl původně těžen.

Mezi staré čínské vynálezy patří též kompas a lodní kormidlo na zádi, stejně

jako střelný prach, koňský postroj a seizmoskop. Čínská kultura významně

ovlivnila vývoj kultury v okolních oblastech, zejména v Koreji a Japonsku

a samozřejmě měla dalekosáhlý vliv i na kulturu evropskou.

Literatura:

BÖTTGER, W. Kultura ve staré Číně. Praha: Panorama, 1984.

FAIRBANK, J. K. Dějiny Číny. Praha: Lidové noviny, 1998.

Indie a Indové. Praha: Vyšehrad, 1997.

SHAUGNESSY, E. L. Čína: země nebeského draka. Praha: Knižní klub, 2001.

STRNAD, J. Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny, 2003.

ZBAVITEL, D. Otazníky starověké Indie. Praha: NLN, 1997.

ZBAVITEL, D. Rámajána. Praha: Argo, 2000.

ZBAVITEL, D. Starověká Indie. Praha: Panorama, 1985.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

42

5. Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky

V případě osídlení Severní a Jižní Ameriky převládá názor, že k němu došlo mezi

lety 40 tis. a 10 tis. př. n. l., kdy pravěcí lovci divoké zvěře přešli z nejvýchodnějšího

výběžku Sibiře na Aljašku a postupovali dále na jih. Když se ke konci poslední doby

ledové zvýšila hladina moře (asi 10 tis. př. n. l.), byla tato pevninská šíje zaplavena,

vznikla Beringova úžina a došlo k izolaci amerického kontinentu. V té době však již

byly osídleny oba americké kontinenty až po jih Jižní Ameriky a v relativní izolaci

od okolního světa se zde začínaly v důsledku rozvoje zemědělství vyvíjet svérázné

kultury a civilizace.

Neolitická revoluce na území dnešního Peru a Mexika začala kolem roku 8 tis.

př. n. l. Velký význam pro NR ve střední Americe mělo především domestikování

kukuřice, dále tykví a dýní. V Jižní Americe pak sehrálo roli pěstování kořenové

zeleniny a brambor. V 6. tis. př. n. l. zde lidé ochočili divoké předky velbloudů,

z nichž vyšlechtili dnešní lamy a alpaky sloužící jako zdroj vlny a k nošení nákladů.

Jejich maso se ovšem jedlo zřídka, jako zdroj živočišných bílkovin sloužila

domestikovaná morčata, krůty, malí psi a další zvířata.

5.1 Mezoamerika

Na území dnešního Mexika, Guatemaly, Hondurasu a sousedních států se

od r. 1000 př. n. l. vystřídalo několik civilizací, které na sebe určitým způsobem

navazovaly a měly některé společné prvky: monumentální architekturu;

náboženská centra, jimž vévodily pyramidy; dokonalý kalendářní systém

vzešlý z přesných astronomických pozorování a hieroglyfické písmo.

5.1.1 Olmékové

V bažinaté nížině kolem Mexického zálivu se kol. r. 1000 př. n. l. začala rozvíjet

první mexická civilizace Olméků (jejich jméno pochází z aztéckého slova, které

znamená „lidé ze země kaučuku“, neboť na březích Mexického zálivu roste

kaučukovník, který Olmékové uměli využívat a zpracovávat). Tato civilizace byla

založena na prosperujícím zemědělství; ročně se sklízely dvě sklizně kukuřice.

Z přebytků zemědělské produkce byli živeni řemeslníci vyrábějící zboží pro čilý

obchod, který Olmékové provozovali, a kteří byli nezbytní pro budování masivních

staveb a výzdobu mohutných náboženských center.

Pro olméckou civilizaci jsou typické kamenné sochy v podobě obřích hlav

vysokých kolem tří metrů (byly objeveny zejména v La Ventě, San Lorenzu* a Tres

Zapotes – hlavních centrech olmécké civilizace). Váží až 20 tun nesou

pravděpodobně tváře olméckých panovníků (kupodivu s negroidními rysy).

Olmékové stavěli též stupňovité pyramidy a zhotovovali překrásné figurky z nefritu

(zelený velmi tvrdý nerost), který považovali za surovinu cennější než zlato.

V olméckých kultovních střediscích byly nalezeny desítky sošek vypadající jako

tlusté plešaté děti mnohdy s rysy kočkovitých šelem, které zřejmě hrály důležitou roli

při náboženských rituálech. Olmékové zakládali města, měli sluneční kalendář,

číselnou soustavu a hieroglyfické písmo. Jejich civilizace zanikla přibližně kol. r. 300

př. n. l.

* Podle archeologických nálezů byli obyvatelé San Lorenza kanibaly, neboť v

kuchyňských odpadech byly nalezeny pozůstatky lidských těl.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

43

5.1.2 Teotihuacán

Další typickou kulturou v této oblasti, která v mnohém na Olméky navazovala, byla

kultura vzniklá v 1. st. n. l. v městě Teotihuacánu (název pochází z jazyka Aztéků

a znamená "Město bohů"), významném mexickém náboženském centru. Největší

rozmach této kultury spadá do 5. stol. n. l. Na území města bylo vybudováno

množství chrámů, jimž dominovaly dvě impozantní pyramidy: Pyramida Slunce

a Pyramida Měsíce vysoká 42 metrů.

Teotihuacán nebyl jen náboženským centrem, ale i normálně fungujícím

městem, v němž podle odhadů v době největšího rozmachu žilo přinejmenším

200 tis. lidí, jimž vládla vrstva kněží. Kolem r. 800 n. l. dochází k jeho úpadku

a postupnému vylidnění (podle archeologických nálezů bylo centrum města zničeno

požárem, ale zůstalo po další staletí významným poutním místem pro další

mezoamerické kultury).

5.1.3 Mayové

Mayská civilizace se rozvíjela mezi lety 1800 př. n. l. až 900 n. l. na poloostrově

Yucatán a v dnešní Guatemale a přilehlých oblastech (Honduras, Belize). I tato

civilizace byla založena na zemědělství (zejména pěstování kukuřice a kakaa)

a na obchodu. Největšího rozkvětu dosáhla mezi léty 200-900 n. l.

Mayové budovali velká města s obdivuhodnou kamennou architekturou;

dominovaly jim náboženské stavby, několikapatrové paláce, pyramidy s chrámy

na vrcholech vysoké až 30 m a čové dvorce určené k rituálním míčovým

hrám. Míčové hry měly důležitou rituální funkci ve všech středoamerických

kulturách; jejich dějištěm byla prostranství ve tvaru písmene I se zešikmenými

stěnami o délce až 150 m. Počet hráčů se pohyboval od tří do sedmi; hrálo se

tvrdým kaučukovým míčem odráženým různými částmi těla, míč se ovšem zřejmě

nesměl chytit do ruky. Na stěnách dvorce byly umístěny kamenné obruče a účelem

hry bylo míč jimi prohodit. Hráči byli chráněni chrániči, rukavicemi a dokonce

přilbami, hra ovšem nebyla sportem, ale symbolickým rituálem, kdy hřiště bylo

obrazem kosmu, míč symbolizoval slunce a představení bylo podobenstvím o oběti

a smrti (poražení hráči byli údajně vítěznými protihráči obětování bohu smrti).

Stavby byly soustředěny kolem centrálního náměstí. Takto bylo vybudováno

mayské město Copán ležící v dnešním Hondurasu, Palenque v dnešním Mexiku

nebo Tikal v dnešní Guatemale, kde žilo na 50 tis. lidí. Mayové provozovali rituály,

zachycené na obrazech, při nichž byla prolévána krev obětí, často válečných

zajatců. Bohům však nebyla obětována jen krev zajatců, ale i urozených Mayů, kteří

veřejně při určitých rituálech prolévali vlastní krev (muži si ostnem propichovali

penis, ženy špičku jazyka).

Ideálem krásy bylo u Mayů ubíhající čelo, jehož dosahovali zejména

u příslušníků vyšších vrstev deformací hlav kojenců pomocí dřevěných destiček.

Za jiný stejně žádoucí znak krásy byla považována šilhavost, proto matky

zavěšovaly dětem do vlasů nad čelo kuličky pryskyřice, které dítě pohledem

sledovalo až se tak naučilo šilhat. Uši, rty a nosní přepážku si Mayové probodávali

a zdobili je ozdobami z nefritu, obsidiánu (sopečné sklo), kostí nebo lastur.

O životě Mayů vypovídají především výtvarné památky: figurky, obětní

předměty, keramika, šperky a masky. Pro mayskou civilizaci byla typická především

vyspělá řemesla, z nichž byla vysoce ceněná především řezba v jadeitu (tvrdý

kámen nazelenalé barvy), z něhož se zhotovovaly ozdoby do uší, hrudní destičky,

přívěsky, korále i malé stylizované lidské tváře. Zpracováváno bylo i sopečné sklo

(obsidián), z něhož byly zhotovovány rituální obětní nože. Ve stravě Mayů se

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

44

uplatňovaly i produkty kakaových bobů, zejména nápoj zvaný xocolatl (nápoj bohů),

tedy čokoláda.

Na rozlehlých náměstích mayských měst bylo vztyčeno množství kamenných

stél s obrazy panovníků, nápisy a kalendářními údaji. Právě mayský kalendář je pro

mayskou kulturu typický a proslul především kvůli své dokonalé propracovanosti

odvozené od rozsáhlých astronomických pozorování. Mayové měli tři kalendáře,

jedním z nich byl i téměř přesně spočítaný solární rok mající 365 a čtvrt dne

a dělený na 18 měsíců.* Díky důkladným astronomickým pozorováním

a záznamům dokázali mayští kněží také dosti přesně předpovědět viditelná zatmění

Slunce.

Mayové byli jedinou americkou civilizací, která vyvinula písmo schopné

vyjadřovat abstraktní pojmy a zaznamenat tak dávné příběhy, přesto o mayské

historii existuje jen málo informací. Jejich písmo se nazývá hieroglyfické a nápisy

byly tesány nebo ryty na kamenné oltáře, stély, kamenné kruhy na hřištích

a pokrývaly architekturu, ovšem většina z těchto hieroglyfů není dodnes rozluštěna.

O představách Mayů v duchovní oblasti vypovídá literární památka Popol

Vuh, sepsaná ovšem až po španělské invazi, která shrnovala ústně tradované

mayské mýty. Do dnešní doby se zachovaly pouze čtyři mayské kodexy – knihy

napsané na papíře z kůry stromů, kterou Mayové drtili na vlákna a spojovali je

přírodní gumou. Mayské knihy měly podobu dlouhého pruhu poskládaného

jako harmonika nebo jako dnešní dětská leporela. Text nanesený několika

barvami rozdělený do horizontálních sloupců se četl zleva doprava.

Mezi devátým a desátým stol. n. l. se mayská civilizace zhroutila, přičemž

o příčinách zániku mayských měst se dosud pouze spekuluje. Mezi nimi figuruje

vyčerpání půdy, epidemie, lidová povstání, nejčastěji ale o klimatické změny

a dlouhotrvající sucho, které způsobilo nedostatek potravin a sociální neklid, v jehož

důsledku obyvatelstvo opustilo města.

5.1.4 Toltékové

Mayská kultura částečně přežila v dalších kulturách, které se rozvíjely po jejím pádu

na Yucatánu. Především se jednalo o kulturu Toltéků, kteří kolem r. 1000 n. l.

přestavěli bývalé mayské středisko Chichén Itzá ve středu Yucatánského

poloostrova. Vznikla jedinečná kombinace mayské a toltécké architektury, jíž vévodí

pyramida a na níž se objevují motivy Opeřeného hada, jehož uctívali již Mayové

pod jménem Kukulkan. Toltékové jej uctívali pod jménem Quetzalcoatl (božstvo

Jitřenky), který podle legendy stvořil člověka z vlastní krve a k obživě mu dal

kukuřici, dal mu kalendář, vynalezl umění a stanovil dny svátků a slavností.

Toltékové opanovali bývalé mayské území a postupně si podmanili celé

Mexiko. Hlavním městem Toltéků a centrem jejich říše byla Tula, kde mezi lety 950-

1150 n. l. žilo přes 30 tis. obyvatel a jíž vévodila stupňovitá pyramida, na jejímž

vrcholu stál chrám zasvěcený Opeřenému hadu.

5.1.4.1 Mýtus o Quetzalcoatlovi

V toltéckých mýtech se pod jménem Quetzalcoatl objevuje také lidský hrdina, kněz

nejvyššího boha, po němž převzal jméno. S jeho vládou (přibl. 9. st. n. l.) je

spojován zlatý věk, doba největšího rozkvětu toltécké říše. Quetzalcoatl podle mýtu

žil ve svých palácích životem meditace, abstinence a rozjímání. Jednoho dne se

* Jejich stanovení délky slunečního roku se liší od současných výpočtů o pouhé dvě

desetitisíciny.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

45

ovšem v Tule objevili tři kouzelníci používající magii a pokusili se Quetzalcoatla

přesvědčit, aby zavedl rituál lidské oběti. Ale kněz jej rozhodně odmítl, protože svůj

lid miloval, proto se kouzelníci rozhodli narušit jeho mysl a donutit ho k odchodu.

Rozmlouvali s ním a dali mu zrcadlo, aby viděl, jak je již starý a chatrný a poté

mu nabídli nápoj, který jej měl omladit a uzdravit. Quetzalcoatl dlouho odmítal,

nakonec však nápoj ochutnal a vypil jej všechen a protože se jednalo o alkohol,

upadl do opilosti. Poté mu přivedli princeznu Quetzalpetatl, kterou opilý Quetzalcoatl

znásilnil. Mezitím kouzelníci rozprostřeli nad Tulou svá zlověstná kouzla, jež pak

způsobila smrt nesčetných Toltéků.

Když Quetzalcoatl vystřízlivěl a uvědomil si, co se přihodilo, pocítil bolest

a zahanbení. Rozhodl se, že v Tule již nezůstane a že se vydá na východ. Opustil

všechnu nádheru, kterou během života vytvořil, paláce, chrámy i umělecká díla, ale

především své milované Toltéky. Putoval k moři, k pobřeží Mexického zálivu, nač

zmizel navždy; vyprávělo se, že odplul na prámu zhotoveném z hadů. Podle jiné

verze se vrhl do obrovského planoucího ohně a vynořil se z něho jako nebeské

těleso. Přes toto tajemné zmizení panovala mezi obyvateli této oblasti vždy silná

víra, že se kněz Quetzalcoatl vrátí. Když se konečně rozneslo, že došlo k návratu

dychtivě očekávaného kulturního hrdiny, jednalo se bohužel o španělské

dobyvatele, kteří přivodili zánik civilizace původních obyvatel.7

5.1.5 Aztékové

Aztékové byli sebevědomí a krutí bojovníci a do Mexického údolí připutovali

ze severozápadu až ve 13. st. n. l. K jejich vzestupu dochází ve 14. st. n. l., kdy

Mexické údolí ovládli a založili uprostřed jezerní oblasti hl. město Tenochtitlán.

Podle legendy je založili na popud boha Huizilopochtliho, který se zjevil stařešinovi

kmene a sdělil mu, že tam, kde spatří orla sedícího na kaktusu tenochtli, má založit

město. Tento motiv se dodnes zachoval na vlajce Mexika.

Aztékové obdělávali kukuřičná pole i ovocné zahrady a provozovali svérázný

způsob pěstování plodin: sloužily jim k němu plovoucí zahrady chinampas, vlastně

umělé ostrůvky, na něž se vršila vrstva úrodného bahna. Důležitou rostlinou

v aztécké kultuře byla agáve, která byla uctívána jako božstvo. Z její šťávy se

kvašením vyrábělo pivo pulque užívané jako opojný rituální nápoj. Vlákna agáve se

spřádala a listy sloužily k zastřešení chýší.

Aztékové rozšířili svoji vojenskou nadvládu nad ostatní kmeny, které donutili

odvádět ohromné daně. Krutě trestali všechny, kdo jim kladli odpor. Krev jejich

zajatých nepřátel byla prolévána na počest bohů. Oběť byla natažena před svatyní

a bylo jí vyříznuto srdce, které bylo nabídnuto bohu jako oběť. Tělo se pak kutálelo

dolů po stupních pyramidy.

Porážku posledního aztéckého panovníka Montezumy II. usnadnila tradiční

víra v návrat boha Quetzalcoatla, kterého panovník omylem ztotožnil

s dobyvatelem Hernandem Cortésem. Cortés hostitele zajal a do konce r. 1521

zničil s hrstkou vojáků nejen hlavní město Tenochtitlán, ale i celou aztéckou

civilizaci, jejíž kořeny sahaly do dávné minulosti. Na troskách Tenochtitlánu pak

začal budovat nové hlavní město - katolické Ciudad de México.

Z odhadovaných asi 25 mil. obyvatel Mexika z r. 1519 jich španělský vpád

do r. 1607 přežil pouhý jeden milion.

7 KRAMER, S. N. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977, s. 378-382.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

46

5.2 Jihoamerické kultury

V Jižní Americe se první lidská společenství musela přizpůsobit extrémním

přírodním podmínkám, vysokým nadmořským výškám, suchu nebo naopak vysoké

vlhkosti. V oblasti středních And přecházejí kočovníci k zemědělství kolem r. 2000

př. n. l. Rozvinuly se zde pozoruhodné kultury, po nichž se zachovala monumentální

architektura i množství artefaktů: Chavín, Paracas, Nazca, Moche, Chimú,

Tiahuanaco a dal.

V letech 400-300 př. n. l. dosáhla svého vrcholu chavínská kultura

pojmenovaná podle města Chavín de Huantar na východních svazích peruánských

And. Bylo zde nalezeno okolo 200 velkých kamenných soch a zbytky systému

vodních kanálů. Typická jsou vyobrazení kočkovitých čelem, zejména jaguára, takže

se dá usuzovat, že se pravděpodobně jednalo o jejich kultovní uctívání.

Nedaleko se rozvíjelo centrum jedné z dalších jihoamerických kultur: Moche;

odtud mochická kultura (přelom letopočtu až 15. st. n. l.), která měla vyspělá

řemesla a produkovala pozoruhodnou keramiku. Její příslušníci holdovali žvýkání

koky a alkoholu, nejčastěji kukuřičnému pivu.

Na území dnešní Bolívie v blízkosti jezera Titicaca se rozvíjelo ve výšce 3800

m. n. m. od r. 1500 př. n. l. do r. 1200 n. l. město Tiahuanaco. Bylo kultovním

centrem a poutním místem pro obyvatele celých And a bylo vybaveno

monumentálními stavbami, veřejnými prostranstvími, chrámy a sochami. Část

komplexu se zachovala dodnes.

5.2.1 Inkové

Říše Inků se táhla ze severu na jih v délce pěti tisíc km (od dnešního Ekvádoru až

po Chile). Inkové ji nazývali Tahuantinsuyu - Země čtyř světových stran. Jejím

centrem bylo město Cuzco (v překladu Pupek světa). Největší rozmach

zaznamenala říše v 15. stol. n. l.

Tato civilizace navázala na předchozí andské kultury a převzala kult

antropomorfního božstva Virakochy, boha-stvořitele. Virakocha byl také stvořitelem

Intiho, boha Slunce, který podle mýtu stvořil Inky. Vládnoucí Inka byl považován

za "syna Slunce" a kult Slunce uctívaného v podobě zlatého sokola postupně

zastínil v Incké říši i kult všeandského boha Virakochy.

V čele státu stál panovník, který měl označení Inka, přičemž podle pravidel se

jím mohl stát jen syn předcházejícího Inky. Nemusel ovšem být prvorozený ani

legitimní, což mělo zajistit, že na trůn usedne ten nejschopnější Inkův potomek,

který bude umět spravovat říši. V důsledku toho ovšem docházelo k častým střetům

o nástupnictví.

Jakmile byl vládce slabý a neschopný, došlo k jeho odstranění a trůnu se

zmocnil jeden z jeho bratrů. Součástí korunovace byl obětní rituál, při němž nový

panovník obětoval Slunci mimo jiné i dvě stovky dětí ve věku kolem pěti let. Byly

omámeny výtažkem z koky a poté uškrceny. Inkové se ženili přednostně se svými

pokrevními sestrami, což udržovalo výlučnost, čistotu krve a omezený počet členů

šlechtického rodu. Tento sňatek opakoval mytický příběh, v němž Slunce se svou

sestrou Lunou zplodilo prvního Inku Mancu Capaca a jeho sestru a později

i manželku Mamu Occlo.

Jménem Inka se ovšem označovali nejen vládcové, ale všichni obyvatelé říše,

kteří mluvili jejím státním jazykem – kečuánštinou. Inkové byli vynikajícími staviteli,

nejen svatyň a měst, ale i zemědělských teras a zavlažovacích kanálů, měli vyspělá

řemesla a jako první v Americe začali odlévat bronz.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

47

Společnost byla budována na přísném centralistickém a hierarchickém

systému úřední správy. Propojení mezi centrem (Cuzcem) a vzdálenými provinciemi

zajišťoval dokonalý systém cest doplněný visutými mosty a tunely. Cesty byly

dlážděné a táhly se v celkové délce kolem 40 tis. km. Hlavní dopravní tepna

procházela přes Andy a spojovala Cuzco s druhým nejdůležitějším městem říše,

Quitem. Cesty zajišťovaly rychlý přenos informací a zprostředkování obchodu, ale

umožňovaly také rychlý přesun armády a výběr daní. Na ovládaném území byla

třetina vypěstovaných potravin a vyrobeného zboží formou daně odváděna vládci,

daně se odváděly také formou nucených prací.

Statistické a historické údaje byly zaznamenávány uzlovým písmem - quipu.

Jeho principem byla šňůra, na níž bylo připevněno až sto uzlů v různé velikosti

a vzdálenostech.

Conquistador (dobyvatel) Francisco Pizarro dorazil do této říše právě v době,

kdy probíhal boj mezi dvěma nevlastními bratry, Atahualpou a Huascarem

o nástupnictví na trůn. Vítěz sporu Atahualpa byl z rozkazu Pizarra v r. 1533

uškrcen a celá oslabená struktura největšího státu Jižní Ameriky podlehla

dobyvatelům a rozpadla se. Svou významnou roli v pádu incké říše sehrály

nakažlivé choroby, které sem Evropané zavlekli: především to byly neštovice,

kterým náhle podlehl jak sám vládce Huayna Capac (otec obou znesvářených

bratrů), tak celé pluky incké armády.

Významným kultovním místem incké říše bylo i Machu Picchu postavené

ve výšce 3 tis.metrů n. m., které bylo objeveno až v r. 1912 a je dodnes ukázkou

stavitelského umění Inků, neboť díky pozdnímu objevení bylo jako jedno z mála

inckých center uchráněno před španělskými dobyvateli.

Z celkem zhruba 67 milionů obyvatel obou Amerik jich sto let po vpádu

Evropanů zůstalo pouhých 10%. Na vině tomu bylo jednak kruté počínání

dobyvatelů, především ale nakažlivé nemoci, proti nimž původní obyvatelé neměli

protilátky: neštovice, spalničky a chřipka byly pro ně smrtelné. Na oplátku předali

evropským dobyvatelům jinou zákeřnou nemoc: syfilis.

Přesto, že civilizace amerických indiánů byly zničeny, jejich kultury se

do značné míry zachovaly a smísily se s křesťanskými vlivy; zachovaly se některé

jazyky, hudba, tance, způsob odívání, tradice a zvyky.

Aniž si to často uvědomujeme, civilizace předkolumbovské Ameriky Evropu v

mnohém ovlivnily; jmenujme přinejmenším řadu plodin i potravin, o něž byl

obohacen evropský jídelníček: kakao (čokoláda), brambory, kukuřice, rajská

jablíčka, vanilka, tabák, kaučuk, atd.).

Literatura:

BERNARD, C., RAUSCHOVÁ, J. Inkové, národ slunce. Bratislava: Slovart, 1994.

Dějiny světa v obrazech. Praha: Knižní klub, 1995.

KLÁPŠŤOVÁ, K., KRÁTKÝ, Č. Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské

Ameriky. Praha: Libri, 2001.

MORLEY, S. G. Mayové. Praha: Orbis, 1997.

SLAVÍK, I. Popol Vuh a výbor z letopisů Cakchiquelů. Praha: Dauphin, 2000.

STINGL, M. Indiáni zlatého slunce. Praha: Knižní klub, 2003.

STINGL, M. Tajemství indiánských pyramid. Praha: Orbis, 1974.

STINGL, M. Za poklady mayských měst. Praha: Svoboda, 1969.

Toulky minulostí světa, díl 4. Praha: Via Facti, 2002.

VAILLANT, C. G. Aztékové. Praha: Orbis, 1974.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

48

6. Mínojská kultura, antické Řecko

6.1 Kréta, mínojská kultura

Přenesme se nyní ve vyprávění o historii kultury do oblasti Egejského moře, kde

vznikla nejstarší známá evropská civilizace. Doba jejího největšího rozkvětu se

datuje přibližně mezi lety 2000 př. n. l. až 1420 př. n. l. Tato civilizace vzniklá

na ostrově Kréta je pojmenována po legendárním králi Mínóovi, známém

z homérských eposů a až do konce 19. stol. se vědci domnívali, že patří pouze

do oblasti legend. Až Sir Arthur Evans, který v r. 1899 zahájil na Krétě vykopávky,

odhalil obrovské složité komplexy mínojských paláců, z nichž nejslavnější se

nachází v Knóssu. Je možné, že právě jejich složitý půdorys dal podklad pro vznik

legend o Labyrintu, který podle pověsti nechal postavit krétský král Mínos pro

obludu - napůl býka a napůl člověka - Mínotaura.

Podobné paláce, které vznikaly kolem 2. tisíciletí př. n. l., byly nalezeny také

ve Phaistu a v Malii na SV pobřeží, nebo v Zakru na východě ostrova. Krétské

paláce nesloužily jen jako sídlo panovníka, ale zároveň byly sídlem úřední správy

a hospodářským centrem. Shromažďovaly se zde zásoby a v řemeslnických dílnách

vznikala pozoruhodná umělecká díla. Zároveň byl palác kultovním a náboženským

centrem. V knósském paláci se dochovalo kanalizační potrubí ze začátku druhého

tis. př. n. l. Z téže doby pochází i vodovodní systém, který zásoboval jednotlivé

místnosti paláce pitnou vodou jako první svého druhu v Evropě. V místnosti zvané

"megaron královny" byla dokonce nalezena i vana a splachovací záchod.

Pozoruhodný je také fakt, že mínojské paláce neměly žádné opevnění, což

mohlo vyplývat ze skutečnosti, že krétské loďstvo jak obchodní, tak válečné,

ovládalo moře tak dokonale, že se vládcové nemuseli obávat žádného nebezpečí.

Jméno Kréta bývá proto někdy odvozováno od řeckého "krateia" = mocná,

vládnoucí, buď pro její suverénní ovládnutí okolního moře, nebo od označení

bohyně, která zde byla uctívána.

Kolem roku 2000 př. n. l. bylo na Krétě zavedeno písmo, patrně jako jinde

především pro administrativní účely – tento systém, nazývaný lineární písmo typu

A se zatím nepodařilo rozluštit, předpokládá se proto, že Kréťané původně

nemluvili řecky. Byly zde ovšem nalezeny i písemné památky psané v mladším

lineárním písmu typu B.

Krétská civilizace je působivá především svými hmotnými památkami, zvláště

výtvarným uměním s rostlinnými i zvířecími motivy, vyobrazeními krásných žen

s odhalenými ňadry a nakadeřenými vlasy a s často se opakujícím motivem býka,

který byl na Krétě považován za kultovní zvíře. O tom svědčí četné bronzové

a slonovinové figurky ve tvaru býčí hlavy. Na nástěnných malbách paláců se

objevují výjevy, na nichž mladíci a dívky přeskakují býky snad jako součást blíže

neurčeného náboženského rituálu.

Náboženství na Krétě zřejmě uctívalo ženské božstvo: fajánsové sošky

bohyně či jejích kněžek s odhalenými ňadry drží v rukou hady, ochránce knósského

paláce. Důležitým kultovním nástrojem a symbolem v této kultuře byl „labrys“ dvojitá

sekera, pravděpodobně používaná jako kultovní předmět a obětní nástroj. Slovo

"labyrinthos" - labyrint, znamenalo "dům dvojitých seker" a ve významu bludiště se

do řečtiny dostalo možná právě z krétštiny.

Krétskou civilizací otřásly zřejmě přírodní katastrofy mezi lety 1500 - 1400

př. n. l., kdy došlo k zemětřesení a výbuchu podzemní sopky na sousedním ostrově

Théra. Poté byly paláce částečně opuštěny a kolem roku 1400 př. n. l. byl Knóssos

okupován Mykéňany z pevninského Řecka.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

49

6.2 Mykénská kultura

Kolem roku 1450 př. n. l. vystřídali Kréťany v nadvládě nad Egejskou oblastí

Mykéňané. Byli to příslušníci indoevropských kmenů, kteří postupovali již od roku

2000 př. n. l. z Podunají na jih. Živili se pastevectvím a zabydleli se

na Peloponnésu, kde zakládali sídla s mohutnými kamennými hradbami, které

pozdější Řekové nazývali „kyklopské“, neboť jejich vznik připisovali mytickým

jednookým obrům. V homérských eposech jsou nazýváni Danaové, nejčastěji

ovšem Achájové. Nejslavnější z jejich sídel jsou proslulá doposud – především

Mykény, Tíryns, Pylos, Sparta, Korint, Théby a další. Jejich paláce s ústřední

obdélnou místností (megaron) skrývaly za mohutnou hradbou (hradby Tírynthu

měřily někde až 8 m) skutečné poklady zlatnického a šperkařského umění.

V obytných budovách se zpravidla nacházela i lázeň.

Nejslavnější a nejmonumentálnější z těchto hradů byly Mykény, do nichž

řecká mytologie umístila dějiště ponurých zločinů a hanebností, jichž se dopouštěli

příslušníci prokletého Átreova rodu.

Na počátku bylo soupeření bratrů Átrea a Thyesta o vládu nad bohatými

Mykénami. Átreus předložil na hostině Thyestovi maso z jeho rozčtvrcených synů,

ten se pak pomstil tím, že navedl svého nejmladšího syna Aigistha, aby Átrea zabil.

Átreovi synové Agamemnón a Meneláos uprchli po jeho zavraždění do Sparty,

odkud se pak po létech Agamemnón vrátil, Thyesta zabil a sám usedl na trůn.

Za ženu si vzal Klytaimnéstru, pak se ovšem vydal na válečnou výpravu do Tróje,

aby pomohl svému bratru Meneláovi pomstít únos jeho ženy Heleny trojským

princem Paridem. Během desetileté Agamemnónovy nepřítomnosti si Klytaimnéstra

našla milence a spolu s ním připravila Agamemnónovi po jeho návratu do Mykén

smrt. Ta měla stihnout také teprve desetiletého Agamemnónova syna Oresta, který

se však zachránil útěkem. Po dalších deseti letech se vrátil do Mykén pomstít

otcovu smrt: zavraždil vlastní matku i jejího milence.

Náboženské představy pasteveckých Achájů se zřejmě střetly se starými kulty

plodivých sil z doby neolitické, které byly představovány převážně ženskými

božstvy. Zatímco v původních kultech převládala ženská složka (ochranné bohyně

měst – Athéna, Afrodité, Artemis, Déméter a její dcera Koré se svými tajemnými

mystérii, jejichž centrem byla svatyně v Eleusíně), s achajskými pastevci přichází

patriarchální pantheon. V jeho čele stojí mužské božstvo Zeus, vládce nebes,

hromů a blesků. Ženská božstva podmaněných společenství byla nucena se

patriarchálním božstvům podřídit, což se obrazně odrazilo také v antických bájích;

dávné bohyně se staly sestrami, dcerami nebo milenkami a matkami četných dětí

nejvyššího boha Dia nebo ostatních bohů.

Příslušníci mykénské kultury rozvíjeli obchodní styky s okolními oblastmi – byli

ve styku s Chetity i Egyptem a jejich výtvarné umění bylo významně ovlivněno

uměním krétským. V Mykénách podobně jako na Krétě byly nalezeny písemné

památky v lineárním písmu B, které se zřejmě vyvinulo z krétského lineárního

písma typu A. Písmo typu B se na rozdíl od písma typu A podařilo rozluštit v r. 1952

mladému britskému architektovi Michaelu Ventrisovi. Tak se zjistilo, že jazyk, jímž

Achájové mluvili, byl starou podobou řečtiny.

V roce 1874 obrátil svou pozornost k Mykénám slavný objevitel Tróje Heinrich

Schliemann. Objevil zde mohutné hradby s monumentálním vstupem - tzv. Lví

branou, která měla zřejmě nejen obranný, ale také silný kultovní význam – je

tvořena dvěma lvicemi, jež mohly symbolizovat bohyni, která měla ochraňovat

posvátné místo. Na mykénské akropoli pak Schliemann objevil šachtové hroby,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

50

o nichž se domníval, že náležejí homérským hrdinům. Zemřelí měli obličeje

chráněny zlatými pohřebními maskami, které zřejmě měly zachytit podobu

zemřelého. Tento zvyk byl pravděpodobně převzat z Egypta. Jednu z nich

považoval Schliemann za masku samotného Agamemnóna a pod tímto názvem se

neobyčejně proslavila. Pozdější výzkumy prokázaly, že tyto nálezy jsou až o čtyři

století starší, než mohli být skuteční hrdinové trójské války.

Jak naznačují i mytické ohlasy slavné trójské války, Mykéňané – Achajci – byli

dobrými a náruživými válečníky, o čemž svědčí jednak mohutné kostry nalezené

v hrobech, jednak velké množství válečných a bojových scén zobrazených na

nalezených předmětech. Dobyli také krétský Knóssos a po určitou dobu jej ovládali.

Kolem roku 1200 př. n. l. dochází k náhlému úpadku mykénské civilizace:

paláce jsou zničeny, města opuštěna. V troskách pevností a královských sídel

zmizela spolu s vyspělým uměním i znalost písma a společnost byla ve vývoji

vržena několik století zpět. Příčina tohoto zvratu je předmětem dohadů a spekulací

(mohl jí např. být vpád Dórů ze severu nebo útok tajemných mořských národů).

6.3 Kultura v řecké oblasti

Po zániku mykénské civilizace kolem roku 1200 př. n. l. nastává asi čtyři století

trvající období temna, o němž nemáme mnoho zpráv. Znalost písma zanikla, počet

obyvatel této oblasti klesl asi na desetinu. Do středního a jižního Řecka v této době

přicházejí Dórové hovořící určitou obdobou řečtiny.

Země nebyla příliš bohatá, což bylo důvodem k zakládání tzv. kolonií řeckého

obyvatelstva jak v jižní Itálii, tak na pobřeží Malé Asie a na černomořském pobřeží

zvláště v období mezi 8. a 5. stoletím př. n. l. Tak byla založena v 7. stol. př. n. l.

Massalia (dnes Marseille), Neapolis (italská Neapol), Syrakúsy na Sicílii, Milétos

a Efesos na maloasijském pobřeží, na černomořském Sinopé a další. Jednalo se

většinou o zemědělské osady, které měly zásobovat Řecko potravinami. Některé

nazývané „emporia“ byly založeny speciálně s cílem provozovat obchod. Kolonie

obvykle představovala městský stát, ale měla alespoň symbolické svazky

s mateřským městem nazývaným "metropolis".

Jednou z mála cest jak zbohatnout byla pro Řeky mořeplavba a obchod se

zbožím dováženým po moři, jimiž se také začali hojně zabývat a konkurovat již

zmíněným Féničanům, od nichž v 9. stol. převzali fonetické písmo, upravili si je

pro vlastní potřeby a změnili směr psaní zleva doprava. Pro archaické Řecko

nastává doba historická.

V průběhu archaického období (1000 - 500 př. n. l.) se Řekové díky

obchodním kontaktům seznámili jak s výrobními a uměleckými tradicemi okolních

kultur (Egypta, Persie, Lýdie, Fénicie, ale i Indie), tak s jejich myšlenkovým

bohatstvím (matematika, kalendářní systém, filosofie, náboženství), které v mnohém

převzali a přizpůsobili potřebám vlastní kultury. Tak vznikly základy antického umění

a vzdělanosti později označované jako "řecký zázrak".

Během 8. stol. př. n. l. dochází k vzniku řeckých městských států zvaných

„polis“; svébytných sociálních a politických jednotek řecké společnosti – tato

specifika byla dána především členitým a hornatým terénem, který nebyl příliš

příznivý pro vznik rozsáhlého státu. Zpočátku byly tyto městské státy ovládány

rodovou šlechtou – aristokracií, později byla její vláda nahrazena vládou jednoho

muže – tyrana, který vystupoval jako ochránce širší obce, tedy i obyvatel

nearistokratického původu. Tyranové mnohdy vládli spravedlivě a pod jejich vládou

se uskutečňovaly veřejně prospěšné práce jako např. stavby vodovodů, průplavů

apod. Ve druhé generaci, kdy se tyranida stala dědičnou institucí, se ovšem často

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

51

zvrhávala v krutovládu a mnohde byla nahrazena oligarchií (nadvládou menšiny,

zpravidla bohaté), nebo demokracií, která byla založena na účasti všech

svobodných obyvatel na správě obce.

V archaickém období nesmírně vzrostla moc především dvou hlavních

městských států – Athén a Sparty. Zvláště v Athénách dospěl demokratický vývoj

ke svému naplnění: nejvyšší moc ve státě náležela občanskému sněmu "ekklésiá",

do něhož směli volit všichni občané, což ovšem zahrnovalo pouze dospělé muže,

neboť ani ženy, ani otroci nebyli plnoprávnými občany.

Sněm se scházel několikrát do měsíce a každý občan mohl podávat návrhy

k projednání, které, pokud byly schváleny většinou hlasů, se staly zákonem.

Pravomoci občanů byly pozoruhodné a patřil k nim ostrakismus: procedura, jíž mohl

být občan poslán do vyhnanství. Občané měli možnost napsat na střep rozbité

nádoby -"ostrakon" jméno osoby, o níž byli přesvědčeni, že škodí obci. Pokud takto

někdo „získal“ 6000 a více hlasů, musel povinně odejít do exilu nejméně na 10 let.

Významným momentem v řeckých dějinách byly střety řeckých vojsk pod

vedením Athén v letech 490 - 480 př. n. l. s Peršany. Vítězné odražení perských

útoků rozhodlo o dalším vývoji řecké a potažmo i celé evropské kultury. Perské

války byly později přes značnou vyspělost Perské říše interpretovány jako vítězný

střet mezi civilizací a barbarstvím, Západem a Východem nebo též mezi Evropou

a Asií.

Athény v tomto střetnutí posílily svou prestiž a staly se významnou politickou

silou mezi řeckými městskými státy. Výsledek se odrazil i ve výstavbě Athén

zpustošených Peršany r. 480 př. n. l. Na centrálním athénském pahorku, Akropoli,

vznikla pýcha Řecka: chrámový komplex vévodící Athénám. Jeho stavby vznikaly

v době Periklovy vlády zhruba ve třicátých letech 5. stol. př. n. l.

Rozkládal se zde především největší z athénských chrámů, který byl postaven

ze smetanově bílého mramoru. Byl zasvěcený samozřejmě ochránkyni města

bohyni Athéně Parthenos (tedy panenské); odtud pochází název stavby -

Parthenon. Kromě dalších významných staveb posvátného okrsku hrály

významnou roli především Propylaje – velká vstupní brána zprostředkující jediný

přístup na Akropolis.

Stěny chrámů byly zdobeny pestrými malbami a sochařskými reliéfy.

Sochařskou výzdobou Parthenonu byl pověřen slavný sochař Feidiás, který

na mramorových vlysech zachytil jak mytické a božské náměty, tak i všední a

sváteční výjevy ze života všech vrstev obyvatel Athén. Vlysy mají monumentální

rozměry, např. vlys z vnitřní výzdoby Parthenonu měří 1x160 m. Výzdoba

athénského Parthenonu – vlysy a sochy ze štítů – byly převezeny v r. 1806 do

Londýna hrabětem z Elginu – původně jako výzdoba paláce Elginovy manželky.

Již ve své době byl Elgin za svůj čin silně kritizován. Poté, co jej žena opustila,

prodal je se ztrátou Britskému muzeu, kde si je lze prohlédnout dodnes. Přesto, že

řecká vláda opakovaně požádala o návrat mramorů, Britské muzeum ovšem tento

požadavek odmítlo.

6.3.1 Náboženské představy starověkých Řeků

Střediskem kultu řeckých bohů byly chrámy, v nichž a na prostranstvích před nimiž

se odehrávaly rituální slavnosti k uctění místního ochranného božstva. Rituály byly

úzce propojeny s mýty, příběhy ze života bohů a hrdinů, které byly zároveň

i způsobem výkladu chápání světa a námětem pro literární i výtvarné zpracování.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

52

Řecké náboženství bylo polyteistické a bohové měli lidskou

(antropomorfní) podobu. Uctíváno bylo především 12 hlavních bohů, kteří

sídlili na hoře Olympu.8

Na počest bohů byly pořádány slavnosti a hry. Sport byl ve starém Řecku

uznáván jako příprava na boj, ale měl také rituální význam. Atletické soupeření

bývalo součástí slavností pořádaných na Diovu počest v Olympii už od 8. století

př. n. l. známých jako Olympijské hry, jejichž disciplínami byl hod diskem, skok

do dálky, rohování, hod oštěpem a běh.

8 Viz tabulka Řečtí a římští bohové.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

53

Řečtí a římští bohové

Olympská božstva

ŘECKÉ OZNAČENÍ BOŽSTVA: ŘÍMSKÝ EKVIVALENT:

ZEUS nejvyšší božstvo, pán nebes, hromovládce JUPITER

HÉRA jeho žárlivá manželka JUNO

APOLLÓN bůh věšteb, hudby a uměAPOLLO

ARTEMIS lovkyně, DIANA

bohyně přírody ztotožňovaná s Měsícem,

dvojče Apollónovo

ATHÉNA bohyně moudrosti a boje MINERVA

ARÉS bůh války MARS

AFRODÍTÉ bohyně krásy a lásky VENUŠE

DEMÉTÉR bohyně obilí a úrody, sestra Diova CERES

HÉFAISTOS božský kovář, též bůh řemesel VULKÁN

HERMÉS posel bohů, bůh obchodu,

pastevců a zlodějů MERKUR

HESTIA ochránkyně domácího krbu, sestra Diova VESTA

POSEIDÓN bratr Diův, vládce moří,

koní a zemětřesení NEPTUN

Mimoolympští bohové

HÁDÉS bůh podsvěPLUTO

PERSEFONÉ dcera Demétér, manželka Hádova PROSERPINA

DIONÝSOS bůh vína a emocionálního uvolnění, BACCHUS

ve starších dobách bůh vegetace

ERÓS syn Afrodíté a Area, bůh smyslné lásky AMOR

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

54

6.3.2 Literatura starověkého Řecka

Řecká literatura se rozvíjela především v podobě hrdinských zpěvů vyprávějících

o slavných činech bohů a héróů. Tyto básně byly přednášeny za doprovodu hudby

potulnými recitátory, rapsódy, kteří podle potřeby přednášený text upravovali

a obohacovali. Nejznámějšími eposy připisovanými Homérovi jsou Ilias a Odyssea

pocházející z 8. a 7. st. př. n. l.

6.3.3 Stavitelství starověkého Řecka

Řecké stavby, zvláště chrámy a veřejně budovy měly typický vzhled: obdélníkový

půdorys, trojúhelníkový štít a na obvodu řady sloupů. Právě podle tvaru těchto

sloupů a jejich hlavic se rozlišují jednotlivé řecké stavební řády; vývojově

za sebou následovaly dórský, iónský a korintský.

Stavebním materiálem byl především kámen, kterého byl v Řecku dostatek.

Ze stavebních památek kromě Akropole vynikl především chrám bohyně lovu

Artemidy v Efesu (jako všechny chrámy i on byl svatyní obstoupenou sloupovou

kolonádou na zvýšené podezdívce), z dalších ještě např. Héfaistův chrám

v Athénách z pol. 5. st. př. n. l. Řecké chrámy původně nebyly bílé, naopak, jejich

stěny a reliéfy byly často pokryty jasnými barvami.

6.3.4 Sochařství starověkého Řecka

Řecké sochy bývaly původně také na rozdíl od jejich dnešní podoby v mnoha

případech barevné. Nejstarší řecké sochy byly poněkud strnulé a zjevně vycházely

z egyptských vzorů. Byly to značně rozměrné sochy, tzv. kolosy, např. kolos

Rhódský (socha znázorňující boha slunce Hélia, jeden ze sedmi divů světa, který se

ovšem nedochoval), nebo častá ztvárnění lidské postavy v podobě mladého jinocha

kúros, nebo dívky – koré. Kromě mramoru se stal oblíbeným materiálem pro

zhotovování soch především bronz; techniku odlévání převzali Řekové z Persie

a zdokonalili ji tak, že mohli zhotovovat i sochy monumentálních velikostí.

V průběhu 5. st. př. n. l. dochází k proměně strnulých postav na sochařských

dílech v postavy v pohybu a díky vzrůstajícím anatomickým znalostem, které

přibývaly vzhledem k rozvoji lékařství (Hippokrates), bylo možno lidské tělo lépe

vystihnout.

Z nejslavnějších řeckých sochařů bychom kromě již zmíněného Feidia

(výzdoba Parthenonu) měli jmenovat Myróna (tvůrce bronzového Diskobola,

známého z mramorových římských replik), Polykleita (tvůrce tzv. Doryfyra –

mladíka nesoucího kopí) a Praxitela (Hermés s malým Dionýsem, Apollo). Feidiova

socha nejvyššího boha Dia zhotovená pro jeho chrám v Olympii ze slonoviny a zlata

byla považována za sedmý div světa.

Lze tvrdit, že zvláště athénské sochařství klasického období představuje vrchol

antického umění. Sochy zachycující lidskou postavu byly založeny na myšlence

harmonie dokonalosti a krásy, které bylo dosaženo dodržováním přesně

vypracovaných pravidel vzájemných poměrů: postavy byly proto vyvážené

proporcionální a tak dokonalé, že se ani nepodobaly živým lidem. Většinu řeckých

soch známe především z jejich antických replik (kopií). Vzhledem k tomu, že

původně byly barevné – polychromní – je náš dnešní pohled na antické sochy

poněkud jiný, než byl pohled jejich tvůrců a objednavatelů.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

55

6.3.5 Keramika

Malířství se prosazovalo především při výzdobě keramických předmětů. Už v 8. st.

př. n. l. se v Řecku vyráběly vázy mnohdy značných rozměrů (výška až 150 cm),

číše, džbány, poháry a další nádoby zdobené často figurálními motivy s výjevy jak

z běžného života (slavnosti, tance, cvičení, pohřby) nebo ze života bohů a hrdinů

(héróů), vesměs tedy náměty mytologickými. Zvláště v Korintu se v prvním období

vyráběly tzv. černofigurové vázy, na nichž jsou na světlejším pozadí zachyceny

černé postavy, zpravidla z profilu. Detaily jsou proškrábány do spodní světlejší

vrstvy.

Ke konci šestého století př. n. l. se pak ve zdobení keramiky prosadila nová

technika: postavy na černém pozadí mají barvu podkladu, ale jsou dokonaleji

prokresleny. Této modernější technice se říká červenofigurová a postupně zcela

převládla.

· Černofigurová keramika: hlavní motiv namalován kašičkou z hlíny, která

po vypálení zčernala.

· Červenofigurová keramika: černou vrstvou byla pokryta celá nádoba,

ovšem plochy postav byly ponechány v barvě podkladu, zpravidla

červeného.

6.3.6 Drama ve starověkém Řecku

V antickém Řecku se také zrodilo evropské drama, které bylo původně důležitou

součástí náboženských slavností, především slavností k oslavě boha Dionýsa

(původně měly aristokratický ráz a později zlidověly). Během těchto „dionýsií“ byl

předváděn mytický děj – rituál, který popisoval utrpení boha Dionýsa, který byl podle

starého mýtu na rozkaz žárlivé bohyně Héry roztrhán Titány na kousky. Přesto byl

znovu oživen bohyní Athénou. Děj byl zpíván skupinou mužů oděných v kozlí kůže,

kteří měli představovat průvodce a společníky boha Dionýsa, tedy satyry. Protože

kozel je řecky „tragos“ a zpěv je „óda“ – říkalo se těmto zpěvům „tragódia“ – tedy

kozlí zpěvy, z čehož vznikl termín tragédie.

Brzy se kromě příběhu Dionýsa dramatizovaly i jiné náměty, zpravidla

mytologické. V Athénách se tak vyvinuly pravidelné jarní slavnosti dionýsie, během

nichž se odehrávala soutěž tří tvůrců tragédií. Hry byly trilogiemi, k nimž jako

poslední část přistupovalo satyrské drama. Mezi tvůrci antických tragédií, jichž se

dochovalo bohužel jen velmi málo, prosluli především Aischylos (trilogie Oresteia),

Sofoklés (tragédie Antigoné, Oidipús) a Eurípidés (Médeia, Trójanky, Ífigénie).

O něco později se na scéně antického divadla objevila komedie. Toto slovo je

odvozeno od řeckého „komos“ = hodokvas se zpívanými scénkami. V drsném

humoru předváděla karikatury ze života lidí i bohů a vysmívala se povahovým

i tělesným vadám autorových současníků; často se také měnila v politickou satiru.

Nejslavnějším tvůrcem antických komedií byli Aristofanés (z jeho 44 komedií se

dochovalo 11: např. Jezdci, Vosy, Oblaka, Mír, Lýsistraté, Ptáci, Žáby)

a Menandros.

Právě obliba řeckého dramatu ovlivnila i architekturu, neboť pro jeho

provozování se začala stavět divadla (řecky "theatron"). Ústředním bodem

takovéhoto architektonického útvaru byla tzv. orchestra; kruhová taneční podlaha,

na níž se pohybovali herci a zpíval a tančil sbor - chór, který měl v antickém

dramatu významné místo. Nad ní byly do svahu vyhloubeny řady sedadel, které

tvořily půlkruhové hlediště. Akustika antických divadel byla tak dokonalá, že např.

škrtnutí zápalkou na scéně nebo šepot je slyšet až v nejvyšší řadě. Nejslavnější

amfiteátr se dochoval v Epidauru, známé byly i amfiteátry v Athénách, Efesu,

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

56

na ostrově Délu a další. Tyto amfiteátry, které se staly vzorem pro pozdější římské

cirky, pojmuly většinou 15-20 tisíc diváků. Návštěva divadla byla ve starém Řecku

velmi oblíbenou společenskou záležitostí a stávala se příležitostí pro shromáždění

celé obce.

Herci používali pro charakteristiku postav těžké hliněné masky, nosili

stylizované kostýmy Dionýsových kněží a pohybovali se na kothurnech – vysokých

podpatcích. Ženy nesměly hrát divadlo vůbec, i ženské postavy tedy ztělesňovali

muži. Používala se již i jevištní technika – zvláště Eurípidés ukončoval neřešitelný

konflikt božským zásahem – tomuto zařízení se říkalo „theos apo méchanés“ – bůh

na stroji, jehož latinský název „deus ex machina“ dodnes označuje umělé rozřešení

nějaké neřešitelné situace vnějším zásahem.

Tragédie se často zabývaly složitými mravními dilematy a konflikty lidského

života a tak přesto, že mají náměty z řecké mytologie, jsou pro nás i 2500 let

po svém vzniku aktuální a bývají inscenovány i na scénách současných divadel.

Literatura:

BOUZEK, J. a kol. Periklovo Řecko. Praha: MF, 1989.

EKSCHMITT, W. Paměť národů. Praha: Orbis, 1974, s. 182-205.

FURIO, D. Řecko. Úsvit západní civilizace. Praha: Rebo, 1997.

GRANT, M. Klasické Řecko. Praha: BB art, 1999.

JŮZL, M. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989.

LEVÉQUE, P. Zrození Řecka. Praha: Slovart, 1995.

OLIVA, P. Kolébka demokracie. Praha: Arista, 2000.

OLIVA, P. Řecko mezi Makedonií a Římem. Praha: Academia, 1995.

OLIVA, P. Zrození evropské civilizace. Praha: Scientia, 1995.

Řekové a rozkvět antiky. Praha: Knižní klub, 2001.

Toulky minulostí světa 3. Praha: Baronet, 2000.

ZAMAROVSKÝ, V. Řecký zázrak. Praha: MF, 1972.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

57

7. Helénismus, Etruskové, starověŘím

7.1 Vzestup Makedonie, Alexandr Veliký

V polovině 4. stol. př. n. l., kdy byly řecké státy oslabeny vzájemnými spory

a válkami, dochází k vzestupu Makedonie, království v severovýchodním Řecku.

Iniciátorem tohoto vzestupu se stal král Filip II. Makedonský, jehož sídelním

městem byla Pella. Postupně dobýval okolní země, vybudoval funkční armádu

(jejím jádrem bylo jezdectvo složené z dědičné aristokracie – rytířů), doplnil ji

pěchotou z vojáků prostého původu, kteří byli vyzbrojeni kromě meče dlouhou píkou

- sarissou. Pěšáci bojovali v útvaru nazývaném falanx, jehož zadní řady chránilo

jezdectvo. Filip byl ovšem také ochráncem a pěstitelem řeckého umění a kultury –

o tom svědčí také skutečnost, že místo vychovatele svého syna Alexandra nabídl

přednímu řeckému filozofovi – Aristotelovi.

V roce 338 př. n. l. dosáhl Filip v bitvě u Chaironeie vítězství nad Athénami

a dalšími řeckými městy, s nimiž uzavřel mír. O dva roky později byl ovšem Filip

zákeřně zavražděn při svatební hostině své dcery a r. 336 př. n. l. na jeho místo

nastoupil jeho dvacetiletý syn Alexandr (Alexandros = ochránce mužů)

Makedonský, později zvaný Veliký. Projevil se u něj geniální vojenský talent, díky

němuž během následujícího desetiletí dobyl Persii a došel až do Indie. Ve věku

pouhých 33 let v r. 323 př. n. l. Alexandr umírá v Babylónu na následky blíže

neurčené nemoci. Během svého tažení založil četná města označena svým

jménem. Nejslavnější z nich je egyptská Alexandrie v nilské deltě, která se stala

v příštích staletích centrem nového životního a kulturního stylu: helénismu.

7.2 Helénismus

Bezprostředně po Alexandrově smrti se jeho obrovská říše rozpadla poté, co si jeho

vojevůdci, diadochové, po těžkých bojích rozdělili říši, přijali královské hodnosti

a stali se zakladateli panovnických dynastií.

V Makedonii, pod jejíž kontrolou zůstalo Řecko, vládli Antigonovci, v Egyptě

Ptolemaiovci, východní část říše připadla Seleukovcům.

Nastala nová epocha starověkých dějin, kdy se orientální civilizace propojila

s civilizací evropskou do jednoho kulturního celku. Tato jednotnost se do jisté míry

zachovala i po Alexandrově smrti a této nové kultuře říkáme helénismus. Řekové

sami sebe totiž nazývali Helénové a svoji zemi potom Hellada. Zjednodušeně lze

tedy konstatovat, že helénismus představuje rozšíření a přijetí řecké

vzdělanosti od Egypta po celém Předním východě až k Indii. Jednotícím

prvkem této kultury byl především jazyk – řečtina vzniklá zjednodušením

klasické atičtiny – koiné. Tímto jazykem bylo v době helénismu možno se domluvit

od Sicílie po Indii. Symbolem jednoty nové kultury se staly řecké mince, které se

obecně rozšířily a podnítily výrobu i obchod.

Řeckou kulturu přijímaly především vládnoucí aristokratické vrstvy

podmaněných zemí; k dobrému tónu patřilo chovat se a oblékat řecky (helénizein).

Helénská kultura byla převážně městská – na venkově se příliš neprojevila; hlavními

centry helénismu byla řecká města často nově založená v průběhu Alexandrova

tažení jako základny a určitá opora nové říše: již zmíněná egyptská Alexandrie,

v Mezopotámii Seleucie na Tigridu, v Sýrii Antiochie, v Malé Asii Pergamon – stal se

nezávislým helénistickým královstvím (viz podkapitola 7.2.1.1).

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá i nová situace, v níž se obyvatelé

helénistických říší ocitli: hranice jejich světa byly daleko rozsáhlejší než u dřívějších

řeckých městských států. Oproti dříve zdůrazňovanému pocitu hrdosti

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

58

na příslušnost k obci, občanství, se rozšiřuje tzv. kosmopolitismus, světoobčanství,

založené na pocitu příslušnosti k celé helénské kultuře.

Ve výtvarném umění helénismu sice stále ještě převládá základní ideál antiky:

soulad ducha a těla = kalokagathia (být krásným a dobrým – kalos kai agathos),

ale zároveň se prosazuje daleko realističtější zobrazení různých životních situací.

Často je zobrazováno i stáří, bolest a utrpení, dokonce i umírání, jako např.

na slavné soše z Pergama „Umírající Gal“ nebo na známém sousoší Láokoón

z Rhodu.

V oblasti náboženství dochází v důsledku kulturních kontaktů k obohacování

klasického řeckého náboženství novými orientálními kulty a rozšířením toho, co

nebylo pro řecký svět typické: kultu panovníka uctívaného jako božstvo. Tento kult

v souladu se zvyky dobytých zemí začal pěstovat a vyžadovat Alexandr Veliký

a jeho následovníci v tom pokračovali. Podobná tendence se později prosadila

v císařském Římě.

V helénistickém světě se také nebývale rozvíjí věda: rozvíjí se jednak klasická

řecká filosofie (pěstovaná v platónské Akademii a Aristotelovu Lýkeiu), k níž

přistupují nové filosofické školy, které se více zaměřují na člověka a řešení etických

otázek.

Od filosofie se v této době oddělují ostatní vědy a střediskem jejich pěstování

se stává alexandrijské Múseion založené králem Ptolemaiem I. ve 3. st. př. n. l.

Byla to zřejmě první státní instituce v historii založená s cílem zajistit učencům co

nejlepší podmínky pro bádání, včetně stravy a bydlení. Ve velké knihovně

Múseionu, která v 1. st. př. n. l. obsahovala zhruba 700 tis. svitků, bylo

shromážděno obrovské množství vědeckých i literárních děl, rozvíjela se zde

filologie, sestavovaly slovníkové práce, srovnávala se literární díla apod.

7.2.1 Helénistická urbanistika

Právě vzhledem k tomu, že město se stává centrem helénistické kultury a že

dochází k zakládání a rozvoji mnoha měst, je helénismus dobou rozmachu

stavitelství, tedy architektury. Zároveň jsou v této době položeny základy evropské

urbanistiky (teorie výstavby sídel, měst).

Nově zakládaná města jsou rozvíjena plánovitě: původní centrální

kruhový půdorys je nahrazen šachovnicovou sítí přímých ulic a čtvercových

náměstí, zvýšený důraz je kladen na hygienu sídlišť (vodovody a kanalizace,

dlažba) a na zakomponování zeleně do plánů měst.

Hlavní třídy jsou široké, domy patrové s vnitřním dvorem obehnaným

sloupořadím zvaným peristyl. Nezbytnými součástmi měst jsou tržiště – agory,

gymnasia s tělocvičnými prostory, zápasiště – paléstry a závodiště – dromos.

Gymnasia se stala společenskými centry měst užívanými pro široké účely

vzdělávání i pěstování tělesné zdatnosti. Oblíbeným stavebním prvkem veřejných

prostor se staly sloupové ochozy – stoy (jedn. č. stoa – právě podle označení

takovéhoto sloupořadí obdržela označení jedna z helénistických filosofických škol –

škola stoická). Významnými stavbami jsou vedle chrámů a knihoven divadla

a veřejné lázně.

7.2.1.1 Pergamon

Jméno helénistického města – později samostatného království žije i v našem

dnešním jazyce díky psací látce, která zde byla vynalezena zhruba ve 2. st. př. n. l.

Jednalo se o vydělanou oslí, kozí nebo telecí kůži, vytenčenou a vyhlazenou tak,

aby na její povrch bylo možno psát. Tak vznikl pergamen. K rozšíření tohoto

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

59

vynálezu se váže legenda vyprávějící o králi Pergama Eumenovi II., který byl

vášnivým sběratelem antické literatury. Tituly, které neměl ve svých sbírkách, si

nechával četnými písaři opisovat na papyrové svitky a tím zvětšoval objem své

knihovny natolik, že vzbudil žárlivost egyptského vládce Ptolemaia V. Epifana.

Ten zareagoval tak, že uvalil embargo na vývoz egyptského papyru

do Pergamu. Eumenés se nenechal bojkotem zaskočit a dal pokyn svým

podřízeným navrhnout jinou psací látku, kterou se stal právě pergamen, jenž

papyrus víc než nahradil. Byl totiž daleko odolnější než křehký papyrus a navíc, bylo

možno na něj psát z obou stran, což papyrus neumožňoval. Tím byl učiněn první

krok k pozdější změně formy knihy; kniha se v důsledku toho změnila ze svitku

na praktičtější kodex (což v latině znamená špalek – špalíček), tvar, který s knihou

nejčastěji spojujeme dodnes.

7.3 Etruskové

Etruskové byli spolu s Řeky tvůrci jedné z prvních civilizací v Itálii. Obývali území

severně od řeky Tiberu po řeku Arno – později nazývané Toskánsko. Toto

jméno je zřejmě odvozeno od jejich latinského označení Tusci, zatímco Řekové je

nazývali Tyrrhénoi – odtud dnešní název Tyrhénského moře mezi západním

pobřežím Itálie a Korsikou a Sardinií.

Etruskové v této oblasti vybudovali řadu vyspělých městských států (Etrurie

nebyla nikdy jednotným politickým celkem, ale společenstvím dvanácti městských

států, jejichž jednota byla podmíněna především společným náboženským kultem).

Ve městech jako např. Veje, Caere, Tarquinia nebo Populonia, většinou vzniklých

na vrcholcích kopců vládli králové, později aristokratické rodiny. Etruskové měli však

jednotný jazyk a kulturu a jejich náboženským centrem byly Volsinie. Bohatství

etruských měst bylo založeno jednak na vyspělém zemědělství, jednak na těžbě

a zpracování kovů, zejména mědi a železa. Největší rozmach etruské civilizace se

datuje zhruba od r. 800 př. n. l. do r. 300 př. n. l.

Jejich umění bylo silně poznamenáno především řeckým vlivem. Od Řeků také

Etruskové převzali písmo, takže dochované etruské nápisy vědci umějí přečíst,

ovšem jejich obsah zůstává tajemstvím, protože etruština jako jazyk rozluštěna

nebyla. S největší pravděpodobností se nejednalo o indoevropský jazyk (dnes se

spekuluje o jeho podobnosti s baskičtinou).

Nejvíce informací o životě Etrusků získala naše současnost z nádherně

vybavených hrobek, které si budovali příslušníci nejvyšších společenských vrstev.

Vzhledem k silné víře v posmrtný život byly budovány jako nápodoby skutečných

obydlí a vybaveny bytovým zařízením, nádhernými uměleckými předměty

a nástěnnými malbami s výjevy ze života etruských boháčů; jsou na nich zobrazeny

hostiny, lovy a hry.

Díky hojným nalezištím kovových rud rozvinuli Etruskové řemeslnou výrobu

kovových předmětů a dosáhli v ní vysoké úrovně – tyto předměty byly také

předmětem obchodu s mnohdy vzdálenými zeměmi. Vyráběly se kovové nádoby,

svítidla i zrcadla, vynikající bylo i šperkařství, v němž se uplatnily postupy granulace

(vytváření drobounkých zrnek kovu) a filigránu (vytváření nitkovitých nejčastěji

zlatých nebo stříbrných drátků, často spirálovitě stáčených).

Vynikající úrovně dosáhlo i etruské sochařství. Zvláštního mistrovství dosáhli

etruští umělci při tvorbě terakotových (= zhotovených z pálené hlíny) plastik mnohdy

úctyhodných rozměrů, příkladem je socha Apollóna z Vejí v nadživotní velikosti

a sousoší na náhrobcích zachycující podobu zemřelých v osobitých portrétech.

Etruskové také odlévali i sochy z bronzu; k nim patří slavná Kapitolská vlčice –

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

60

symbol starověkého Říma. Etruská architektura se podobala řecké, uplatňoval se

v ní navíc princip klenby a pravého oblouku, stejně jako kupole, jejichž jsou

Etruskové zřejmě tvůrci.

Náboženství hrálo v životě Etrusků velkou roli, v jeho rámci rozvinuli různé

druhy věštění, což od nich převzali později Římané. Pro věštby bylo vyčleněno

dokonce několik kategorií kněží - vykladačů znamení. Z vnitřností obětních zvířat,

zvláště z jater předpovídali budoucnost haruspikové, z letu ptáků věštili augurové

a věštilo se také podle blesků.

Vrchol etruské moci se datuje kolem roku 500 př. n. l.; jejich moc byla krátce

nato zlomena Kelty útočícími ze severu. Na konci 3. stol. př. n. l. Řím dobyl a pohltil

všechna města Etrurie.

7.4 Kultura starověkého Říma

Oblast kolem budoucího Říma se nazývala Latium a koncem 1. tisíciletí př. n. l. se

zde rozvíjela latinská kultura. Vytvářejí se vesnická sídliště, z nichž nejvýznamnější

byla Alba Longa. Podobná sídliště vznikají od 9. stol. př. n. l. na pahorcích

(Kapitolu, Palatinu, Aventinu, Esquilinu, Quirinalu, Viminalu a Caeliu) zhruba 25 km

od ústí Tiberu do Tyrhénského moře.

7.4.1 Království

Zpočátku se římská kultura vyvíjela pod přímým vlivem vyspělejších Etrusků (samo

jméno Roma je nejspíše etruského původu; "ruma" = brod), kteří v prvních fázích

i Římu vládli. Od Etrusků převzali Římané písmo a začali rozvíjet latinskou

abecedu, náboženství, etruský způsob výkladu božské vůle a především

architekturu – začali stavět prostorné domy s centrální halou a dvorem (atriem)

i veřejné stavby z kamene. Římané převzali od Etrusků také zvyk pořádat triumfální

průvody a nejvyšší božskou trojici (Jupiter, Juno a Minerva).

Díky zkušenostem Etrusků s odvodňováním byla vysušena bažinatá plocha

mezi jednotlivými římskými pahorky důmyslnou Velkou stokou (Cloaca Maxima),

na níž pak vzniklo nové společenské centrum města Forum Romanum

s nejvýznamnějšími stavbami a chrámy.

7.4.1.1 Založení Říma

Podle legendy, která se tradovala o založení Říma, k němuž mělo dojít v r. 753

př. n. l., založili město dva bratři, Romulus a Remus. Pověst vypráví, že ještě před

jejich narozením donutil král města Alby Longy jejich matku, která byla dcerou jeho

bratra, jehož předtím svrhl z trůnu, aby se stala vestálkou. (Vestálky jako kněžky

bohyně Vesty – ochránkyně domácího krbu - totiž musely zůstat po celou dobu

svého úřadu pannami.) Tím si chtěl zajistit, že rod jeho bratra nebude mít potomky

a on tudíž nebude mít konkurenty. Vestálka Rheia Silvia však pannou nezůstala

a porodila dvojčata, jejichž otcem byl údajně sám bůh války Mars. Král je rozkázal

utopit v rozvodněné Tibeře, jejich kolébka se ovšem zachytila u břehů a hladové

chlapce nakrmila vlčice. Ujal se jich pastýř, a když vyrostli a dověděli se o svém

královském původu, rozhodli se založit vlastní město právě v těch místech, kde

došlo k jejich zázračnému zachránění. Při sporu o to, po kom nově založené město

ponese jméno, Romulus zabil svého bratra Rema a stal se jeho prvním vládcem.

Po Romulovi pak bylo město pojmenováno Roma - Řím. Od této události se

počítal římský letopočet označovaný písmeny A.U.C. (Ab Urbe Condita = 753/4

př. n. l.).

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

61

7.4.2 Republika

Po období vlády prvních králů vzniká nová forma státního zřízení, kterou Římané

nazvali „res publica“ – tedy věc veřejná, čímž mělo být vyjádřeno to, že veškeré

státní záležitosti se stávají věcí celého občanského kolektivu. Římská republika se

datuje od r. 509 př. n. l. do r. 46 př. n. l.

V republice získal na významu již dříve ustanovený poradní sbor – senát,

jehož členové byli vybíráni z představitelů významných rodin. Jeho posláním bylo

radit nejvyšším úředníkům a schvalovat rozhodnutí lidových shromáždění.

Královský úřad byl nahrazen dvěma vysokými úředníky – konzuly. Jejich moc

symbolizovaly tzv. „fasces“ – svazky prutů svírající sekyru, které připomínaly

právo konzula dát někoho bičovat (pruty) a vynášet rozsudky smrti (sekyra).

Také fasces byly převzaty od Etrusků, u nichž byly královskými insigniemi. Právě

tento římský symbol moci obnovil italský diktátor Benito Mussolini, který se takto

pokoušel podepřít svou moc připomínkou slávy římského impéria. Odtud celé jeho

politické hnutí získalo název „fašismus“.

Římská kultura se začíná nejvíce rozvíjet ve 3. stol. př. n. l. a výrazně vychází

z kultury řecké, zvláště v oblasti filosofie, vědy a dramatu. Daleko přitažlivější

zábavou než divadlo se ovšem pro široké římské publikum staly hry v cirku: dostihy,

závody spřežení a inscenovaná lovecká vystoupení se zvěří. Nejslavnější se zřejmě

staly pověstné zápasy gladiátorů (odvozeno od typické výzbroje římského vojáka,

kterým byl především krátký meč k bodání = gladius), speciálně vycvičených

otroků k boji na život a na smrt buď mezi sebou, nebo s divokou zvěří.

V Římě se významně rozvíjí také dějepisectví - (záznamy se vedly

o událostech v jednotlivých rocích – annales, proto toto letopisectví označováno

jako analistika), objevují se i encyklopedické spisy shrnující praktické vědění

z různých oblastí lidské činnosti, např. zemědělství, vojenství, lékařství, atd.

7.4.3 Císařství, římská armáda

Republika je v r. 27 př. n. l. nahrazena císařstvím, za něhož pokračují římské

výboje do okolních oblastí. Při nich se uplatnila římská tvrdost a disciplinovanost

v kombinaci se značnými organizačními schopnostmi. Výzbrojí římského vojáka byl

kromě již zmíněného krátkého meče štít, oštěp a přilba s chocholem, případně

chrániči tváří, dále kyrys a bronzové chrániče nohou.

Římská armáda se dělila na jednotlivé legie. Legie měla od 3. st. př. n. l.

zpravidla 6 tisíc těžkooděnců a 120 jezdců. Základní jednotkou armády byla setnina

– centurie, tedy 100 mužů. Legie měla tedy 60 centurií, 30 manipulů (1 manipulus =

2 centurie) a 10 kohort (kohorta = 6 centurií = 3 manipuly).

Legie byly rozmístěny většinou kolem hranic říše a disponovali jimi správci

římských provincií. Armáda budovala také rozsáhlý systém silnic, který i když měl

především strategický význam, významně přispěl k šíření římské kultury.

Římští císařové v tomto období soustředili ve svých rukou veškerou moc,

ovšem stále ještě fungoval senát. Císař byl prvním z občanů – latinsky

„princeps“, proto se období raného římského císařství nazývá principát.

7.4.3.1 Hry v cirku, Colosseum

Místem konání gladiátorských zápasů, které získaly oblibu již v době republiky

ve 3. st. př. n. l., se stala kruhovitá divadla stavěná na podobném principu jako

řecké amfiteátry, jimž se říkalo cirky. Nejslavnější z nich je zřejmě tzv. Fláviovský

amfiteátr, neboli Colosseum v Římě (takto bylo nazváno až ve středověku podle

obrovské Neronovy sochy – kolosu - která stála poblíž). Stavbu Colossea započal

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

62

Vespasián v r. 80 n. l. a mělo značné rozměry (182x155 m); mohlo pojmout

na 50 tis. diváků. Zajímavostí je, že podobně jako jiné římské stavby bylo zhotoveno

z litého zdiva – emplektonu (betonu) a obloženo kamennými deskami.

Stavba měla 3 patra arkád nad sebou, pod nimiž se nacházela síť chodeb.

Sedadla byla stejně jako v řeckých amfiteátrech uspořádána stupňovitě, přičemž ta,

která byla v nejnižších řadách a nejblíže k aréně, byla vyhrazena nejvýše

postaveným návštěvníkům. (Na ochranu diváků proti nepřízni počasí nebo slunci

bylo možno sedadla zastřešit baldachýnem.) Uprostřed cirku byla kruhovitá aréna

pokrytá pískem, která mohla být v případě potřeby zaplavena pro konání námořních

bitev. Pod ní bylo bludiště chodeb a klecí pro dravou zvěř.

Před začátkem her se konal slavnostní průvod, v němž bojovníci zdravili císaře

slovy: "Ave Caesar, morituri te salutant!" ("Buď zdráv císaři, jdoucí na smrt tě

zdraví!"). Gladiátoři byli většinou vycvičení otroci (mnohdy váleční zajatci nebo

zločinci) a skutečně bojovali na život a na smrt - jestliže byl bojovník smrtelně

zraněn, císař či pořadatel her mohl známým gestem palce rozhodnout o jeho životě

nebo smrti.

7.4.4 Římské stavitelství

Nová epocha se odrazila v nákladné stavební činnosti v Římě: budovaly se mosty,

vodovody, veřejné budovy i chrámy, stejně jako divadla. Dochází k masovému

využití mramoru v architektuře i sochařství, objevuje se také jedna z nejtypičtějších

staveb římského sochařství: triumfální oblouk. Tyto oblouky byly vztyčovány

na paměť římských vítězství a byly napodobovány i v evropské architektuře

o mnoho staletí později: např. v Londýně (Marble Arch), na Washingtonově

náměstí v New York City nebo v Paříži, kde nalezneme Triumfální oblouk z r. 1836.

Řada významných staveb vznikala i mimo Řím v provinciích, např. slavný

vodovod přes řeku Gard (Pont du Gard) v jižní Francii, divadlo v Arles, nebo

Hadriánův val v Anglii vybudovaný na severních hranicích říše jako obrana proti

Keltům.

Významnými stavbami se stávají lázeňské celky (thermy), které často sloužily

veřejnosti a do nichž byl vstup zdarma. Jejich původní účel byl hygienický, ale

stávaly se zároveň oblíbenými společenskými zařízeními vybavenými veškerým

luxusem. Nejslavnějšími se staly lázně Karakallovy vybudované na ploše

11 hektarů.

Vzhledem k důrazu na hygienu bylo město Řím velkým spotřebitelem vody,

a proto byl značný význam přikládán budování nadzemních vodovodů – akvaduktů

– s důmyslným rozvodem vody do jednotlivých městských čtvrtí. Díky sedmnácti

akvaduktům byl Řím nejlépe vodou zásobovaným starověkým městem.

Monumentální výstavba města se stávala prostředkem reprezentace

vznešenosti panovníka, proto byli největšími zadavateli a objednavateli staveb

právě císařové. Na pahorku Palatinu byly budovány honosné obytné stavby

panovníků, které právě po tomto římském pahorku jsou dodnes nazývány

paláci.

Vznikl komplex římských náměstí, tzv. „fór“, které vznikaly vedle nejstaršího

nazvaného „Forum Romanum“ (Forum Caesarovo, Augustovo, Nervovo,

Vespasianovo). Největší a nejkrásnější z nich bylo Fórum Trajánovo v délce 200 m,

na něž se vcházelo triumfálním obloukem, uprostřed stála Trajánova jezdecká

socha, napříč byla umístěna bazilika, která sloužila jako místo veřejných

shromáždění, dále vítězný sloup a po stranách byly umístěny dvě knihovny.

Komplex náměstí byl uzavřen pětipatrovou tržnicí.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

63

Již na sklonku republiky se ve stavitelství rozvíjí originální římský výtvor –

luxusní letní sídlo římských boháčů nazývané „villa“ obklopené okrasnou zahradou

a citlivě zasazené do okolní přírody. Tyto vily bývaly vybaveny tělocvičnami, bazény,

knihovnami a prostorami pro umělecké sbírky. Byly stavěny na venkově v okolí

Říma a na pobřeží Kampánie. Takovýmito venkovskými sídly naplněnými

přepychem se vyznačovala také města Pompeje, Herkulaneum a Stabiae ležící

v blízkosti Neapole. V r. 79 n. l. byla tato města zcela zničena výbuchem sopky

Vesuv a pod nánosem lávy se uchovala až do r. 1748, kdy byla znovu objevena pro

moderní svět. Vykopávky se staly mohutnou inspirací pro celé tehdejší evropské

umění od architektů přes výrobce keramiky a textilu po malíře.

Významnou římskou stavbou se stal také tzv. Pantheon „svatyně všech bohů“

přebudovaný za císaře Hadriána kol. r. 120 n. l. Je zhotoven podobně jako

Colosseum z litého zdiva. Jeho významnou součástí je velkolepá kupole zvedající

se do výše 22 m. Dnes slouží jako křesťanský kostel a pohřebiště významných

osobností italských dějin.

7.4.5 Římské sochařství

Římské sochařství bylo významně inspirováno řeckým sochařstvím; o velkém

množství řeckých soch víme jen díky jejich zachovaným římským replikám.

Samotné římské sochařství bylo realističtější než řecké, ovšem také

monumentálnější, protože mělo za úkol podtrhnout vznešenost vládce i impéria.

Významným projevem římského sochařského umění jsou reliéfy, které mají často za

námět historické události a stávají se výzdobnými prvky především triumfálních

oblouků.

7.4.6 Pozdní římské císařství

V pozdním císařství (od 3. st. n. l.) se císař stává absolutním monarchou po vzoru

orientálních vládců; vůči obyvatelstvu vystupuje jako pán a živoucí bůh. (Protože

pán je v latině „dominus“, je pozdní císařství nazýváno dominát.) V období

dominátu se císařova moc mění v absolutní monarchii. Dominát se datuje od

r. 284 n. l. – doby vlády císaře Diokleciána. Říše se v této době začínala stále více

potýkat s vnitřními i vnějšími problémy.

Císař Konstantin Veliký založil na místě staré osady Byzantia kol r. 330 n. l.

nové sídelní město říše nazvané Konstantinopolis (dn. Istanbul). Již od 1. stol. n. l.

se v říši šířilo nové náboženství – křesťanství, které mělo pro množství obyvatel

nestabilitou zmítané říše mimořádnou přitažlivost (rovnost bez ohledu na původ

a majetek, naděje na lepší posmrtný život, důraz na morální hodnoty). Po obdobích

pronásledování právě Konstantin Veliký Ediktem milánským v r. 313 n. l. učinil

křesťanství z náboženství pronásledovaného náboženstvím legálním

a zrovnoprávnil je s ostatními náboženstvími v říši. Konstantinopolis se tak stává

také centrem křesťanství.

Ve 4. stol. n. l. se dávají do pohybu masy Hunů od východu v čele s králem

Atillou, což zapříčinilo pohyb Germánů. V roce 391 n. l. učinil císař Theodosius

pokus stmelit rozpadávající se říši - zrušil všechny pohanské kulty a ustanovil

křesťanství státním náboženstvím. Ale ani tento krok nezabránil tomu, aby se

po jeho smrti v r. 395 n. l. říše rozpadla na část západní a východní.

Centrem západní části, jejímž jazykem je latina, se stává Ravenna, centrem

Východořímské říše je Konstantinopol a jazykem řečtina. V roce 476 n. l. byl

sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustus a říše se zhroutila pod

náporem barbarských, především germánských kmenů (Vizigóti, Vandalové).

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

64

V poslední fázi existence Západořímské říše dochází ke značnému úpadku

měst – peníze ztrácejí svou hodnotu a obnovuje se směna zboží, čímž nabývá

významu venkov před městem - významnými hospodářskými jednotkami se stávají

rozsáhlé velkostatky - latifundia, jejichž vlastníci se stávají suverénními pány celých

oblastí. Sídlí v opevněných sídlech a do jisté míry se stávají předchůdci pozdějších

feudálů.

Z našeho rozsáhlého kulturního dědictví po kultuře starověkého Říma

jmenujme alespoň abecedu (latinku), románské jazyky, které se vyvinuly z latiny,

kalendář, začátek roku k 1. lednu (nástup konzulů do úřadu v republikánském

Římě), systém silnic, města, která byla založena jako římské vojenské tábory

(Londýn, Vídeň, Kolín n. R., Augsburg, Lyon a dal.), názvy planet sluneční soustavy,

které nesou jména římských bohů a bohyň, termíny jako republika nebo senát, atd.

Literatura:

BURIAN, J. Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace. Praha:Svoboda-

Libertas, 1994.

BURIAN, J., MOUCHOVÁ, B. Záhadní Etruskové. Praha: Mladá fronta, 1966.

Etruskové a Římané. Praha: Knižní klub, 2001.

GRANT, M. Dějiny antického Říma. Praha: BB art, 1999.

JŮZL, M. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989.

KELLER, W. Etruskové. Praha: Orbis, 1974.

LIBERATI, A. M., BOURBON, F. StarověŘím. Praha: Rebo, 1996.

Toulky minulostí světa 3. Praha: Via facti, 2001.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

65

8. Prehistorická Evropa, Keltové

O předhistorické Evropě ohraničené na západě Atlantikem a na východě ruskými

stepmi se dlouho předpokládalo, že z hlediska dějin kultury není v porovnání

s ostatními oblastmi světa tolik zajímavá. Až archeologické nálezy 19. stol. objevily

mnoho památek dokazujících, že v předhistorické době existovalo v Evropě mnoho

zajímavých a mnohdy i vynikajících kulturních společenství.

Do té doby se např. soudilo, že umění stavět z kamene nebo zpracovávat měď

se do Evropy dostalo z Blízkého východu. Ukazuje se však, že praobyvatelé Evropy

stavěli velké megalitické stavby zhruba o tisíc let dříve, než se v Egyptě v období

Staré říše začaly stavět pyramidy.

Umění zpracovávat měď zvládli lidé na Balkánském a Pyrenejském

poloostrově nezávisle na Blízkém Východě a již v pravěku uměli Evropané též

zpracovávat železo, o čemž svědčí nálezy v rakouském Hallstattu.

8.1 První zemědělci a megality

Již v 7. tis. př. n. l. se do jihovýchodní Evropy pravděpodobně z Anatolie (Turecko)

rozšířilo zemědělství, jeho šiřitelé postupovali zřejmě proti toku Dunaje. Podmínky

pro provozování zemědělství zde byly poněkud odlišné než v náplavových údolích

Mezopotámie a Egypta; pro jeho provozování bylo nutné vymýtit rozsáhlé lesní

porosty. První evropští zemědělci stavěli zvláštní příbytky – tzv. “dlouhé domy”

s doškovou střechou v délce přibližně 40 m. Z nich se vytvářela určitá seskupení,

k nimž náležela ohrada pro dobytek a jámy na odpadky. Tato raná zemědělská

kultura se podle hrnčířských výrobků nazývá kultura šňůrové keramiky. Šířila se

ze střední Evropy na sever do Nizozemí a do západní Evropy.

Kolem r. 4500 př. n. l. dochází již k velkému rozvoji zemědělství a během

jednoho tisíciletí byly v Evropě vykáceny velké oblasti lesů, v důsledku čehož

docházelo k lepšímu obchodnímu propojení jednotlivých vesnic a prohlubovala se

specializace řemesel.

O stavitelském umění dávných Evropanů vypovídají kamenné monumenty,

nejstarší známé kamenné stavby na světě vůbec. Komorové hroby v severozápadní

Bretani (západní Francie – Barnenez) byly postaveny asi 4 tis. př. n. l., podobné

stavby v Británii, Dánsku, Portugalsku, Španělsku, Irsku, Holandsku, Švédsku

i Německu vznikaly kolem r. 3 tis. př. n. l. Všechny tyto stavby – od jednoduchých

komor překrytých velkými kameny až po mohutné chodbovité nebo okrouhlé hroby

se stavěly z velkých kamenů nazývaných megality (z řeckého výrazu pro velký

kámen). Do hrobů bylo pohřbíváno několik osob po sobě a byla v nich nalezena

i bohatá pohřební výbava (poháry, kamenné nástroje, měděné zbraně a ozdoby).

Hroby ovšem zřejmě pocházejí ještě z doby před příchodem metalurgie do těchto

oblastí, jsou tedy výsledkem činnosti lidí doby kamenné. Stavební technika byla

založena na tom, že dva na vysoko postavené kameny byly překryty jedním

menším, naplocho položeným (takovému útvaru se říká trilitron), častěji dolmen

(což je bretonštině výraz pro kamenný stůl).

Přibližně kol. r. 3200 př. n. l. se kromě hrobek začaly stavět v severozápadní

Francii a v Británii obřadní stavby ze vztyčených kamenů. Nejslavnější z nich je

britský megalitický monument Stonehenge u Salisbury, největší z britských

megalitických monumentů. Je tvořen dvěma kruhy dolmenů – těmto kamenným

kruhům se říká kromlech. Kameny měří na výšku v průměru 5,3 m a celý útvar

vznikal zřejmě na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. Přesný účel této stavby dodnes není

znám; mohl to být chrám, v němž se lidé shromažďovali ke kultovním úkonům

a rituálům, mohlo se jednat o zařízení sloužící k astronomickým pozorováním;

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

66

paprsky vycházejícího slunce totiž při letním slunovratu procházejí osou celého

útvaru, nebo stavba mohla být kombinací obojího.

K megalitům se řadí i menhiry (v bretonštině dlouhý kámen), což jsou

kameny o výšce 1 - 12 m vztyčené osamoceně nebo ve skupinách. Ani jejich

význam není dodnes upřesněn – často ovšem označovaly chodbové hroby.

Hroby označované “cairn” byly zhotoveny z kamenného štěrku, zatímco hroby

navršené z hlíny se nazývaly “tumulus”. Např. v Newgrange v Irsku zaujímaly

pohřební místnosti jen malou část obrovského tumulu, v němž bylo pohřbeno

4 nebo 5 lidí. Podobné pohřební komory byly nalezeny ve West Kennetu na západě

Anglie. Existují i hroby, v nichž bylo nalezeno několik set těl.

Existuje také teorie tvrdící, že zdaleka viditelné megalitické stavby vyznačovaly

území, které bylo pod kontrolou určitého společenství. Pokud se jednalo

o společenství pastevecká, představovaly pak pevný bod, místo, kde bylo možné

nalézt pohřbené předky nebo místo pravidelných kultovních slavností. Vnitřní zdi

řady z těchto monumentů byly vyzdobeny různými rytinami, na nichž převládá

ornament ze zakřivených čar (Newgrange, Gavrinis). Ve francouzském Carnaku

byly nalezeny celé řady menhirů.

8.2 Germáni

V severní Evropě za oblastí obývanou Kelty ležela území obývaná germánskými

národy. Název Germáni používali pro barbarské kmeny Římané, oni sami sebe

takto nenazývali, namísto toho používali označení jednotlivých kmenů.

Germánská kultura se rozvíjela a dosáhla největšího rozmachu v období

500 př. n. l. až 500 n. l. Germánské kmeny žily na území dnešního Německa,

Polska, Norska, Švédska, Dánska a Holandska. V 1. stol. př. n. l. se začaly

germánské kmeny stěhovat na území obývaná původně Kelty v Podunají a západně

od Rýna, později směřovaly dále na východ k Labi a Visle.

8.2.1 Nejznámější germánské kmeny:

· Ostrogóti a Vizigóti (tyto kmeny žily původně v oblasti východního Německa

a založily království v jižní Francii a Španělsku)

· Vandalové (pocházeli z východní Evropy a usadili se ve Španělsku a severní

Africe)

· Jutové, Anglové a Sasové (žili na Jutském poloostrově a později se usadili

v Bretani)

· Alamani (druhá největší germánská skupina – usadili se na Rýnu)

· Frankové (z oblasti východního Rýna se přesunuli do Galie, kde vytvořili

království Meroveovců)

Dík zvyku Germánů ukládat obětní dary do močálů a bažin se dochovalo

množství nádob z drahých kovů a vojenské výzbroje, snad obětí bohům pro

vítězství. Někde byla u těchto obětí nalezena i lidská těla, zřejmě rituálně

zavražděná, jak vypovídají např. nálezy u dánského Tollundu. Právě proto, že tyto

nálezy byly uloženy v kodaňském muzeu, formuloval dánský vědec Christian

Thomsen (1788-1865) v r. 1836 systém klasifikace prehistorického období podle

nejčastěji užívaného materiálu na dobu kamennou, bronzovou a železnou.

Od konce 18. stol. se Evropané začínají živě zajímat o svou dávnou minulost,

přičemž tento zájem je do značné míry vyvolán ideami romantismu, který byl reakcí

na předchozí “věk rozumu”. Pohnutkou pro pátrání po minulosti národů byl

vzrůstající nacionalismus; národy přestávaly vidět své bezprostřední kořeny

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

67

v antické a křesťanské kultuře, snažily se odhalit svou svébytnou minulost zvláště

v legendách a bájích, kde se patriotická obrazotvornost mohla rozběhnout naplno.

Náměty z germánské mytologie inspirovaly řadu zejména německých umělců,

zvláště hudební skladatel Richard Wagner čerpal pro svůj operní cyklus inspiraci

z germánské mytologie.

Pohyb Hunů k západu ve 4. st. n. l. dal popud k velkému stěhování národů;

z drobných germánských kmenů se v jeho důsledku postupně stávaly mohutné

kmenové svazy, větší politická uskupení, např. kmenové svazy Franků a Gótů, které

se později po pádu Říma staly základem středověkých mocností.

8.3 Keltové

Z anonymity pravěkých národů sídlících v Evropě na území severně od Alp se

kolem r. 1000 př. n. l. vynořil národ Keltů (jejich centrum zřejmě původně leželo

na horním toku Dunaje = protokeltská kultura). Řekové a Římané je řadili

k největším barbarským národům tehdejšího světa (vedle Peršanů a Skythů).

Římané vesměs Kelty nazývali Galové – zejména ty, kteří obývali území dnešní

Francie (odtud název provincie Galia), britští Keltové byli nazýváni Britanni

(Britonové).

Již ve starých dobách patřila k původnímu keltskému území i část Čech. Je obecně

známo, že prvními historicky zjištěnými obyvateli našich zemí byli právě

Keltové, konkrétně kmen Bójů, podle nichž byla země pojmenována

Boiohemum = Bohemia.

Zřejmě i proto má pro nás keltská minulost zvláštní půvab a přitažlivost, která

čas od času přeroste až v keltománii. Té nejsou ovšem ušetřeny ani jiné evropské

země; jednu z takovýchto vln přinesl v západní Evropě a v Británii romantismus.

Tehdy byla často nekriticky shromažďována a vytvářena skutečná i domnělá

svědectví o keltské minulosti.

Keltská společnost a kultura nikdy nebyla zcela jednolitá: vyvinula se

v průběhu pozdní doby bronzové a v 7. st. př. n. l. a s Kelty vstoupila Evropa do

doby železné. Nejstarší železné předměty na sever od Alp byly nalezeny

v hornorakouském Hallstattu. Železo a znalost jeho tavení převzali Keltové buď

z Balkánu, nebo z Blízkého východu. Tato nová znalost přinesla změnu výrobních

postupů a jejich zdokonalení a velké změny ve válečnictví, zemědělství

i v řemeslech. Právě podle naleziště v Hallstattu se v období od 7. st. do 5. st.

př. n. l. v Evropě tedy starší doba železná – nazývá doba halštatská.

Hallstatt je malebné město v Rakousku v Solné komoře položené na břehu

jezera uprostřed vysokých hor. V polovině 19. století zde bylo nalezeno přes tisíc

hrobů náležejících Keltům. Hallstatt byl významným střediskem těžby soli, kterou

umožňovaly právě železné nástroje. Sůl pak byla významným obchodním artiklem

vyváženým do střední Evropy (i do Čech) i na jih do Itálie. Díky tomu se Hallstatt

stal významným obchodním střediskem daleko bohatším a na vyšším stupni

kulturního vývoje než okolní sídla.

Díky čilému obchodu získávala halštatská kultura i přepychové předměty

a šperky ze středomoří, o čemž svědčí nálezy v hrobech bohatých aristokratů.

Obchod si vyžádal zdokonalení dopravy, takže se v této době objevují čtyřkolové

vozy na dřevěné nápravě. Z nich se vyvíjely vozy kultovní, které byly nalezeny

v hrobech vyšších vrstev keltské společnosti a které zřejmě hrály významnou roli při

pohřebním ceremoniálu. Mrtví byli ukládáni do dřevěných zastřešených komor

právě na takovéto vozy, byli vybaveni zlatými šperky, bronzovými nádobami

a bohatou koňskou výstrojí (udidly, uzdami, jhy, záponami často luxusně

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

68

zdobenými). Takovéto nálezy byly učiněny i na našem území, např. v Hradeníně

u Kolína). Muži byli zpravidla pohřebeni s mečem a množstvím keramiky.

Nad takovouto dřevěnou komorou pak byla navršena mohyla. Především se jednalo

o pohřby příslušníků vládnoucí vrstvy, aristokracie, jejichž těla zůstala většinou

nespálena.

Dá se tedy předpokládat, že v průběhu 6. st. př. n. l. ovládala keltskou

společnost postupně se vytvořivší vyšší aristokratická vrstva – zřejmě rodová. Ta se

separovala od prostého lidu (někdy i nekeltského původu podmaněného nájezdem),

budovala si izolovaná panská sídla na vyvýšených místech a obklopovala se

luxusními předměty získanými prostřednictvím obchodu ze středomoří.

Vedle opevněných hradišť, která sloužila jako útočiště prostým lidem v době

ohrožení, se v 6. st. př. n. l. poprvé v dějinách západní a střední Evropy objevuje

skutečné panské sídlo – hrad, předchůdce pozdějších hradů středověkých, v jehož

bezprostředním sousedství se nacházely hroby hradních pánů. Tato sídla nebývala

vždy na nepřístupných místech – mnohdy spíše v otevřené krajině, což svědčí

o tom, že vládnoucí vrstva se necítila ohroženou.

V r. 1953 došlo ve východní Francii ve Vix u dnešního města Chatillon sur

Seine k překvapivému objevu: byl objeven pohřeb asi 35leté keltské princezny nebo

kněžny s bohatou výbavou a nádobami, které byly zřejmě na zakázku zhotoveny

v Řecku. Nádhera pohřbu přesvědčivě dokazuje, že i žena požívala ve vládnoucí

vrstvě úcty a žila v přepychu. Žena z aristokratických vrstev vystupuje jako důstojná

partnerka svého muže a při úmrtí je vybavena nesmírnou nádherou. Pod mohylou

značných rozměrů (průměr 42 m, výška 6 m) byla odkryta hrobka, v níž na korbě

vozu spočívala mladá žena s diadémem na hlavě a množstvím dalších šperků:

náramky, náhrdelníky z jantarových perel a se sponami. V rohu hrobky pak stála

bronzová nádoba 164 cm vysoká. Je to práce řeckého původu zdobená reliéfem

ornamentální i figurální povahy. Těžká ucha jsou zakončena vyobrazeními gorgon.

Nádoba této velikosti, zřejmě kratér k mísení vína, nemá v dosavadních

archeologických nálezech v Evropě obdoby. Zřejmě byl vyroben speciálně

na zakázku ve středomoří. Zbudování takovéto velké mohyly předpokládalo

společnou práci velkého kolektivu lidí, neboť materiál bylo nutno dopravovat

mnohdy i z velké vzdálenosti.

Jiný takový nález byl učiněn v německém Hochdorfu, kde byl pod tumulem

z hlíny a kamení pochován keltský aristokrat asi v 6. st. př. n. l. Opět se zde

archeologové setkali se čtyřkolovým vozem, bronzovým nádobím a zlatými šperky,

barevnými látkami z Etrurie, zlaceným kordem a zlacenými střevíci.

Keltové byli obratnými obchodníky; přes jimi ovládaná území procházela

řada obchodních stezek a panoval zde čilý obchodní ruch. Obchodovalo se s otroky,

kůžemi, dobytkem i solí. Keltové zřejmě sloužili i jako prostředníci obchodu

s jantarem a kožešinami, které putovaly ze Skandinávie a z pobřeží Baltu na jih.

Jedna z významných obchodních stezek, po nichž se dopravoval jantar, procházela

také přes naše území, podobně jako stezky solné. Po obou se vozil i cín důležitý pro

výrobu bronzu (z Cornwallu přes Francii). Na významných uzlových bodech

a křižovatkách těchto cest pak vznikala obchodní centra a významná sídliště.

8.3.1 Kultura laténská – též mladší doba železná v Evropě (od 5. st. př. n. l.)

V polovině 5. st. př. n. l. se objevila nová, jasněji vymezená keltská kultura

nazývaná podle archeologického naleziště La Tène u Neuchatelského jezera ve

Švýcarsku kultura laténská. Středisko vývoje se v této době posunulo z Rakouska

do jižního Německa, Švýcarska a východní Francie. Památky na Kelty z tohoto

laténského údobí jsou roztroušeny po celé Evropě, zejména se jedná o nádherné

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

69

kovové výrobky. Keltové v této době zdokonalují výrobu vozů a zbraní. Uměli již

vyrobit tak kvalitní železo, že jejich meče jsou dodnes pružné. Vyráběli krásné zlaté,

stříbrné a bronzové náhrdelníky a řetězy, stejně jako spony, často zdobené

stylizovanými zvířecími motivy.

Z této doby máme již o Keltech písemné zmínky od řeckých, později i římských

historiků a vojevůdců (např. Caesarovy Zápisky o válce galské). Z nich, podobně

jako z archeologických nálezů vyplývá, že Keltové byli vysocí (v Brně-Maloměřicích

byla nalezena kostra muže 195 cm vysokého), se světlými vlasy a jemnou pletí, což

ovšem neplatilo obecně. Barvu vlasů si často upravovali vápnitým roztokem, nosili

je dlouhé a sčesané dozadu, muži z vyšších vrstev se holili, ale nosili mohutný knír.

Podle starověkých autorů milovali válku, boj a dobrodružství stejně jako zábavy

a hodování.

Jinak si libovali v pestrých látkách: pruhovaných a kostkovaných. Oděv se

skládal z haleny a kalhot. Právě kalhoty jsou v Evropě novinkou, známou jen

v Persii a u Skythů. Ostatní evropské národy je neznaly, takže za kalhoty zřejmě

vděčíme Keltům.

Oděv z látky byl spínán na ramenou sponami, u bojovníků železnými, u žen

z vyšších vrstev bronzovými a stříbrnými. Zvláště u některých ženských pohřbů je

nápadné velké množství těchto spon, které zřejmě zároveň sloužily jako šperky.

Kromě toho ženy nosily zlaté a stříbrné prsteny, nákrčníky a náhrdelníky, náramky

a nánožníky. U mužů převládala zdobená výzbroj. V pase byl keltský oděv stažen

opaskem, zpravidla bohatě zdobeným a opatřeným opaskovým řetězem, u mužů

sloužily opasky i k zavěšení meče. Zpravidla nosili obuv plátěnou s podešví nebo

koženou.

Zvláštní místo mezi ozdobami a šperky měl nákrčník zvaný torc nebo

torques. Byl to kruh zhotovený z kovové tyčinky, jejíž konce byly rozšířeny. Tato

myšlenka zřejmě vznikla na východě – v Persii – i zde byl nákrčník odznakem

společenského postavení. Ve 4. st. př. n. l. byly takovéto nákrčníky vyráběny

ze zlata a byly bohatě zdobeny především na koncích. Nosily je vedoucí osobnosti

ve společnosti a byly odznakem jejich společenského postavení a moci. Měly

zřejmě velký společenský význam a jsou nacházeny v hrobech význačných

bojovníků i bohatých žen. Později se stal torc jedním z významných keltských

náboženských symbolů.

8.3.2 Struktura keltské společnosti

Základní jednotkou keltské společnosti byla rodina a rod. Otec měl podle Caesara

neomezenou moc nad příslušníky rodiny, nad jejich životem i smrtí, patrně

v důsledku patriarchální autority.

Zároveň však Caesar poznamenává, že o jednu ženu se dělila skupina desíti

až dvanácti mužů, což mohlo být dokladem přežívajícího matriarchátu. Naopak se

objevuje i jev, kdy muž mohl mít více žen, pouze jedna z nich však byla považována

za hlavní. Zbytky mateřského práva přetrvávaly u nemanželských porodů, kdy dítě

neslo jméno matky. Vysoce postavené ženy měly i určitou politickou moc, jak o tom

svědčí příběh o britské královně Boudicce, která se svými dcerami stála v čele

protiřímského povstání v 1. st. n. l.

Největší společenskou jednotkou pak byl kmen, jehož členové uznávali

společné předky. Stále zde přetrvávaly stopy rodové organizace i původního

totemistického myšlení např. v zálibě ve zvířecí symbolice.

V některých kmenech stál na vrcholu hierarchie král volený z příbuzných

svého předchůdce, dále následovala vrstva aristokracie a svobodní lidé: zemědělci

a řemeslníci, nesvobodnou vrstvu tvořili podmanění obyvatelé a otroci. Mnohdy se

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

70

z těchto kmenů vytvářela keltská království, ovšem nebyly to státy v pravém slova

smyslu, protože v nich nefungovala veřejná správa.

8.3.3 Náboženské představy, druidové

Naše dnešní pochopení náboženských představ Keltů je ztíženo nedostatkem

písemných pramenů a tajemnou podstatou jejich kultů a nauk, které byly tradovány

pouze ústně. Keltští kněží – druidové – požívali v keltské společnosti značné úcty,

měli politický vliv mnohdy větší než aristokracie a tvořili uzavřenou vrstvu

společnosti. Tvořili inteligenci a spravovali i právní záležitosti – byli tedy i soudci.

Jak texty obřadů, tak zákony se učili zpaměti, neboť zaznamenat učení písemně se

považovalo za svatokrádež. Keltské náboženství bylo účelově výjimečné

a esoterické. Druidové měli na starosti též výchovu aristokratické mládeže a jejich

řady byly doplňovány především z aristokratických vrstev. Na počátku římské

okupace keltských území bylo druidství v plném rozkvětu, římská moc však měla

velký zájem na potlačení této instituce, neboť druidové organizovali odpor a bránili

romanizaci. Nejdéle se tedy druidství uchovalo v Irsku, které nebylo Římany

okupováno. Nástupci druidů převzali křesťanské učení, které bylo jejich zřejmě

blízké, a stali se zakladateli středověkých církevních škol.

Podstatu náboženství Keltů tedy v současné době jen tušíme. Zřejmě se věřilo

v nesmrtelnost duše a kultovními místy byly především posvátné dubové háje.

Byly provozovány zvířecí oběti, např. bílých býků, při nichž ratolesti dubu hrály

významnou roli. Oběti bývaly i lidské. Velký význam mělo věštění, provozované

z letu ptáků, nebo i z toho, jak se oběť chovala při obětování.

Řada božstev měla určité zvířecí atributy, což by mohlo vést k názoru, že byla

odvozena od původních totemových symbolů jednotlivých kmenů.

Byla známa bohyně koní Epona, kterou uctívali i Římané, nebo Cernunos – lovec

a ochránce zvířat zobrazovaný jako jelen, který má v britské tradici jméno Herne.

Keltské bohyně a bohové ztělesňovali přírodní síly a svatyně měli v posvátných

hájích; mnoho rituálů se konalo i v prostorách megalitických staveb z předchozích

období. Velké úctě se těšily měsíční symboly, neboť většina rituálů se odehrávala

v noci za měčního svitu.

Keltský rok se dělil na léto a zimu. Léto začínalo 1. května po slavnosti

Beltaine. Slavnosti se odehrávaly ve znamení ohně – domácí ohně se zhasínaly

a nové se zapalovaly z druidských ohňů. Zima začínala 1. listopadu a předcházel jí

svátek Samhain (dnes Halloween) magická noc plná kouzel.

Keltové zřejmě nebudovali svatyně ani chrámy – pro provozování kultu jim

nejspíše sloužily posvátné okrsky pod širým nebem, háj s posvátnými stromy nebo

posvátný kámen. Jako kultovní předmět při obřadech zřejmě sloužily umělecky

provedené nákrčníky, které byly umístěny na posvátných sloupech (v Německu byl

nalezen torques vážící 6,75 kg, který zjevně nesloužil k nošení). Některým stromům

byly připisovány božské vlastnosti nebo magická síla, zejména dubům a bukům,

byla uctívána božstva hor a řek, posvátné prameny, studánky, tůně i močály.

Na některých z těchto míst byly ukládány obětní dary mnohdy ve formě vzácných

předmětů (často se konaly před válečným tažením, po něm se obětovala část

válečné kořisti).

V tíživých situacích pak jednotlivci nebo celé kmeny konaly prostřednictvím

druidů oběti buď dobytka, nebo i lidské. Oběti byly utráceny různým způsobem

podle toho, který bůh měl být usmířen: Taranis byl usmiřován upálením obětí,

Teutates utopením a Esus pověšením na posvátném stromě (dle Lucana). Obětmi

mohli být zločinci, ale nebylo-li jich dostatek, byli použiti i lidé nevinní. Obětmi se

zajišťovala i úroda, dobré žně, narození zdravých dětí apod.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

71

V kultech a obřadech měly ústřední význam kultovní kotlíky, nádherně

umělecky zdobené. Jeden takový zhotovený ze stříbra byl nalezen v Gundestrupu

v Jutsku (nalezen r. 1891 v bažinách, váží asi 9 kg). Je zdoben obrazy bohů a héroů

v pozlacených deskách – jejich oči jsou oživeny emailem.

Zvláště v Irsku, které nepodlehlo romanizaci, se zachovaly složité rituální

obřady spojené s nástupem mladého krále na trůn. Je uváděn ritus z doby kol.

r. 1185, který se odehrál při nastolení krále v Ulsteru: král musel veřejně oplodnit

klisnu, která pak byla poražena, uvařena ve vodě, v níž se pak nový král vykoupal

a společně s lidem jedl maso. Tento rituál je zřejmě velmi starobylý.

8.3.4 Vedení válek

Kromě druidů byli významnou složkou keltské společnosti ozbrojení “rytíři”

pocházející z řad rodové aristokracie. Keltové na západě zpravidla neměli stálé

vojsko – v době potřeby se shromáždily ozbrojené zástupy svobodných mužů,

v jejichž čele pak stanuli “rytíři”.

I za války zůstaly vojenské sbory rozčleněny a organizovány podle kmenů.

Hlavní zbraní v laténské době byl meč, dlouhé kopí a štít. Některé druhy mečů měly

kromě toho, že byly zbraní i význam symbolický – symbolizovaly moc a postavení

svého nositele (velitelské mečíky s antropomorfní rukojetí vyvinuté zřejmě

z mladohalštatských dýk) a byly honosně umělecky vypracované a zdobené,

zejména jejich pochvy.

Bojový meč byl 80 cm dlouhý, kopí mělo přes 2 m. Keltský štít se objevuje

od pol. 3. st. př. n. l. a byl podlouhlý, oválný nebo obdélníkový. Štíty byly ze dřeva

vyztuženého kováním, někdy vysoké až 170 cm, takže kryly téměř celé tělo a také

v hrobech tělo bojovníka zakrývaly. V Anglii a Bretaňsku se používaly též praky,

v době expanzí se objevují válečné vozy a jízda. Na standartách bojujících oddílů se

objevovala zpravidla figurka kance.

Do boje chodívali Keltové podle římských autorů nazí, ozdobeni pouze

kovovými šperky. Způsob boje byl ukrutný, poraženým se odřezávaly hlavy, které

podle starých představ reprezentovaly celého člověka. Tyto hlavy zavěšené na šíji

koně si válečník přivážel domů jako válečnou kořist. Některé hlavy významných

nepřátel byly i balzamovány a ukazovány hostům jako důkaz statečnosti hostitele.

Podle některých zpráv používali Keltové částí lebek (i s vlasy) jako pohárů.

8.3.5 Řemesla a umění, architektura

Keltové velmi brzy překročili hranici mezi domáckou výrobou a osamostatněním se

řemesel. To souviselo s tím, že byli velmi obratnými zpracovateli kovů: v Porýní

rýžovali zlato, z něhož zhotovovali krásné šperky. Umělecké řemeslo se stalo

doménou keltského umění. Ze zlata a bronzu byly zřejmě pod vlivem italskoetruským

zhotovovány lidské masky. Předměty byly zdobeny složitou ornamentikou,

častý byl motiv spirály a rybího měchýře, v bohatých kompozicích se objevuje nám

ne zcela pochopitelná symbolika.

Nálezy keltské figurální plastiky jsou velmi vzácné. Známý je např. “netvor

z Noves” nazývaný Tarasque znázorňující obludu s tělem podobným lvu požírající

člověka, jejíž přední tlapy spočívají na dvou vousatých hlavách, které mohou

souviset s kultem lebek. Jinak byly nalezeny většinou pouze malé sošky, které

mohly mít magický význam jako totemy nebo fetiše.

Nález hlavy keltského héroa (hrdiny) v Mšeckých Žehrovicích

na Novostrašecku zřejmě na bývalém keltském kultovním okrsku se za těchto

okolností jeví o to unikátnější. Hlava pochází z 2. st. př. n. l. a je považována

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

72

za nejtypičtější keltskou plastiku. Na krku má typický keltský torques a zřejmě byla

tato hlava odražena z nějakého podstavce nebo celé sochy.

Keltové nevytvářeli monumentální architektonická díla, stavěli pouze opevněná

sídla, tzv. “oppida”. Některá byla značně rozlehlá a zahrnovala hospodářské

budovy, skladiště, dílny, chlévy apod. Velké stavby reprezentačního charakteru pro

ně stavěli spíše cizí stavitelé. Nejvýznamnější oppida na našem území byla

objevena u Stradonic u Berouna a na Závisti u Zbraslavi (největší keltské oppidum

u nás o rozloze 170 ha).

8.3.6 Zpracování kovů

Keltové rozvinuli významně již v 6. st. př. n. l. hutnictví; laténská hutnická technika

se stala základem středoevropské civilizace vůbec. Plánovitě vyhledávali železnou

rudu, kterou zpracovávali v tavicích pecích (chata v Mšeckých Žehrovicích

na Novostrašecku, odkud pochází opuková hlava keltského hrdiny, má takovouto

tavicí pec). Výsledek tavení býval tvarován do dvouhrotých hřiven o váze 6-7 kg –

v této podobě se kovy vyvážely. Hřivna se stala jednotkou váhy i platební jednotkou.

Dvouhroté hřivny se staly již od doby halštatské standardní hodnotou – vyvážely se

do okolních oblastí a zvláště v Británii se dlouho udržely jako jednotka hodnoty.

8.3.6.1 Mince

V době laténské si rozvoj keltské politické, hospodářské a obchodní moci vynutil

ražbu vlastní mince, protože při výpadech do Itálie poznaly ozbrojené tlupy výhodu

peněz. Asi od 2. st. př.n.l se objevují mince zlaté a stříbrné, které zprvu vzhledem

napodobují makedonsko-řecké mince. Keltské mince se staly nejstaršími

mincemi raženými ve střední Evropě.

První keltské mince byly raženy od 3. st. př. n. l. a vzorem jim byl statér

Alexandra Makedonského s hlavou Pallas Athény. Později se na nich objevují reliéfy

typické pro keltskou kulturu: motiv stočeného draka, obraz kance, nebo motiv

mušle. Na zlatých mincích miskovitého tvaru ražených od 1. st. př. n. l. nazývaných

"duhovky" se objevuje reliéf stočeného draka nebo dračí hlava. V r. 1771 byl

nedaleko obce Podmokly na Rokycansku objeven poklad asi 5000 zlatých keltských

mincí, většinou byly ovšem přetaveny, zachránilo se jich asi pouhých tisíc.

8.3.7 Jména

Z dědictví, které máme po Keltech, bychom měli ještě zmínit i celou řadu místních

jmen, která jsou jinak obecně považována za ryze česká. Nejčastěji jsou to tzv.

hydronyma, tedy názvy vodních toků, neboť ty byly v pravěku osami dopravních

cest a proti jejich proudu obyvatelstvo pronikalo do neobydlených krajin.

Tak byly od předslovanských obyvatel našich zemí převzaty názvy celé

řady řek, např. Vltava (ve tvaru Wilth – ahwa = divoká řeka), podobně Otava

(Vatahva) nebo Jizera (vytvořená z kořene -eis, -is znamenajícího v indoevropských

jazycích prudký pohyb, tedy bystrý tok). Proto se s řekami podobného jména

setkáváme v dalších zemích Evropy původně osídlených též Kelty; ve Francii Isere,

v Bavorsku Isar). Odtud odvozený název mají i Jizerské hory. Také Labe a Ohře

jsou jména pocházející z keltského základu. I nám důvěrně známý Ještěd vznikl

z keltského základu a to z “ask-két”, což znamená jasanový les.

Kromě místních jmen jsme zdědili po Keltech latinské označení naší země

Bohemia, kalhoty, mýdlo a nůžky (které pravděpodobně Keltové vynalezli) a také

zvyk zavěšovat o Vánocích do obytných místností jmelí, které bylo pro Kelty

posvátnou rostlinou.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

73

Přes svou bojovnost a zřejmě také kvůli ní se nedokázaly jednotlivé keltské

kmeny a státy spojit a postupně podlehly z jihu sílícímu mocenskému vlivu Římské

říše a tlaku Germánů ze severu. Římané pak začlenili jimi obývaná území mezi své

provincie (zejména provincii Galie), kde došlo k postupné romanizaci obyvatelstva

a zániku keltských tradic. Nejvíce se keltská kultura zachovala v oblastech, které

nebyly pod přímým vlivem Říma: ve Skotsku, Irsku, Walesu a Bretani.

Literatura:

BELLINGHAM, D. Keltská mytologie. Praha: Volvox Globator, 1996.

FILIP, J. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1995.

OLIPHANT, M. Atlas starověkého světa. Bratislava: Gemini, 1993.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

74

9. Kultura středověku

9.1 Raný středověk

Po zániku Západořímské říše v r. 476 n. l. nastává v Evropě období nazývané

středověk. Vzhledem k délce trvání tohoto období v evropských dějinách bývá dále

dělen na:

· raný středověk = 5. - 11. stol.

· vrcholný středověk = 12. stol. - polovina 14. stol.

· pozdní středověk = polovina 14. stol. po konec 15. stol.

Společenské vztahy ve středověku se vyvíjely na základě vztahu mezi pánem

a vazalem. Systém spočíval v propůjčení léna – zpravidla určitého množství půdy

včetně obcí na nich se nacházejících vazalovi, který byl pak svému pánovi povinen

službou, nejčastěji vojenskou. Poddaní byli za propůjčení půdy povinni odvádět

dávky nebo práci. Léno, (latinsky feudum), dalo tomuto období jedno z jeho

používaných označení = feudalismus.

V době rozpadu Západořímské říše dochází k úpadku měst i obchodu, rozvíjí

se opět spíše výměnný obchod, do popředí vystupuje zemědělství. Od 5. st.

vznikají první středověké státy, které ovšem neměly zpravidla dlouhé trvání.

Nejvyšší kulturní úroveň si zachovaly země, které patřily původně pod panství

Římské říše jako její provincie: Galie (Francie), Hispánie (Španělsko), Thrákie

(Rumunsko), Itálie, Panonie (Rakousko, Maďarsko). Zde se do jisté míry udržela

znalost písma a římská kultura, která se stala základem vzdělanosti. V těchto

zemích se latina stává základem nově se utvářejících národních jazyků, kterým

dnes říkáme románské. Obyvatelstvo těchto zemí bylo ovšem převážně

germánského a částečně keltského původu.

Velký význam pro obnovu původní antické vzdělanosti měla vláda franckého

panovníka Karla Velikého (768 - 814), který navázal na tradici říše římské také

tím, že se nechal 25. prosince roku 800 v bazilice sv. Petra v Římě korunovat

římským císařem. Velmi dobře pochopil význam vzdělanosti, proto povolal ke

svému dvoru přední vzdělance z celé Evropy (např.Alkuina z Yorku) a podporoval

vznik školského systému.

Školy vznikaly při klášterech a biskupských kostelech - katedrálách. V zájmu

zjednodušení komunikace se ve středověké Evropě stává jazykem vzdělanců latina

(a zůstává jí až do 18. st.) a byla provedena reforma písma - latinky (bylo zavedeno

okrouhlé, dobře čitelné písmo dnes nazývané karolínská minuskula). Úsilí o obnovu

a rozvinutí antické vzdělanosti v Karlově říši bylo později nazváno období

„karolínské renesance“ datované na přelom 8. a 9. stol.

Karel Veliký sice ještě neměl stálé sídlo a se svou bojovou družinou se

v rámci říše přesídloval z panství na panství, ale zároveň dával přednost svému

hlavnímu sídlu, na němž se usadil i jeho dvůr. Tímto sídlem byly Cáchy (Aachen

v dnešním Německu). V oblíbeném Karlově sídle pak vznikla významná stavební

památka: románská kaple s osmibokým půdorysem (kopie o 300 let staršího

kostela v Ravenně). Tato kaple vyrostla v katedrálu a později se stala tradičním

místem korunovace říšských císařů.

Na karolínskou renesanci navázala ve 2. pol. 10. stol. tzv. „otonská

renesance“ – další vlna kulturního rozvoje spadající do období vlády německého

císaře Oty I. Velikého (936-973) a jeho následovníků (Oty II. a Oty III.) Toto období

se vyznačuje obnovou a vyzvedáváním antických vzorů jako inspirace pro

uměleckou tvorbu. Zároveň dochází k bližším kontaktům s byzantskou kulturou

(Ota II. byl manželem byzantské princezny Teofany, ta pak matkou Oty III.).

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

75

Nejsilněji se návaznost na antickou kulturu projevila v architektuře.

Navázáním na tradice římské architektury (Roma = Řím) vzniká románský sloh,

který je záměrným návratem středověku ke stavebním postupům pozdní římské

říše.

9.1.1 Románský sloh

Tento sloh se nejvýrazněji prosadil a také nejvíce do současnosti zachoval

v církevní architektuře, v tzv. sakrálních stavbách (z lat. sacrum = zasvěcený)

určených k náboženským účelům (kostely, kláštery, kaple, modlitebny, atd.)*

Nové křesťanské stavitelství nehledalo své vzory v pohanských chrámech

(kde chrámový interiér byl pouze malou svatyní a obětní obřady se zpravidla konaly

venku), ale ve velkých shromažďovacích síních známých již z antické doby jako

baziliky (doslova královské síně), které původně sloužily jako krytá tržiště a místa

konání soudních pří. Byly to podlouhlé prostory, kde nižší síně po stranách byly

od hlavní síně odděleny řadou sloupů. Na samém konci se nacházel prostor pro

půlkruhovité pódium nazývaný apsida (doslova předsezení), kde usedal soudce.

Později se v křesťanských kostelích apsida stala místem umístění oltáře, kam se

obracely zraky věřících. Hlavní centrální síň se pak v křesťanských kostelích

nazývala hlavní loď, postranní prostory byly označeny jako boční lodě.

Na poli církevní architektury pak vznikaly stavby podélné jednolodní - baziliky,

nebo centrální - kruhové rotundy nebo baziliky na půdorysu rovnoramenného kříže,

tzn. s jednou lodí příčnou. Příčná loď, která byla kolmá na hlavní, se nazývala

transept. Transept byl na koncích zakončen opět apsidami, v nichž byly umístěny

boční oltáře. Prostor mezi apsidou a transeptem se u staveb bazilikálního typu

prodloužil a dostal název presbyterium = kněžiště, též chór. Stavby byly

vesměs stavěné z kamenných kvádříků, valené klenby zděděné z antiky byly

podpírány masivními sloupy nebo pilíři.

Okna bývala sklenuta půlkruhově, byla jednotlivá nebo sdružená, později

i kruhová. Výzdoba takovýchto staveb spočívala především v kamenných

reliéfech, které v podobě rostlinných, zvířecích, geometrických i figurálních motivů

zdobily hlavice sloupů, ve vlysech (ozdobné pásy odlehčující masivnost zdí)

a především ve vstupních portálech (z lat. porta = brána). Příkladem je průčelí

kostela St. Trophim v Arles v jižní Francii. Vývoj portálu vrcholí v bohatém

ústupkovém portálu zdobeném nejen ornamenty, ale i figurálními motivy, přičemž

nejčastěji jsou na nich vyobrazeny postavy Krista, dvanácti apoštolů,

starozákonních proroků a evangelistů, námětem výjevů na vnitřní části –

tympanonu – je zpravidla poslední soud.

Zatímco v Itálii se tradičně stavěly zvonice jako samostatné objekty

(kampanily), u velkých chrámů v Evropě jsou věže součástí chrámu. Ve Francii se

pak zrodilo průčelí o dvou věžích.

Ve výzdobě staveb se uplatnila zvláště na východě mozaika, která zdobila

podlahy, stěny i klenby staveb. (Příkladem je bazilika S. Apollinaire in Classe nebo

chrám San Vitale v italské Ravenně, obě stavby pocházejí ze 6. st.). Rozvíjí se

desková malba na dřevě a objevuje se sklomalba, která se uplatňuje ve výzdobě

oken (vitraj = vitráž). Na malířství a kresbu navázala též výroba nástěnných

koberců (tapisérií).

Ve 12. stol. pak vystupuje do popředí světská architektura zastoupená

hradním stavitelstvím, v němž nabývá na důležitosti vztah paláce, věže a opevnění.

* Stavby profánní jsou pak určeny k soukromým a veřejným účelům (paláce,

radnice, knihovny, školy, muzea, soudní budovy, atd.).

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

76

Vznikají také panovnické paláce, příkladem je výstavba paláce na Pražském hradě

za Vladislava II.

V podhradích se vyvíjely tržní osady, které využívaly ochrany opevněného

komplexu – ty pak během 12. a 13. stol. přerůstají v města. U nás byly nejstaršími

městy Praha, Brno, Olomouc, Žatec, Cheb. Takováto města se stávají důležitou

křižovatkou obchodních cest a středisky obchodu i řemesel.

9.1.2 Křesťanská církev

Křesťanská církev měla pro kulturu středověku nesmírný význam. Stala se

nositelkou zbytků antické vzdělanosti, které pak rozšířila i do ostatních, dosud

nekřesťanských zemí Evropy.

Naprostá většina evropského obyvatelstva byla a po celou dobu středověku

zůstávala negramotná. Označení vzdělanec tedy automaticky označovalo všechny

gramotné lidi (vzdělanec = litteratus), jimiž byli v raném středověku téměř výlučně

kněží nebo příslušníci mnišských řádů.

Klíčový význam pro vývoj křesťanské církve měla instituce papežství. Tato

funkce se vyvinula z tzv. "episkopoi" – dohlížitelů, tedy biskupů, kteří měli hlavní

postavení v jednotlivých křesťanských obcích. Tito biskupové pak mezi sebou

uznávali jako nejvyšší autoritu římského biskupa, který byl považován za přímého

nástupce apoštola Petra. Římští biskupové pak získali označení papež (z řec.

pappas, což značí otec, lat. papa).

Prvním velkým papežem byl Lev I. (440-461), který upevnil papežskou stolici

natolik, že přečkala zánik Západořímské říše. Významnou osobností mezi papeži

byl Řehoř I. Veliký (papežem 590-604), který se zasloužil o šíření křesťanství i mezi

vesnickým obyvatelstvem a přispěl k jeho rozšíření do Anglie a Irska. S jeho

jménem je také spojován tzv. „gregoriánský chorál“ – bohoslužebný zpěv římské

církve formující se od 7. stol. (o Řehořovi se tvrdilo, že jej složil), což byl původně

jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů a bez pravidelného rytmu, zpíván

školenými zpěváky, jeho jazykem je latina.

Východní část římské říše ovšem neuznávala autoritu papeže; v čele

východořímské církve stál tradičně císař (= tzv. cesaropapismus).

Až v 11. a 12. st. se začíná mnohdy přes odpor kněží pozvolna prosazovat

požadavek celibátu (zákazu uzavírání sňatků) pro katolické duchovní – důvodem

byla především nepřevoditelnost církevního majetku.

9.1.2.1 Mnišství

V rámci křesťanství hrálo ve středověku vedle papežství důležitou úlohu mnišství.

Západní mnišství se objevuje už ve 3. st. v Egyptě. První mniši žili osaměle jako

poustevníci (často na okraji pouště, odtud jejich označení), kteří opovrhovali

světským životem. Za prvního je považován sv. Antonín. Později se

z bezpečnostních důvodů začali sdružovat v určitá společenství a vznikají kláštery

(odvozeno z lat. claustrum = ohrada).

Na západě pak od 6. stol. začaly vznikat kláštery s pevnou organizací života,

s pevným řádem (lat. regula = řád, řehole, odtud řeholník). Takovouto reformu

provedl Benedikt z Nursie (italská Norcia), který založil v r. 529 na hoře Monte

Cassino severně od Neapole a jižně od Říma první klášter založený na přísných

pravidlech mnišského života. Řeholníci se museli zdržovat v klášterech, museli být

poslušni příkazů svých nadřízených, především představeného kláštera – opata,

a skládali sliby poslušnosti, čistoty a chudoby. Jejich činnost se neomezovala

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

77

pouze na modlitby a rozjímání, ale plnili řadu pracovních povinností v souladu

s heslem „Ora et labora!“ - „Modli se a pracuj!“

Zaměření každé řehole bylo poněkud odlišné – nejstarší z nich, benediktini

vytvořili ucelenou síť klášterů, které se staly středisky vzdělanosti a písemnictví,

neboť hlavní náplní jejich činnosti bylo studium knih a jejich opisování (u nás např.

Rajhradský klášter, Břevnovský klášter nebo Sázavský klášter). Jiné řády, např.

františkáni, měly v náplni misijní činnost, péči o chudé a nemocné. Po vzoru

mužských řeholí vznikaly i mnohé ženské řehole a kláštery (klarisky, voršilky,

karmelitky apod.).

Kláštery sehrály v dějinách kultury nezastupitelnou roli, neboť se staly

středisky udržování a šíření vzdělanosti, vznikaly při nich školy, ale také první

nemocnice a útulky pro sirotky a chudé, plnily tedy i charitativní funkci.

V neklidných dobách sloužily zároveň jako obranné pevnosti pro

obyvatelstvo přilehlé oblasti.

9.2 Byzantská říše

Jak jsme se již zmiňovali v předchozích přednáškách, v r. 395 došlo z důvodu

vnějších tlaků a vnitřní nestability k rozdělení Římské říše na Západní a Východní

říši římskou. Na západě se říše římská rozpadla necelé století nato, v r. 476,

zatímco východní část, lépe organizovaná, přetrvala celý středověk pod názvem

Byzantská říše podle svého centra a sídelního města východořímských císařů

Byzance (Cařihrad, Konstantinopol, později Istanbul).

Její kultura, která se významně podílela na charakteru středověké kultury, se

výrazně odlišovala od kultury západní. Stala se obdivuhodnou kombinací západní

a východní tradice a po dlouhou dobu spojovala orientální a evropské prvky

v jediný celek. Jazykem východořímské říše byla řečtina, která sloužila také jako

jednotící kulturní prvek. V celé říši bylo oficiálním náboženstvím křesťanství,

přičemž hlavou východní církve byl sám císař, neboť východní část se nechtěla

podřídit autoritě římského biskupa, později papeže. Tomuto spojení úřadu vládce

a hlavy církve se říkalo cesaropapismus (svrchovaná panovníkova moc ve

věcech církevních). Na tomto základu se postupně prohloubily další rozdíly mezi

západní a východní křesťanskou církví.

Zatímco západ kladl důraz na řád a kázeň, výklad bible a kázání, východ

zdůrazňoval božství Kristovo, spojení věřícího s Bohem a náboženské rozjímání.

Rozpory pak vedly k naprosté roztržce; v r. 1054 se patriarcha s papežem

navzájem prokleli a vznikly samostatné církve – pravoslavná (ortodoxní)

a římskokatolická. Do našich zemí původně dorazilo dříve pravoslaví, které

uznávají církve na Balkáně a v Rusku. Pravoslaví odmítá řadu katolických dogmat

jako neposkvrněné početí P. Marie, existenci očistce, odmítá celibát pro nižší klérus

- popové ortodoxní církve tedy mohou uzavírat sňatky.

9.2.1 Výtvarné umění Byzance

Byzantské umění spojilo tradice pozdní antiky s tradicemi středomořskými

a orientálními vlivy (maloasijskými, syrskými a perskými, posléze i islámskými).

Bylo to dáno také skutečností, že území Byzantské říše bylo křižovatkou četných

obchodních cest – hlavním střediskem a uzlem těchto cest byl pak Cařihrad, sídlo

dvora a panovníka.

Významnou osobností mezi východořímskými císaři byl Justinián I. Veliký

(483 – 565 n. l.), za jehož vlády došlo ke shrnutí bohatých zkušeností římského

práva v Justiniánově zákoníku, který se stal velkým odkazem římské kultury a

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

78

jejího právního vědomí pro pozdější Evropu. Stal se základem pro všechny

budoucí evropské právní systémy.

V architektuře se byzantský styl projevil ve stavbě chrámů s velkolepou

ústřední kupolí. Ukázkami takovýchto staveb je kostel San Vitale v Ravenně v Itálii

(6. st.) - sídle byzantských exarchů (místodržitelů), nebo chrám sv. Sofie (Hagia

Sofia) v Cařihradě (dnes Istanbul – Chrám sv. moudrosti nebo Chrám Boží

moudrosti). Tento typ staveb se udržoval zejména na východě a dospěl až

do Ruska.

Ve výzdobě těchto staveb se významně uplatnila mozaika i nástěnná malba

a malba desková. Pro východní sakrální umění se staly typické ikony =

deskové obrazy většinou s vyobrazeními světců. Převládaly v nich náboženské

náměty, především zobrazení Panny Marie.

Významnou kapitolu byzantského umění představovaly miniatury – malby

využívané k ilustraci rukopisných knih. Prosadila se i řezba do slonoviny a drahých

kamenů (gemy), výroba zlatých šperků a bohatě zdobených zbraní s využitím

drahých kamenů. Výjimečné bylo v Byzanci textilní umění, zvláště vyšívačství,

vycházející z tradice perské. Vyráběly se také skvělé skleněné a keramické

výrobky.

Byzantské umění silně ovlivnilo i evropské umění v období karolínské a otonské

renesance a projevilo se na územích obývaných Slovany, zejména na Balkáně

a na Rusi, kam se jeho těžiště posunulo po dobytí Cařihradu Turky a zániku

Byzantské říše v r. 1453.

9.3 Islámská kultura

Významně ovlivnilo kulturu středověku nové náboženství, které zrodilo počátkem

7. st. v Arábii, islám. Název „islam“ znamená doslova podřízení se boží moci, jeho

vyznavači se nazývají „moslem“ = ti, kteří jsou oddaní. To samo velmi dobře

vypovídá o charakteru tohoto náboženství.

Zakladatelem tohoto nejmladšího světového náboženství je obchodník

z Mekky Muhammad, který kol. r. 610 začal vystupovat jako prorok nového

náboženství, přísného monoteismu. Roku 622 byl svými nepřáteli donucen

uprchnout z Mekky do Meddíny a tímto jeho útěkem, tzv. „hidžrou“ se počíná

muslimský letopočet. Nakonec se se svými stoupenci vítězně do Mekky navrátil

a nové náboženství se stalo nástrojem sjednocení doposud roztříštěných

a povětšinou kočujících arabských kmenů.

Základní posvátnou knihou islámu je tzv. Al Kurrán (dosl. „čtení“) sestavený

do 114 kapitol, čili súr. Vyznavačství islámu je založeno na přísném dodržování

řady nábožensko-etických předpisů. Typickou je pro islám myšlenka naprostého

fatalismu – oddanost osudu arabsky nazývanému „kismet“ – náboženské

přesvědčení, že bez vůle Alláhovy ani vlas z hlavy člověka nespadne.

Zdůrazňováním dogmatu o účasti v islámské svaté válce „džihád“ (kdo padne

ve jménu Alláhově, dostane se okamžitě do ráje) se podařilo Muhammadovým

nástupcům – chalífům rozšířit vojenskými výboji islám v řadě zemí Blízkého

a Dálného východu. Islám získal stoupence i v Číně a Japonsku a na dlouhou dobu

se usídlil i v Evropě; ve Španělsku a v balkánských zemích.

V Evropě se islámská kultura a islámské umění uplatnily zejména

na Iberském poloostrově. Vzhledem k tomu, že v islámu podobně jako

v judaismu panuje přísný zákaz zpodobování živých bytostí, projevilo se

islámské výtvarné umění především v oblasti dekorace a nesmírně složitého

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

79

ornamentu, v němž převládají prvky geometrické, ale i stylizované zvířecí

a rostlinné – vzniká ornament nazývaný arabeska.

Islámská architektura se vyznačuje kupolemi a oblouky, buď podkovovitými,

hrotitými nebo ve tvaru oslího hřbetu (předstupeň gotického oblouku). Stavby jsou

obloženy barevnými keramickými dlaždicemi a ornamenty jsou tak jemné, že

připomínají krajku. Od 8. do 13. st. se ve Španělsku pod vlivem dobyvatelů

z Mauretánie – Maurů, rozvíjí v Kordovském chalifátu svébytná forma islámského

umění (ukázkou tohoto stavebního stylu je mešita v Cordóbě), které mělo velký vliv

na okolní země – vyznačovalo se především precizně zhotovenými řemeslnými

výrobky. Islám měl ovšem i velký kulturní vliv – rozvíjela se vyspělá filozofie (Ibn

Rušd), lékařství (Ibn Sína = Avicenna), věda i literatura. V době reconquisty byli

Maurové v 15. st. ze Španělska vytlačeni (literárně popisuje reconquistu Píseň

o Cidovi).

Od Arabů získala evropská kultura neobyčejné množství podnětů.

Ve výtvarném umění zdomácněla arabeska, umělecký výtvor s rostlinnými motivy

a nepředmětnými ornamenty. Skvělé stavitelské památky vznikly na jihu Španělska

(Cordóba, Alhambra u Granady a dal.), který byl pod nadvládou Arabů

od 8. do 13. st., část až do 15. stol.

Značný byl vliv islámské vzdělanosti ve vědě, především v zavedení tzv.

arabských číslic a symbolu nuly (převzatých ovšem od Indů). Tak bylo možno

vykonávat daleko pružněji, než to dovoloval systém číslic římských, složitější

matematické úkony. Arabové rozvinuli též trigonometrii, astronomii a algebru. Uměli

zhotovit zvětšovací čočky a byli dobrými lékaři. Jejich filozofie a literatura

obsahovaly cenné podněty pro filozofii a literaturu ostatní Evropy, neboť se

rozvíjely mnohem svobodněji. O jejich odkazu svědčí i slova užívaná v evropských

jazycích a pocházející z arabštiny: alkohol, algebra, algoritmus, alchymie - chemie.

9.4 Vrcholný a pozdní středověk

V období vrcholného středověku dochází k hospodářskému vzestupu a díky

vyššímu efektu zemědělství se oproti dřívějšku daleko více rozvíjejí řemesla

a následně též obchod. Důsledkem rozvoje řemesel je vznik cechů – ochranných

organizací řemeslníků a s rozvojem dálkového obchodu dochází k čilejším

kontaktům Evropy s Východem (obchod při Severním a Baltském moři byl účinně

ovládán mocným městským obchodním svazem - hanzou). S rozvojem řemesel

a obchodu vzrůstá význam peněžního hospodářství, které postupně převládá

nad výměnným obchodem.

Středisky řemesel a obchodu jsou rozvíjející se nebo nově zakládaná

středověká města, která postupně získávají samostatnost a různé výsady

(privilegia), takže nejsou příliš závislá na feudálech na rozdíl od venkova.

Ve městech dochází k početnímu růstu bohatého městského obyvatelstva –

patriciátu, který se později stane významnou hybnou silou ve společnosti (budoucí

buržoasie).

Církev v Evropě si postupně upevnila postavení a stala se vlastníkem

značného majetku. Církevní šlechta měla díky celibátu daleko větší majetek než

většina šlechty světské. S růstem bohatství církve pokračuje mocenský spor mezi

císaři a papeži, typický pro celý středověk.

Doba od 11. do 13. st. je také dobou výbojných tažení evropských feudálů

(světských i církevních) doprovázených hojně naverbovanou chudinou nazývaných

křížové výpravy. Záminkou těchto akcí byla reakce na dobytí Palestiny Turky

a snaha o osvobození Svaté země a Jeruzaléma jako místa Kristova hrobu

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

80

z područí pohanů. Skutečnou příčinou výprav byla však touha účastníků výprav

i těch, kdo je financovali, po zbohatnutí (důkazem je fakt, že při jedné z křížových

výprav byla vypleněna křesťanská Konstantinopol). Série osmi křížových výprav

však ve většině případů skončila nezdarem. Jejich přínosem mohlo být jedině to, že

jejich vlivem došlo k intenzivnímu setkání tří kultur: západoevropské, byzantské

a islámské.

Východní a jižní Evropa byly ve 13. a 14. stol. ohrožovány nájezdy Tatarů

a ve 14. stol. obsadili většinu Balkánského poloostrova Turci, kteří stále

představovali hrozbu pro střední a západní Evropu.

9.4.1 Gotika

Podle převládajícího architektonického slohu lze toto období nazvat obdobím

gotiky. Vznikají další církevní řády (kromě benediktinů i františkáni a dominikáni),

které sehrály významnou úlohu při zavedení inkvizice (z lat. „inquirere“ =

vyhledávat), nástroje katolické církve v boji proti kacířským hnutím. Vzniká řada

významných církevních staveb, kostelů a klášterů postavených v novém stavebním

stylu nazvaném původně hanlivě gotika jako označení barbarského stylu podle

germánského kmene Gótů. Název stavebního stylu se pak později stal označením

celého období vrcholného a pozdního středověku, období mezi románským stylem

a nástupem renesance.

Pro stavební činnost této doby je typické společenství označované jako

stavební huť = organizovaný kolektiv profesionálů, kameníků, tesařů, sochařů

a dalších řemeslníků. V čele huti stál vedoucí mistr, který navrhoval architekturu

a řídil práce, zároveň se v huti uskutečňovala i výchova učedníků a tovaryšů. První

gotickou stavbou vůbec se stal opatský kostel – bazilika v Saint Denis

(pohřebiště francouzských králů) u Paříže, který byl přestavěn (z iniciativy opata

Sugera) kol. 1140 v tomto novém stylu.

Hlavním znakem gotické stavební konstrukce je lomený oblouk, žebrová

klenba a opěrná soustava pilířů a opěrných oblouků. Lomený oblouk pomáhá

svádět tlak do stran, kde jej zachycuje a rozkládá vnější opěrný systém, což

umožnilo dosáhnout značné výšky těchto staveb. Navíc bylo možno budovat

ve zdech co největší okna, která nakonec představovala hlavní plochu mezi pilíři

a klenbou. Jimi procházelo barevnými vitrážemi do vnitřního prostoru kostelů

nebývalé množství světla, které těmto prostorám dodalo odlehčený ráz, zdánlivou

odhmotněnost.

Vrcholnými díly gotické architektury se staly gotické katedrály. V základním

funkčním smyslu je katedrála (dóm) každý biskupský kostel (odvozeno

z kathedra = /biskupská/ stolice). V gotické architektuře však je toto označení

spojováno s individuálně pojatým velkolepým chrámem vybaveným ochozem

(triforiem) a bohatým věncem kaplí při obvodu, jehož průčelí je zdůrazněno

dvěma vysokými štíhlými věžemi. Na výstavbě a výzdobě takovýchto staveb

pracovaly celé generace stavebníků – katedrála se stávala symbolickým

obrazem kosmu (Nebeského Jeruzaléma). Ve Francii jsou takovýmito stavbami

zejména proslulé katedrály Notre Dame v Paříži, v Laonu, v Amiens, v Chartres

a v Remeši (kde byli korunováni francouzští králové).

Z Francie se nový stavební styl šířil po celé Evropě. V Anglii se prosadil již

ve 13. stol. (katedrály v Canterbury, Salisbury, Winchesteru, Colchesteru a dal.).

Na klenbách anglických gotických staveb se v pozdním 14. až 15. stol. uplatnil tzv.

perpendikulární sloh. Šlo o vějířovitý tvar klenby s dekorativním krajkovím křivek

a linií, který se uplatnil například v kapli Královské koleje (King´s College Chapel,

1446) v Cambridge.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

81

Gotika se ve stejné době se objevuje i v Německu, kde byla prosazována

především cisterciáckými mnichy. Mezi monumentálními gotickými díly v Německu

vyniká dóm v Kolíně nad Rýnem. Teprve v gotice se plně rozvinula také světská

architektura podmíněná hospodářským vzestupem měst. Vznikají radnice (u nás

např. na St. Městě pražském), v Anglii kolejní komplexy (již zmíněná King´s College

v Cambridge), soukromé paláce i hrady feudálů.

9.4.1.1 Gotika v našich zemích

U nás je jednou z prvních staveb využívajících stavebních postupů gotiky kaple

královského hradu na Bezdězu (1275), gotiku reprezentuje též cisterciácký

klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory a další stavby.

Prahu obohatil díly vrcholné gotiky zvláště Karel IV.; zahájil přestavbu

Pražského hradu, kde bylo v r. 1344 započato se stavbou chrámu sv. Víta. Jeho

první stavitel Matyáš z Arrasu se podílel i na výstavbě Nového Města Pražského.

Matyášovým nástupcem se po jeho smrti stal Petr Parléř (2. pol. 14. stol.), který

dokončil chór katedrály. Ze světských staveb zmiňme Karlštejn, který si Karel IV.

nechal postavit jako reprezentativní sídlo i místo ochrany korunovačních klenotů,

nebo Staroměstskou mosteckou věž na Královské cestě, symbolizující vladařskou

moc.

Na samém sklonku gotiky další královský stavitel Benedikt Reid (též Ried nebo

Rejt) modernizoval opevnění Pražského hradu a vybudoval monumentální

Vladislavský sál. Vedle Prahy byla nejdůležitějším centrem gotiky Kutná Hora

(pozdně gotická Kaple sv. Barbory).

9.5 Literatura a hudba ve středověku

V literatuře se daří ve středověku legendistice – legenda je významným útvarem

středověké literatury. Jedná se o vyprávění o životě a smrti světců, které se četlo při

mši v den jejich svátku, mělo podnítit fantazii věřících a vést je k příkladnému životu.

Legenda měla význam především při žádosti o kanonizaci mučedníka, tedy při jeho

oficiálním prohlášení za svatého. Legendy jsou vlastně křesťanskými mýty.

Rozvíjí se i hrdinská a rytířská epika, která byla původně zpívaná (Beowulf,

Píseň o Rolandovi, Píseň o Nibelunzích, Slovo o pluku Igorově, veršované eposy

o králi Artušovi, o dobytí Tróje – Kronika Trojanská, o Alexandrovi Velikém -

Alexandreis).

Hlavním druhem světské hudby v době vrcholného středověku se stala

dvorská lyrika. K rytířským ctnostem patřila kromě statečnosti služba vyvolené paní,

urozené šlechtičně, zpravidla vdané. Tento až zbožňující vztah byl podstatou

„kurtoazní“ (dvorné) lásky, jež našla své vyjádření v kurtoazní poezii doprovázené

hrou na loutnu. Autoři a interpreti těchto skladeb se nazývali v jižní Francii trubadúři

(trobar = vynalézat, vymýšlet, např. Rimbault de Vaqueiras), v Německu

minnesengři (ze staroněm. Minne = láska, Sang = zpěv, např. Walther von der

Vogelweide a jeho dílo Tannhäuser).

9.6 Divadlo

Středověké divadlo se rozvíjí na bázi náboženských her, zejména velikonočních,

což byly Pašijové hry pojednávající o Kristovu utrpení, smrti a vzkříšení.

V Německu a v Anglii se rozvíjely hry v rámci procesí k uctění svátku Božího těla.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

82

9.7 Sochařství

Podstatnou složkou výzdoby chrámu byly sochy a reliéfy. Kamenná výzdoba se

stala i záležitostí funkční (např. účelné roztodivné chrliče ve figurálním tvaru).

Sochy jsou štíhlé, protáhlé, tak jak to vyžadoval obecně převládající styl.

V náhrobním sochařství se prosadil sarkofág s ležící sochou zemřelého na víku.

Rozvíjí se dřevořezba, která se uplatňuje na oltářích a chrámových lavicích v chóru

(kněžišti). Vyřezávány jsou i madony s dítětem a krucifixy. Oblíbené byly skládací

oltáře skříňového typu, mnohdy vyřezávané ze slonoviny. Dobový ideál

harmonické krásy ztělesňovala především krásná madona – Panna Maria

s dítětem v typickém esovitém prohnutí postavy a pieta – Panna Maria

s ukřižovaným Kristem na klíně. Oba tyto typy se zrodily ve střední Evropě a jsou

hojně zastoupeny v českém výtvarném umění (např. Mistr Krumlovské madony).

9.8 Malířství

Malířství se v gotice svébytně projevilo v malbě na skle = vitráž, která zdobila

především okna katedrál a vyvolávala magický dojem barevného osvětlení

interiéru. Vitráže byly skládané z barevných skel zapuštěných do olova.

Ve 14. st. zobecněla desková malba na dřevěné desce. Většinou sloužila

k výzdobě oltářů a dala vzniknout prvním přenosným obrazům. Technikou byla

vaječná tempera, pozadí a detaily byly často zlacené. Zprvu ploché obrazy se

později vyznačují snahou o vystižení hloubky, třetího rozměru, zejména v dílech

italského malíře Giotta di Bondone (1267-1337). V jeho díle byl prolomen strohý,

strnulý byzantský styl zobrazení lidské postavy.

K nejvýznamnějším Giottovým dílům patří cyklus fresek v kapli Scrovegni

v Padově. Na severní zdi se nachází proslulé Snímání Krista z kříže, které je

naplněno plačícími a bědujícími postavami, z nichž každá má osobitou

charakteristiku. Panna Maria k sobě láskyplně tiskne mrtvé tělo svého syna, Máří

Magdaléna pokorně drží jeho nohy, sv. Jan v zoufalství rozpažil do široka ruce,

ostatní postavy stojí kolem ochromeny žalem. Andělé nad celou scénou bědují

a roní slzy na pozadí temně modrého nebe. Scéna se odehrává na pustém místě,

kterému vévodí osamělý strom bez listí zdůrazňující ponurou atmosféru výjevu.9

V severském malířství vyniklo ke konci gotiky nizozemské malířství,

reprezentované zejména Janem z Eycku (1390-1441) působícím v Bruggách

(Gentský oltář, 1432). Ať už je mu vynález olejomalby přičítán oprávněně či ne,

zároveň s bratrem Hubertem přinejmenším jako jeden z prvních malířů

maloval barvami, jež ředil lněným olejem smíchaným s pryskyřicí. Nová

technika, která postupně nahradila vaječnou temperu, umožnila dokonalejší

vystižení detailu. Díky jejímu použití získaly barvy větší intenzitu, jas a průzračnost.

Jedním z van Eyckových nejslavnějších obrazů je Svatba Arnolfiniových.

Obraz je považován za osvědčení o uzavření sňatku italského obchodníka

Giovanni Arnolfiniho a Giovanny Cenami v Bruggách r. 1434. O tom, že se jedná

o svatební portrét, vypovídá řada symbolických detailů, např. svíce rozsvícená

na lustru nad hlavami novomanželů, nebo psík u jejich nohou ztělesňující lásku

a věrnost. Hlavní linie obrazu vedou divákův pohled k vypouklému zrcadlu

umístěnému mezi oběma postavami. V něm se zrcadlí další dvě postavy, které jsou

svědky výjevu, z nichž jednou je sám autor obrazu. Nad zrcadlem najdeme malířův

podpis v gotické kaligrafii.,

9 BECKETT, W. Toulky světem malířství. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 46-47. ISBN 80-7321-002-9.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

83

Dalším významným reprezentantem severského gotického malířství je Rogier

van der Weyden (1399/1400-1464), van Eyckův žák. Tento autor dokázal

mistrovsky zachytit lidské emoce, mimořádně expresivně zejména na obraze

Snímání z kříže namalovaném kolem r. 1435. Centrem pečlivě komponovaného

výjevu je tělo mrtvého Krista, právě snímané z kříže. Paralelně s ním padá

do mdlob Pana Maria, jejíž tělo včetně rukou koresponduje s polohou mrtvého

Spasitele na obraze. Vlevo na obraze ji zachycuje sv. Jan, s jehož postavou

na protější straně obrazu koresponduje plačící sv. Máří Magdaléna. Výjev je

umocněn zlatým pozadím.

Pozdní gotiku v nizozemském malířství reprezentuje Hieronymus Bosch

(1450-1516), velký pozorovatel života, který svůj osobitý pohled na svět zachytil

v obrazech plných fantaskních postav a příšer.

K méně známým obrazům tohoto tvůrce patří Smrt a lakomec z let

1485-1490. Je na něm zobrazena místnost, do níž právě vstupuje sama Smrt.

O duši lakomce na smrtelném loži svádí souboj anděl, který se pokouší upoutat

jeho pozornost ke kříži v okenním výklenku u stropu, zatímco ďábel mu nabízí

měšec se zlatem. Truhlice se zlatem u nohou postele se hemží odpornou havětí,

v popředí obrazu pozoruje diváka malý okřídlený démon, jehož tvář je snad

autoportrétem malíře samotného.10

9.8.1 Knižní malba

Gotika je dobou neobyčejného vzestupu knižní ilustrace: byly vytvářeny jednak

tradiční malbou, jednak kolorovanou perokresbou. Nejdále dospěla gotická knižní

malba v okruhu malířů, jež zaměstnával velký bibliofil vévoda Jean z Berry. Tento

šlechtic, mladší bratr francouzského krále Karla V. byl nejen výstředním sběratelem

(nechal postavit a naplnit uměleckými díly řadu zámků), ale i milovníkem honů

a vlastníkem údajně 1500 psů.

Ve výzdobách jeho soukromých modlitebních knih je ilustrace námětem

odrážejícím reálný život. Nejvyššího mistrovství v této oblasti bylo dosaženo při

výzdobě rukopisu zvaného Přebohaté hodinky vévody z Berry, které na objednávku

vévody z Berry zhotovili v letech 1410-1413 bratři z Limburka. Hodinkami se

v tomto významu rozumí předepsaný čas modliteb. Jejich překrásné miniatury

popisují jak biblické příběhy, tak každodenní život prostých lidí i vysoké šlechty

v průběhu celého roku. Paul, Herman a Jean z Limburku však své mistrovské dílo

nedokončili: zemřeli náhle roku 1416 stejně jako sám vévoda z Berry, zřejmě

na následky moru. Přebohaté hodinky vévody z Berry se dnes nacházejí

ve sbírkách Musée Condé v Chantilly.

Z našich iluminovaných rukopisů v této době vynikl Pasionál abatyše Kunhuty.

9.9 Univerzity

Pro vrcholný středověk se stává charakteristickou rozšiřující se vzdělanost,

která přestává být výsadou duchovenstva, přestože její hlavní těžiště je stále

v jejích řadách. Znalost čtení a psaní pronikla i do šlechtických a měšťanských

vrstev a dochází k rozvoji škol, většinou církevních, ale i městských, které

poskytovaly dobrou znalost latiny a umožňovaly získání základního okruhu znalostí.

Jejich absolvování umožňovalo vstup na nové vzdělávací instituce – UNIVERZITY,

které sídlily zpravidla ve významných městech.

10 BECKETT, W. Toulky světem malířství. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 74 – 75.

ISBN 80-7321-002- 9.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

84

První velké univerzity vznikají v průběhu 12. st. zejména v Itálii (Bologna

r. 1088), kolem r. 1150 vzniká pařížská univerzita nazývaná (podle teologické

koleje založené Robertem de Sorbonne) Sorbonna, která měla významné

postavení až do konce středověku a byla vzorem pro ostatní evropské univerzity.

Během 13. st. následovalo založení univerzit v Anglii (Oxford 1178,

Cambridge 1231), ve Španělsku (Salamanca 1218), Portugalsku (Lisabon 1290),

Praha (1348) a v Německu (Heidelberg 1386). Do konce 14. stol. existovalo

v Evropě kolem 50 univerzit, do r. 1348 se však všechny nacházely buď na

Apeninském poloostrově, nebo západně od Rýna. První středoevropskou

univerzitou se stala v r. 1348 pražská Univerzita Karlova.

Univerzity byly orientovány na výuku a studium teologie a práva.

Základními fakultami byly teologická, artistická (filozofická), právnická

a lékařská. Filozofická fakulta byla fakultou artistickou, která vyučovala sedm

svobodných umění (trivium: gramatika, rétorika, logika, quadrivium: matematika,

astronomie, geometrie a hudba) a její absolvování bylo předstupněm pro studium

na některé z dalších fakult.

Mistři a studenti univerzit tvořili určitou společnou obec, v níž se nepřihlíželo

k původu: setkávali se zde synové rolníků, měšťanů i šlechticů. V tomto ohledu

představovala akademická půda unikátní demokratické prostředí, které umožňovalo

společenský vzestup nadaným jedincům s talentem – tato možnost byla ovšem

omezena výhradně na mužské pohlaví.

I když středověké univerzity patřily původně k církevním ústavům, vládla zde

atmosféra svobodné diskuse a jejich absolventi nemuseli přijímat duchovní svěcení.

Vědění se zde rozvíjelo ve svobodnější atmosféře než na církevní půdě: svoboda a

uvolněnost akademického života byla dána i městskou atmosférou a celou řadou

univerzitních privilegií. Studentský živel se díky univerzálnímu použití latiny

přeléval z jednoho univerzitního města do druhého stejně jako vyučující –

univerzitní mistři, čímž se vědění přenášelo z jednoho univerzitního centra

do jiného.

Literatura:

BECKETT, W. Toulky světem malířství. Vydání 4. Praha: Fortuna Print, 2002.

ISBN 80-7321-002-9.

DOSTÁLOVÁ, R. Byzantská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 1990.

DRŠKA, V. - PICKOVÁ, D. Dějiny středověké Evropy. 1. vyd.

Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.

GOMBRICH, E. H. Příběh umě. Praha: Odeon, 1992.

Gotika: architektura, plastika, malířství. 1. české vyd. Praha: Slovart, 2000.

ISBN 80-7209-248-0.

JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1989.

LE GOFF, J. Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002.

LE GOFF, J. Kultura středověké Evropy. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2005.

ISBN 80-7021-808-8.

NOVÁK, A. Vědomí středověku: z kulturních dějin prvního tisíciletí. Vyd. 1. Praha:

Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1487-8.

PIJOAN, J. Dějiny umě. Praha: Knižní klub Balios, 1998.

SPUNAR, P. a kol. Kultura středověku. Praha: Academia, 1995.

Románské umění. Architektura – sochařství – malířství. Slovart, 2006.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

85

10. Renesance a manýrismus

10.1 Renesance

10.1.1 Historické podmínky nástupu renesance

Zhruba na konci 15. století vstupuje střední Evropa ze středověku do období

novověku. Za významné kulturně historické události, které uvodily tuto změnu, jsou

považovány především tyto:

_ vynález knihtisku kolem roku 1440

_ dobytí Cařihradu Turky v roce 1453

_ objevení Ameriky a následující zámořské objevy (1492 a následující plavby)

K těmto okolnostem je nutno přiřadit objevy v astronomii (Koperník, Bruno,

Galilei, Kepler) a zlepšení technické úrovně výroby a řemesel v důsledku řady

technických objevů a zdokonalení, což se týkalo především těžby rud, jejich tavby

a zpracování železa. Zámořské objevy způsobily rozvoj zemědělství (nové plodiny)

a především obchodu. Spolu s těmito změnami se zlepšuje postavení měšťanstva

a dochází k jeho vzestupu. Mění se představy Evropy o světě.

Tyto společenské změny zapříčinily i oslabení doposud silného postavení

katolické církve – v německých zemích a ve Švýcarsku vzniká silné náboženské

i sociální hnutí – reformace, spojené se jmény Martina Luthera, Ulricha Zwingliho

a Jana Kalvína. Její vítězství podpořené právě knihtiskem, který šířil reformační

názory, rozdělilo Evropu na katolické a protestantské země. V protestantských

zemích (v severních částech Německa, ve Skandinávských zemích, Švýcarsku

a sev. Nizozemí) byly zjednodušeny církevní obřady, byl zrušen celibát, byla

odmítnuta autorita papeže a zvýšený důraz byl kladen na studium a výklad

bible. Byla také zjednodušena výzdoba kostelů a církev byla zbavena majetku.

Papežský dvůr se reformaci bránil protireformací, bojem proti nekatolíkům

a snahou znovu dobýt otřesené pozice. V tom mu poskytoval pomoc zejména

jezuitský řád.

O své pozice přišla katolická církev i v Anglii, jejíž církev Jindřich VIII. odtrhl

od vlivu Říma (r. 1533) následkem čehož došlo ke vzniku samostatné anglikánské

církve. Král se stal hlavou této církve a stát se obohatil zejména na zabaveném

klášterním majetku.

10.1.2 Společenské, materiální a duchovní podmínky nástupu renesance

a humanismu

Jako projev nového životního stylu se renesance rodí již uprostřed středověku.

Podmínky k jejímu vzniku byly dány především faktem, že některá svobodná italská

města (Janov, Benátky, Florencie, Mantova) se díky rozvinutému obchodu

a řemeslu již ve 14. století dostala do popředí evropského kulturního života.

Rozvíjela se v nich manufakturní výroba a zároveň s ní i obchod a finančnictví. To

vše vyžadovalo získávání nových trhů a surovin; byl zde tedy tlak na rozvoj

mořeplavby, výzkumů i nových technických objevů. S nimi se mění i dosavadní

pohled lidí na svět. Vzniká nový styl: renesance, jehož název je odvozen

z italského slova rinascita (rinašita) = znovuzrození. Období rané renesance

(italsky Quattrocento) zahrnuje tvorbu celého 15. století

Renesance tedy začíná v Itálii podstatně dříve než v ostatní Evropě.

Ve střední Evropě je možno hovořit o renesanci od konce 15. století přibližně

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

86

do konce 16. století. V severských zemích probíhala opožděně a měla některé rysy

odlišné od renesance italské.

Jejím základním principem je doslova „znovuzrození“ principů římské

antiky a návrat k antickým vzorům. Veškeré umění je jakoby přizpůsobováno

„lidským“ měřítkům; podstatou je hledání harmonie, krásy a vyrovnanosti.

Centrem uměleckého snažení je člověk, což se projevuje v obdivu ke kráse

lidského těla ale i přírody jako celku.

V oblasti literatury a filosofie se jako projev renesančního myšlení rozvíjí

humanismus. Rozdíl mezi humanismem a převládajícím pocitem předchozích

období spočívá v tom, že člověk se necítí být bezvýhradně vykonavatelem boží vůle

– cítí sám sebe jako svobodného jedince, je hrdý na sebe, své schopnosti a činnost

a staví do centra své pozornosti ne boha, ale zase člověka. Humanismus je tedy

odklon od náboženství a od zřetele především k posmrtnému životu směrem

ke člověku a životu pozemskému.

10.1.3 Architektura v renesanci

Raná renesance se nejvíce projevila v toskánské Florencii, kde společenský život

ovlivňovala rodina zámožných finančníků Medici. Její příslušníci, zvláště Lorenzo

zvaný Nádherný (Lorenzo il Magnifico), byli velkorysými podporovateli

a objednavateli děl renesančních malířů, sochařů a architektů.

V renesanční architektuře se uplatňuje především idea návratu k antice,

tvarům jejích staveb a základním stavebním postupům. V architektuře se

projevuje především zcivilně– opouští se nadlidský, nadzemský charakter

například gotických katedrál tyčících se do značných výšek – stavby se vracejí

k „lidským“ rozměrům. Hlavní zásadou je harmonie - dokonalý soulad všech částí

celku.

Významnými osobnostmi mezi renesančními architekty byli v Itálii zejména

Leon Battista Alberti, autor řady teoretických spisů o architektuře, Filippo

Bruneleschi a Donato Bramante.

Renesanční kostely vycházejí většinou z tvaru baziliky, nejčastěji jsou to

stavby centrální a mají půdorys čtverce, rovnoramenného kříže, kruhu nebo oválu.

Renesance se vrací k valené klenbě, nad křížením lodí se objevuje kupole.

Renesanční stavitelství se uplatnilo také ve výstavbě veřejných budov (v této době

vznikají radnice, tržnice, knihovny, soudní budovy i nalezince), především ovšem

ve výstavbě městských paláců, většinou vybavených vnitřním arkádovým dvorem,

které splňovaly nároky jak na reprezentativnost, tak na pohodlí, luxus a kulturu

bydlení.

K výzdobě budov v renesanci patří řada prvků převzatých z antiky, především

sloupy, pilíře a arkády, což jsou řady oblouků na podporách. Okna získávají

na úměrné velikosti, jsou půlkruhová i pravoúhlá, často doplněná nadokenními

římsami. Ve výzdobě fasád i interiérů se uplatňuje sgrafito – vzor proškrabávaný

ze svrchní světlé ještě čerstvé omítky do spodní tmavší, již zatvrdlé. Jejich

častým motivem jsou tzv. „psaníčka“, ale objevují se na nich i ornamenty a figurální

motivy. V ornamentálních motivech se často objevuje putto – nahý chlapeček držící

roh hojnosti a feston (závěs či věnec z vegetace, květin a ovoce).

Rozvíjí se také typ soukromého předměstského i venkovského domu zvaný

vila, který navazuje na římská luxusní venkovská sídla a je doplněný zahradami

vybavenými sochami, zahradní architekturou a prostorami pro umělecké sbírky, ale

i hospodářskými budovami.

Vrcholná renesance (v letech 1500-1530) se rozvíjí v Římě, kde se renesanční

umělci těšili přízni papežů. V jejím duchu byla např. přestavěna stará bazilika

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

87

sv. Petra (architekt Donato Bramante) a komplex vatikánského paláce. Materiálem

je cihla a kámen, uplatňují se mramorové obklady.

V našich zemích se renesance objevila na počátku 16. století, dříve

na Moravě, kam se dostala z Uher. Na Moravě je první stavbou s renesančními

prvky datovanými do r. 1492 zámek Tovačov u Olomouce. V Praze použil první

renesanční detaily stavitel Benedikt Reit na severních oknech Vladislavského sálu

a tzv. Ludvíkově křídle Pražského hradu kol. r. 1502. První samostatnou

renesanční stavbou v Čechách je Letohrádek královny Anny zvaný Belvedér,

jehož stavbu zahájil v r. 1538 italský architekt Paolo della Stella.

Významnými renesančními stavbami u nás jsou zejména šlechtická sídla –

zámky, které začínají být oblíbenější než hrady; gotické hrady jsou někdy

přestavovány do renesanční podoby (Frýdlant v Čechách). Renesanční zámky jako

Bučovice, Litomyšl, Nové Město n. Metují, Opočno a Jindřichův Hradec jsou často

propojeny s renesančně koncipovanými zahradami.

10.1.4 Sochařství v renesanci

Velkým přínosem renesance je rozvoj volné plastiky (vzniká tak socha, kterou je

možno nahlížet ze všech stran), která je často odlévaná z bronzu. Z humanistických

ideálů vychází nejčastější námět sochařství, lidská postava. Na rozdíl od gotiky,

která zdůrazňovala zřasení oděvu, renesance zdůraznila tělo a roucho mu

přizpůsobila, nebo je odstranila úplně: po vzoru antiky jsou postavy zobrazovány

často obnažené. Významnými renesančními sochaři byli např. Donatello (David)

a Michelangelo Buonarotti (David, Mojžíš), Leonardo da Vinci a Lorenzo Ghiberti.

Oblíbeným sochařským materiálem byl kromě bronzu mramor, zejména v Itálii,

kde umělci věnovali jeho opracování a konečné úpravě povrchu do dokonalé

hladkosti mimořádnou pozornost. V Lombardii se také uplatňovala plastika z pálené

glazované hlíny zdobená polychromií (barvami). V renesanci se rozvíjí umění

podobizny, oblíbené jsou zejména portrétní busty, drobná bronzová plastika

a na veřejných prostranstvích se již od 15. století rozsáhle uplatňuje monumentální

jezdecký pomník (např. jezdecká socha kondotiéra Bartolomea Colleoni od Andrey

del Verocchio v Benátkách z r. 1479).

10.1.5 Malířství v renesanci

Významným přínosem renesančního malířství byl objev perspektivy –

zachycení trojrozměrného prostoru na ploše, takže obraz vyvolává dojem

skutečného prostoru. To se malířům předchozích epoch ani jiných kulturních

okruhů nikdy předtím nezdařilo. Jako jeden z prvních takto tvořil Masaccio, který

na svých freskách a obrazech aplikoval princip perspektivy již kolem r. 1420.

Význam pro rozvoj figurálního malířství mělo i studium anatomie.

V malířství se prosazuje technika zvaná freska, což je nástěnná malba

do čerstvé omítky. Měla monumentální ráz a od doby Andrey Mantegni

(1431-1506) se v ní objevuje iluzionizmus. Iluzivní malba skutečnou architekturu

doplňuje architekturou jen namalovanou nebo zdánlivými průhledy na oblohu

a do krajiny. Významné postavení měla v renesanci desková malba na dřevě, která

se uplatňovala při zachycování náboženských námětů, výzdobě oltářů, zobrazení

světců a madon. Často byly ovšem ztvárňovány i náměty mytologické a motivy

z každodenního života. Krajinu dokonale zachytil na svých plátnech Leonardo da

Vinci, benátskou školu, která kladla důraz na barvu a světlo, reprezentoval např.

Giovanni Bellini, Giorgione a především Tizian. Další významní italští renesanční

malíři byli např. Raffael Santi, nebo Michelangelo Buonarotti.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

88

Renesanční malířství severně od Alp reprezentuje tvorba Albrechta Dűrera,

který proslul také jako autor dřevořezů (Zjevení Sv. Jana – Apokalypsa) a rytin,

Matthiase Grűnewalda (Isenheimský oltář), Lucase Cranacha (portrétoval Martina

Luthera, s nímž ho pojilo přátelství) a Albrechta Altdorfera, který často zobrazoval

přírodní scenérie a krajiny. Krajinomalba je námětem objevujícím se až v renesanci,

neboť gotika se zaměřovala na zobrazení lidských postav, nejčastěji

v náboženských výjevech. Svébytným předělem mezi gotikou a renesancí jsou pak

díla holandského malíře Hieronyma Bosche (Triptych Eden, Zahrada pozemských

rozkoší, Peklo).

Významným přínosem renesance je také knižní ilustrace, (např. Sandro

Boticelli ilustroval Dantovu Božskou komedii) a knižní tvorba obecně, která se

rozvíjela zejména v Itálii spolu s vyspělým knihtiskem.

10.1.6 Užité umění v renesanci

Nábytková tvorba renesance využívá techniky intarzie = vykládání dřeva dřevem,

nebo inkrustace = vykládání dřeva nerosty, zejména mramory. Rozvíjí se

výroba tapisérií = nástěnných koberců, zejména v Nizozemí a dnešní Belgii. Velké

popularity dosáhla italská keramika zvaná majolika podle ostrova Mallorky –

vyráběly se z ní i kachle, dlaždice a užitkové předměty.

Sklo se vyrábělo na ostrově Murano u Benátek a vyznačovalo se lehkostí,

průzračností a bohatstvím tvarů, ke kterým zaalpské země v renesanci ještě

nedospěly.

10.1.7 Literatura v renesanci

V renesanci se samozřejmě rozvíjí také ostatní druhy umění, především literatura,

která se také inspiruje antikou; typický je návrat ke světským námětům (Dante

Alighieri: Božská Komedie, trilogie Peklo, Očistec a Ráj), Boccaccio (Dekameron –

soubor sta novel; novella = novinka), Petrarca, Ludovico Ariosto (Zuřivý Roland)

a Torquato Tasso (Osvobozený Jeruzalém – námět z křižáckých válek), Machiavelli,

a další.

V šíření vzdělanosti sehrál klíčovou úlohu vynález knihtisku. Knihtiskaři se

tak stávají mnohdy vůdčími osobnostmi kulturního života. U nás se tisklo zhruba

od 70. let 15. století, první tištěnou knihou na našem území se stala Kronika

Trojanská vytištěná Mikulášem Bakalářem v Plzni (v r. 1468). Významnou roli

sehráli dva čeští knihtiskaři – Jiří Melantrich z Aventina a Daniel Adam

z Veleslavína, kteří u nás díky své knižní produkci pozvedli úroveň jazykové

kultury a zároveň i vzdělanosti.

10.1.8 Hudba v renesanci

V renesanci se vedle duchovní hudby rozvíjí i hudba světská. V oblasti duchovní

hudby dochází k rozvoji písňové tvorby a pod vlivem reformace vzniká množství

kancionálů = sbírek duchovních písní.

K produkci nejen v chrámu, ale i při slavnostních veřejných či dvorských

příležitostech se vyvinula nová skladba - moteto = vícehlasá polyfonní skladba.

V písňové tvorbě se objevuje madrigal – milostný zpěv s lyrickým námětem, k jehož

velkým tvůrcům patří Claudio Monteverdi. Jsou vytvářeny nové nástroje – housle,

viola da gamba, zvláště klávesové – zdokonaleny jsou varhany, cemballo, virginal,

spinet.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

89

10.1.9 Divadlo a tanec v renesanci

Renesanční divadlo se vyvinulo ze středověkých náboženských her a vznikla v něm

řada dramatických děl, která se objevují na jevištích dodnes. Vymanilo se

z náboženského rámce církevních svátků a stalo se součástí světského života.

V renesanci vznikly první novověké budovy specielně určené pro provozování

divadla. V Itálii se rozvíjí tzv. Commedia dell arte.

Divadlo se rozvíjelo pod ochranou šlechty, zejména královského dvora.

Významnou roli v dějinách divadla sehrálo anglické alžbětinské divadlo

(pojmenované podle královny Alžběty I.), které spojilo tradice antiky, středověku

i humanismu v celek odrážející realitu své doby s takovou dokonalostí, že hry z této

doby jsou provozovány dodnes. Divadlo se stává samostatnou institucí s vlastním

souborem: jakmile se na budově objevila vlajka, všechny vrstvy londýnského

obyvatelstva spěchaly do divadla. Bílá vlajka znamenala, že na programu je

komedie, černá naopak tragédii. Vrcholnou osobností anglického divadla byli

William Shakespeare a Christopher Marlowe, ve španělském dramatu vynikli Lope

de Vega, Tirso de Molina a Calderon de la Barca.

V tanci se v této době objevuje významná novinka – drobné taneční skladby

zvané ballo, balleti, které se staly předstupněm dnešního baletu. Vedle řadových

tanců se rozvíjejí tance párové, hojně kritizované církví a i mravokárci.

10.2 Manýrismus

Manýrismus je obdobím, které představuje určitý spojovací most mezi

renesancí a barokem, z čehož vyplývá, že určitým způsobem nese znaky obou.

Jeho název vznikl od italského slova maniera = tzn. způsob (tvorby). Manýra je

obecně styl, v dnešní době je toto slovo také označením určité strojenosti,

vyumělkovanosti. Časově je manýrismus zařazován do období mezi lety 1520-1610,

přičemž mnohdy je chápán jako pozdní období renesance, až ve 20. století

převládl názor, že se jedná o samostatný styl.

Manýristický umělec postupně opouští renesanční sebejistotu a optimismus;

doba přináší spíše pochybnosti a nejistotu, které se odrážejí i v jeho díle. Manýrista

nahlíží situaci z více hledisek, libuje si ve dvojznačnostech, tajemnostech,

nesrozumitelnosti, hádankovitosti, náznacích a temnosti. Nejvýznamněji se

manýrismus projevil ve výtvarném umění a v literatuře.

10.2.1 Literatura v manýrismu

V literatuře převládá básnictví a záliba v tzv. „emblémech“ – symbolických znacích

s metaforickým textem. Dále byly oblíbeny tzv. kaligramy (z řeckého slova kalos =

krásný, gramma = písmo), tedy verše psané tak, aby obrys básně měl tvar například

ptáka, kříže apod. V manýrismu se začal vyvíjet tzv. pikareskní román (šp. pícaro =

šibal, šejdíř), často pesimistický a plný sice komických, ovšem mnohdy krutých

scén.

10.2.2 Výtvarné umění v manýrismu

Částečně se manýrismus prosadil ve tvorbě Michelangela Buonarottiho,

zejména v případě jeho velkolepé výzdoby Sixtinské kaple. Centry manýrismu se

po vyplenění Říma (r. 1527) staly Florencie, Mantova a Parma. Manýristické obrazy

jsou afektované a vyumělkované, navozují atmosféru tajemství a fantazie. V Itálii

takto tvořil například Parmigianino (Madona s dlouhým krkem), nebo Giorgio Vasari.

Mimořádnou osobností mezi manýristickými malíři byl tvůrce řeckého původu

Domenico Theotocopulos, který strávil většinu svého života ve Španělsku, u dvora

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

90

španělských králů v Toledu, kde získal pseudonym El Greco (doslova Řek). Vytvořil

řadu obrazů, většinou s náboženskými náměty, které působí jako snové vidiny

(např. Svlékání Krista) a vytvořil osobitý nezaměnitelný styl s protáhlými proporcemi

postav, patetickými gesty a expresívní barevností.

V našich zemích se nejvíce rozvinul manýrismus na dvoře Rudolfa II.

Habsburského (1576-1611), kdy se Praha stala kulturním centrem Evropy. Rudolf

II. byl vzdělaným a štědrým příznivcem umění, který pozval na svůj dvůr celou řadu

významných umělců. Patřil k nim například portrétista Jan van Aachen a Ital

vynikající zvláštní fantazií Giuseppe Arcimboldo, který sestavoval působivé obrazy

z drobných reálných prvků. V alegorii ročních dob použil sezónního ovoce

a zeleniny k vytvoření lidských polopostav. Dvorním Rudolfovým sochařem byl

Adrien de Vries, specialista na litou bronzovou plastiku – kopie jeho prací zdobí

například Valdštejnskou zahradu (originály odvezli Švédové za třicetileté války).

Rudolf II. byl vášnivým sběratelem obrazů, plastik i nejrůznějších kuriozit – jeho

sbírka obsahovala na 3000 položek, ovšem po Rudolfově smrti byly tyto sbírky

rozmetány po celé Evropě.

10.2.3 Architektura manýrismu

V době manýrismu se architektura oproti renesanci stává dynamičtější (má náběh

k baroku – např. kruhové půdorysy oken jsou nahrazovány oválem). Významnou

osobností manýristického stavitelství byl Giorgio Vasari, architekt florentských Uffizií

(také autor životopisů slavných italských umělců).

Literatura:

COLE, A. Renesance. Bratislava: Perfekt, 1995.

GOMBRICH, E. H. Příběh umě. Praha: Odeon, 1992.

JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury I., II. Praha: SPN, 1989.

LEGRAND, G. Renesance. Litomyšl: Paseka, 2000.

PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 4 a 5. Praha:Knižní klub, Balios, 1999.

Renesance a reformace. Praha: Nakladatelství Vašut, 1999.

RICKETTS, Melissa. Renesance. Čestlice : Rebo, 2005.

Umění renesance. Praha: Nakladatelství Slovart, 1996.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

91

11. Baroko a rokoko

11.1 Baroko

Slohový pojem baroko pochází údajně z italského barocco ve významu křivý,

nepravidelný. Portugalští klenotníci označovali slovem barucca nepravidelnou perlu.

Označení baroque použili pro umění 17. a 18. století spíše v nelichotivém významu

až francouzští klasicisté. Chtěli jím vyjádřit skutečnost, že umění zmíněného období

považovali za nabubřelé a přetížené.

Epocha baroka jako slohu začíná v 80. letech 16. stol. stavbou barokního

kostela Il Gesù v Římě a končí návrhem kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni

(1716-1737). Toto období se vyznačovalo řadou náboženských a ideových

protikladů, které se projevovaly takřka ve všem: náboženské vytržení v kontrastu

s racionalitou, protiklad askeze a smyslnosti, církevního a světského, Bůh a příroda

jako protipóly, atd. V architektuře a výtvarném umění jsou pro baroko typické plné

tvary, bohaté dekorace, četné užití zlacení a štukatur, vypjatá gesta

a monumentalita.

Jak již bylo zmíněno, významným ideovým projevem renesance v celé řadě

zemí bylo myšlenkové odpoutání od katolické církve a reformace, tj. snaha

o reformu církve a její odtržení od Říma.

Odpovědí papežského dvora na reformaci byla tzv. protireformace. Katolická

církev se snažila získat ztracené pozice nebo si je upevnit tam, kde byly otřeseny

(např. v českých zemích) nejrůznějšími prostředky. Jedním z nástrojů

protireformace se stal jezuitský řád založený v r. 1540. Tradičně katolickými

zeměmi zůstaly Itálie, Španělsko, Portugalsko, jižní Německo, Polsko

a po určitém zaváhání i Francie.

Baroko je tedy umění vzniklé v souvislosti s protireformací a tudíž se nejvíce

projevilo a rozvinulo v katolických zemích. Bylo také spojeno s upevněním pozic

absolutistických vládců zejména Rakouska, Španělska a Francie.

Obecně lze říci, že barokní umění vznikalo převážně ve službách katolické

církve, rekatolizace a absolutismu. Nádhera a okázalá zdobnost barokních chrámů

plných zlata, zvlněných a rozevlátých křivek, barev a ornamentů, vysokých kopulí

a varhanní hudby měla návštěvníkům připomenout mohutnost církve a v kontrastu s

ní jejich vlastní bezvýznamnost. Stejně tak sídla panovníků a církevních hodnostářů

okázale prezentovala jejich nemezenou moc a bohatství.

11.1.1 Architektura baroka

V užším pojetí lze chápat baroko jako výtvarný a stavební styl katolické

protireformace zejména v Itálii, Španělsku a zemích pod habsburskou nadvládou

převážně v 17. a na počátku 18. století.

Na rozdíl od elegantní, uměřené a vyvážené renesance, která v architektuře

upřednostňuje pravidelné geometrické tvary, baroko zdůrazňuje ovály, křivky,

plasticky zvlněné povrchy. Zatímco renesance je spíše klidná až statická, baroko

se dává do pohybu, naplňuje architekturu dynamikou, bohatstvím tvarů, neklidem,

emocionalitou, množstvím křivek, monumentálností, okázalostí a využívá optických

efektů s důrazem na vnější dojem až divadelní účinek. Stěny staveb, v renesanci

rovné, jsou zejména ve vrcholném baroku různě zprohýbány a zakřiveny, čímž je

stavba dynamizována. Významnou součástí staveb jsou práce sochařů i malířů

(pokračováním stavebního prostoru je iluzivní malba) stejně jako plastická

štukatérská výzdoba uplatňující se jak v interiéru, tak v exteriéru.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

92

V době baroka je kladen mimořádný důraz na kostelní stavby, jejichž centrem

uspořádání je hlavní oltář. V kostelech větších rozměrů je navíc řada vedlejších

kaplí, proto se architekti barokních kostelů navracejí od centrálních staveb

oblíbených v renesanci (na půdorysu kruhu nebo rovnoramenného kříže),

k podélným stavbám ve tvaru latinského kříže z počátku středověku.

Za nejvýznamnější stavbu protireformace označovanou též za první barokní

stavbu na světě je považován jezuitský kostel Il Gesù v Římě (postaven v letech

1568-1583 podle plánů arch. Giacoma da Vignoly). Hlavní loď kostela je 18 metrů

dlouhá a překlenutá valenou klenbou. Dvoupatrové průčelí, které je dílem

Michelangelova žáka Giacoma della Porta, je zvýrazněno a dynamizováno

plastickými architektonickými prvky (pilastry a polosloupy, segmenty oblouků

a trojúhelníkovými štíty), ale především volutami v podobě šnečích ulit z obou stran

zdůrazňujících vyšší patro budovy.

Na konci 16. stol. došlo k zásadní přestavbě Říma, centra římskokatolické

církve, v barokním duchu a během následujícího století se Řím stal hlavním

barokním městem Evropy. Tato přestavba byla završena dokončením stavby

chrámu svatého Petra, jehož obrovská kopule čnící do výšky 40 metrů, byla

navržena ještě Michelangelem. Téměř po sto letech dokončil stavbu chrámu

architekt Carlo Maderno, který původně centrální stavbu prodloužil a na průčelí

použil oblíbený barokní architektonický prvek – vysoký sloupový řád, v němž

sloupořadí prochází několika patry stavby nad sebou a opticky je sjednocuje.

Za otce baroka v oblasti architektury je označován Gian Lorenzo Bernini

(1598-1680), který pracoval ve službách římských papežů Urbana VIII. a Alexandra

VI. Jeho dílem je gigantická sloupová kolonáda obklopující náměstí před průčelím

kostela sv. Petra v Římě. Pro barokní styl je příznačná nadsazeným měřítkem,

půdorysem elipsy, která dynamizuje prostor a důrazem na plastickou stránku, která

má za následek téměř divadelní účinek. Berniniho dílem je také ciborium hlavního

oltáře v chrámu svatého Petra, u něhož přes jeho mohutnost a výšku dosáhl

lehkosti zejména stočenými dříky čtyř sloupů podpírajících baldachýn. (Bronz k jeho

zhotovení byl získán ze vstupní haly antického Pantheonu).

Barokní sloh se rodil pod záštitou římských papežů a katolické církve. Jeho

typickým znakem je důraz na monumentalitu, dynamiku a napětí dosahované

zejména liniemi křivek a elipsovitě prohnutými a zakřivenými plochami fasád staveb,

které se oproti renesanci stávají výrazně plastickými. Častým prvkem jsou voluty

a vysoký sloupový řád.

V první čtvrtině 18. století se ohniskem evropské barokní architektonické

tvorby stávají Čechy, zejména Praha. Zásluhu na tom měl v Praze usedlý

stavitel bavorského původu Kryštof Dien(t)zenhofer (1655-1722), který využil

podněty z italské tvorby v našich podmínkách. Jeho zásluhou vzniká kostel

sv. Mikuláše na Malé Straně či sv. Markéty Břevnově. Pražské baroko mělo vliv

i na sousední Bavorsko, kde Balthazar Neumann navrhuje v barokním stylu

velkolepé poutní chrámy a biskupské rezidence.

V sousedním Německu se baroko uplatňuje např. při výstavbě hlavního města

Saska, Drážďan, za vlády saského kurfiřta Augusta II. Silného v poslední třetině 17.

stol. Z jeho rozkazu byla v prostoru mezi vnější a vnitřní městskou hradbou

nazývaném parkán, němeky zwinger, vybudována půvabná barokní stavba určená

k pořádání reprezentativních slavností. Stavba vyprojektována architektem

Pöppelmannem v letech 1710-1719 byla podle místa, na němž byla postavena,

pojmenována Zwinger. Zwinger byl vyzdoben četnými plastikami z dílny Balthasara

Permosera, z nichž nejznámější je Koupel nymf. Později sloužil Zwinger především

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

93

jako obrazová galerie. Při náletu v roce 1945 byl téměř zničen, prošel ovšem

náročnou rekonstrukcí, která mu navrátila původní podobu.

Současně se v architektuře baroka projevuje tzv. klasicizující baroko. To

převzalo z antiky vysoký sloupový řád a zdůraznilo plošné působení fasády u staveb

značných rozměrů. Ukázkou je například průčelí pražského Černínského paláce

(Francesco Caratti), zámeček Trója u Prahy nebo Křížovnický kostel u Karlova

mostu. Zásluhou Jana Fischera z Erlachu, autora sídelního zámku rakouských

císařů Schönbrunnu se významným centrem tohoto slohu stala počátkem 18. století

Vídeň. V Anglii bylo ve stylu klasicizujícího baroka po velkém požáru Londýna

obnoveno a vybudováno centrum města, zejména katedrála sv. Pavla (Christopher

Wren 1675-1697).

Ve Francii je zadavatelem barokních staveb zejména šlechta, především

absolutistický panovník, Ludvík XIV. (1638-1717), který nechal přebudovat lovecký

zámeček Versailles na mohutnou panovnickou rezidenci ve stylu klasicizujícího

baroka. Sídlo je doplněno rozsáhlým parkem ve stylu francouzské zahrady (široké

hlavní osy, přímé cesty, stejnoměrně ostříhané keře, vodní kanály), která se stala

vzorem zámeckých zahrad po celé Evropě.

České baroko má své vyvrcholení především v architektuře a sochařství:

v architektuře v tvorbě výše zmíněného Kryštofa Dien(t)zenhofera a jeho

současníka italského původu Jana Blažeje (Giovanniho) Santiniho Aichla

(1677-1723), který navrhl např. poutní kostel ve Křtinách nebo zámek Karlova

Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Jeho tvorba se projevila také v určité odbočce

baroka – barokní gotice či gotizujícím baroku, jehož vrcholem je stavba

poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru

nad Sázavou. Tato památka je pro svou jedinečnost zapsána na seznam kulturního

dědictví UNESCO. Stavba má půdorys pěticípé hvězdy, která připomíná atribut

sv. Jana Nepomuckého, jímž je pět hvězd. Ve stylu barokní gotiky realizoval Santini

obnovu gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory.

Představitelem pozdního českého baroka v architektuře byl Kilián Ignác

Dien(t)zenhofer, který dotvořil stavbu kostela sv. Mikuláše započatou jeho otcem

na Malé Straně. Dalším jeho dílem je například karlínská Invalidovna nebo palác

Sylva - Taroucca v ulici Na Příkopech v Praze.

V Liberci reprezentuje barokní stavitelství jednolodní chrám Nalezení sv. Kříže

s průčelím o dvou věžích architekta J. J. Kuntze z let 1753-1756, dále kostel

sv. Jana Křtitele v Rochlici s jedinou věží nad západním průčelím a kostel

Nejsvětější Trojice ve Vratislavicích nad Nisou. Lidové baroko představuje dřevěný

kostel sv. Kryštofa v Kryštofově údolí. Významnou barokní sakrální stavbou je

chrám sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí architekta Jana Lukáše Hildebrandta

a především kostel Navštívení panny Marie v Hejnici architektů Marcantonia

Canevale (1692-1698) a Tomáše Haffeneckera (1722-1729) spojený s areálem

františkánského kláštera.

Typickým projevem barokní architektury zejména ve střední Evropě jsou

mariánské sloupy se sochou Bohorodičky na vrcholu vztyčované uprostřed

náměstí. Jedná se o obdobu starověkých obelisků. Podobný vzhled i umístění

mívaly morové sloupy, které měly sloužit k odvrácení moru. Často byly

koncipované jako složité sochařské kompozice (např. sloup Nejsvětější Trojice

v Olomouci zapsaný na seznam kulturních památek UNESCO). Zároveň byly

symbolem zbožnosti těch, kteří svými peněžními dary usnadňovali svou cestu

do posmrtného ráje. Ve venkovské krajině byly projevem barokní zbožnosti drobné

stavby zvané boží muka.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

94

11.1.2 Malířství a sochařství baroka

V malbě se rozevlátost a důraz na dynamiku objevuje v dílech vlámského malíře

Petra Pavla Rubense (1577-1640) působícího v Antverpách, z jehož pláten doslova

tryskají bujné tvary nahých ženských těl, která bychom rozhodně neoznačili za

štíhlá. Řada Rubensových kompozic zejména s náměty z antické mytologie sloužila

jako předlohy proslulých goblénů (nástěnných koberců) tkaných v bruselských

dílnách. Stejně jako Rubens byl skvělým portrétistou jeho přítel Anthonius van Dyck,

který byl dvorním malířem anglického krále Karla I. Oba tvůrci zásadně ovlivnili

umění portrétní malby.

Právě baroko dokonale využilo a rozvinulo vynález z pozdního středověku –

olejomalbu, za jejíhož otce je považován Jan van Eyck (1390-1441, Nizozemí).

Olejomalba umožňuje dokonalejší vystižení detailů a díky ní je opouštěna desková

malba na dřevě a začíná se malovat na plátno. Oproti dosavadnímu řídkému,

průsvitnému nánosu barev na obraze (lazura), který se uplatňoval v renesanci,

začínají se v době baroka barvy nanášet méně ředěné, v silnější vrstvě.

Hojně byla používána i freska, technika nástěnné malby al fresco“,

vyžadující rychlou práci malíře neboť barvy jsou nanášeny do mokrého

podkladu, do ještě čerstvé nezaschlé vrstvy omítky.

Významné místo v barokním malířství zaujímají obrazy italského malíře

a sochaře Caravaggia (1573-1610), který dokázal dokonale přesně zobrazit lidské

tělo a zároveň sugestivně vylíčit utrpení mučedníků. Rozvinul metody barokního

temnosvitu (it. chiaroscura), kdy jasně osvětlené tvary kontrastují s tmavým

pozadím obrazu.

Významnou osobností španělského barokního malířství byl Diego Velásquez,

který se proslavil realistickými portréty členů španělské královské rodiny

a příslušníků královského dvora.

Holandské baroko mělo narozdíl od umění v katolických zemích civilnější ráz;

místo obrazů s náboženskou tématikou vznikají obrazy určené pro výzdobu

měšťanských interiérů: portréty, zátiší a krajinomalby. Mezi holandskými malíři

vyniká Rembrandt Harmensz van Rijn (1606-1669), z jehož děl prosluly zejména

skupinové portréty měšťanských spolků, např. Noční hlídka. Rembrandtovým

mladším současníkem byl Johann Vermeer van Delft (1632-1675), malíř, pro jehož

plátna je příznačné zachycení atmosféry severského osvětlení interiérů

měšťanských obydlí.

Významným malířem raného baroka u nás byl Karel Škréta (1610-1674), který

studoval malířství v Itálii, autor řady oltářních obrazů a portrétů. Oltářní obrazy ale

i chrámové fresky byly doménou Václava Vavřince Reinera (1689-1743), portrétní

tvorbou proslul Jan Kupecký (1667-1740), který působil ve Vídni a Norimberku,

a jeho současník Petr Jan Brandl (1668-1735).

Expresivnost – výrazovost baroka se nejvíce odrazila v sochařských dílech již

zmíněného Gian Lorenza Berniniho, který byl také vynikajícím sochařem; pro jeho

sochy a sousoší jsou typická vypjatá gesta a rozevlátá silueta (např. Vidění

sv. Terezie).

V sochařské tvorbě vynikl v našich zemích svými expresívními plastikami

Matyáš Bernard Braun (1684-1738), který přišel do Čech z Tyrol. Proslul zejména

svými pracemi pro hraběte Šporka v Kuksu, kde vytvořil řadu plastik, z nichž

nejslavnější jsou vyobrazení Ctností a Neřestí určených před budovu Špitálu.

Braunovým konkurentem byl Ferdinand Maxmilián Brokof (1688-1731), sochař

a řezbář německého původu, který vytvořil řadu sousoší pro Karlův most.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

95

11.1.3 Umělecká řemesla v době baroka

Baroko je dobou rozkvětu uměleckých řemesel u nás - Čechy se staly rodištěm

stovek vynikajících uměleckých řemeslníků: truhlářů, řezbářů, kovářů, kameníků

a dalších. V celé Evropě proslulo především zboží českých sklářů a zlatníků. České

sklo se stalo vyhledávaným obchodním artiklem po celé Evropě i v zámoří pro

svou tvarovou dokonalost a náročnou výzdobu broušením a řezáním. Kromě

Prahy jsou v době baroka uměleckými centry například Litoměřice, Olomouc

a Kroměříž.

Barokní prvky pronikly i do lidové kultury, zejména do lidového

stavitelství (štíty jihočeských statků – Plástovice, Holašovice), malovaného

nábytku, majoliky, lidových krojů či obrázků malovaných na sklo. V lidovém umění

dožívalo baroko hluboko do 19. století.

11.1.4 Hudba a divadlo v baroku

Významným hudebním útvarem, který vznikl v baroku, je opera (název je

zkratkou pro „opera in musica = hudební dílo, opera je lat. množné číslo od opus).

Opera vzniká z dvorských slavností v průběhu 16. století – tyto útvary s bohatými

kostýmy, dekorací a tanci byly postupně opatřeny dramatickým dějem a stávají se

z nich opery. Centrem operního dění se staly Benátky, kde bylo r. 1637 otevřeno

první veřejné operní divadlo, které kladlo důraz na bohatou podívanou, především

na nákladné kostýmy, dekorace a jevištní efekty.

Zásluhou opery byl dotvořen kukátkový prostor divadla, jak ho známe dnes

(uspořádání jeviště a hlediště v jedné ose, mezi nimi je pak umístěn prostor pro

orchestr), jeviště bylo orámováno portálem, za nímž se nacházel prostor pro

osvětlení a výměnu dekorací. V pauzách začala oddělovat jeviště a hlediště opona.

Významnou osobností barokní opery byl Claudio Monteverdi v Itálii, ve Francii

Jean Baptiste Lully a v Německu a v Anglii Georg Friedrich Händel. Vrcholem

barokní varhanní tvorby jsou skladby Johanna Sebastiana Bacha – varhaníka

v kostele sv. Tomáše v Lipsku. U nás byla centry hudby aristokratická sídla, jako

např. Kroměříž nebo Jaroměřice nad Rokytnou. Z hudebních tvůrců vynikli Pavel

Josef Vejvanovský a Adam Michna z Otradovic, který působil v Jindřichově Hradci,

autor duchovních písní (sbírka Loutna česká). Chrámovou hudbu komponoval Jan

Dismas Zelenka (působil v Drážďanech) a mistr barokní polyfonie Bohuslav Matěj

Černohorský.

Divadlo v baroku rozvinulo přepych a nádheru dekorací a kostýmů, vytvářelo

dokonalou iluzi reality a pomocí vizuálních efektů a překvapení mělo za cíl zcela

diváka ovládnout. Zejména jezuité důmyslně využívali jeho názornost a přitažlivost

a v nádherných a bohatých dekoracích sugestivně zobrazovali scény z bible a ze

života křesťanských mučedníků, ale i komedie a náměty z historie. Při představení

se používaly i světelné a ohňové efekty; divadlo též sloužilo k reprezentaci

vládnoucích vrstev (např. na dvoře Ludvíka XIV.).

11.2 Rokoko

Jak jsme již uvedli, baroko působilo především okázale a velkolepě. V průběhu 18.

století se mění životní styl šlechty zejména ve Francii za vlády Ludvíka XV. –

šlechta přechází ke zjemnělému, rozkošnickému stylu života a stává se

objednavatelkou nového umění, které tyto tendence odráželo. Tak vzniklo rokoko.

Rokoko částečně existovalo souběžně s pozdním barokem a zároveň

s nastupujícím klasicismem – jedná se o dobu kolem poloviny 18. století. Název

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

96

rokoko získalo od francouzského slova rocaille = lastura – asymetrického

hřebínkového motivu, který se stal oblíbeným dobovým ornamentem.

Obecnými znaky rokokového stylu je oproti barokní monumentalitě

křehkost, něžnost, rozmarnost, bezstarostnost, hravost, erotismus

a galantnost. To vše nacházíme v umělecké tvorbě tohoto období: v odlehčených

půvabných tancích, divadle, dobových kostýmech a výzdobě interiérů.

11.2.1 Výtvarné umění rokoka

Rokoko se projevilo především ve výzdobě interiérů, které se vyznačují bohatstvím

tvarů, využitím zlata, zrcadel a oblíbeného porcelánu.

V r. 1709 se totiž vynálezci a alchymistovi Johannu Friedrichu Böttgerovi

konečně podařilo odhalit tajemství porcelánu, tak dlouho tajené čínskými výrobci.

Böttger byl od svých osmnácti let po řadu let vězněn saským králem Augustem

Silným v Drážďanech a ani tento objev pro něj neznamenal propuštění na svobodu.

V Míšni pak nechal August II. Silný zřídit první evropskou továrnu na porcelán, jíž

později vznikla konkurence ve Francii v Sèvres u Paříže. Velmi oblíbená se stala

drobná figurální plastika zhotovovaná z porcelánu. Z tohoto materiálu se ovšem

vyráběly také vázy, lustry, čajové, kávové či čokoládové servisy a další luxusní

předměty.

V malířství jsou oblíbené různé galantní náměty, zachycení prchavých

a intimních okamžiků, mnohdy s erotickým podtextem – typickými jsou díla Jeana

Antoine Watteaua a Jeana Francoise Bouchera. Kromě olejomalby se rozvíjí pastel.

Významným tvůrcem rokokových fresek je rakouský malíř Franz Anton Maulbertsch

a v Itálii Giovanni Battista Tiepolo.

11.2.2 Architektura rokoka

V rokokové architektuře dochází ke zjemnění, ve stavebnictví se rokoko příliš

neprojevilo. Výjimkou u nás je palác Golz-Kinských na Staroměstském náměstí

(architekt Anselmo Lurago). Rokoko se uplatnilo i ve výzdobě interiéru kostela

sv. Mikuláše na Malé Straně. V Rakousku a Německu, zejména v Bavorsku, bylo

rokoko dosti přezdobené.

Salony i chrámové prostory byly navrhovány na oválném půdorysu, okna jsou

také oválná, častá je záliba v exotice, zejména v námětech japonských (japonerie)

a čínských (chinoiserie). Oblíbené jsou také štuky (plastické ornamenty

zhotovované ze sádry) a zvláště kontrasty běloby a zlacení.

Literatura:

Architektura barokní. Deset století architektury. Praha: DaDa, Správa Pražského

hradu 2002.

HOFFMANN, T. R. Umění baroka. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2006. ISBN 80-242-

1585-3.

JŮZL, V. a kol. Dějiny umělecké kultury II. Praha: SPN, 1989.

KITSON, M. Barok a rokoko. Praha: Artia, 1972.

KROPÁČEK, J. Severní Čechy. Krajina, historie, umělecké památky. Praha:

Panorama, 1981.

PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 6. Praha: Knižní klub, Balios, 1999.

TOMAN, R., BEDNORZ, A. Baroko. Bratislava: Slovart, 1997.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

97

12. Klasicismus, empír, romantismus

12.1 Klasicismus

Nový kulturní směr a umělecký styl – klasicismus – je programově zaměřen k antice

a jejímu odkazu.

V dějinách evropské kultury jsme se setkali již s několika takovýmito návraty

k antice – prvním byla karolínská a otonská renesance a románský stavební sloh,

druhým byla renesance v 15. a 16. st. Každý z těchto návratů měl ovšem historicky

odlišné důvody, odehrával se v jiné historické situaci a tudíž i přinesl jiné výsledky.

Název klasicismu je odvozen také z antiky: ve starém Římě byli občané

v určité době podle společenského postavení rozděleni do sedmi tříd, přičemž

nejvyšší úřady byly v rukou “klasiků“, tedy lidí nejvznešenějších, nejbohatších

a nejváženějších, jimž byly připisovány nejvyšší ctnosti. Tato třída měla být vzorem

pro ostatní.

Klasicismus se objevuje ve Francii již v 17. st. – zde také pojem klasický

dostává význam “dokonalý, vyvážený, vzorový“ apod. Pro zrod klasicismu byly

zejména ve Francii vhodné podmínky. Byla silným, centralizovaným státem,

panovník měl neomezenou moc. Tento systém je označován jako absolutní

monarchie a panovnický dvůr v něm diktuje tón nejen v politice, ale i v umění

a životním stylu vyšších vrstev společnosti. Klasicismus je spojován s nadvládou

rozumu, je ohlasem dobového filosofického racionalismu, podle něhož je

krásné to, co je rozumné a pravdivé, co je v souhlasu s lidským rozumem.

Od poloviny 18. st. se šíří nová vlna zájmu o památky řecké a římské kultury.

Byla podnícena v roce 1748 zahájením vykopávek na místě dvou římských měst

Herculanea a Pompejí pohřbených v r. 79 n. l. pod vrstvou lávy z Vesuvu.

Z následných světoznámých objevů v těchto lokalitách pak pramenila móda

i inspirace návratu k antice charakteristická pro klasicismus.

V našich zemích doba klasicismu odpovídá době vlády Josefa II., kdy byly

rušeny kláštery a kostely, klášterní objekty byly často přestavované na kasárna

nebo nemocnice. Starší barokní objekty získávají rekonstrukcí klasicistní vzhled.

Stavební činnost v této době slouží rozvoji měst a průmyslu: vznikají divadla,

školy, akademie, pomníky, knihovny, lázeňské komplexy, nájemní domy, ale také

železniční a průmyslové stavby.

12.1.1 Osvícenství

Klasicismus se částečně prolínal s osvícenstvím a střetával se s ním. Osvícenství

vystihovalo vzrůstající historické i politické sebevědomí buržoasie, která začíná

v této době nabývat vrchu nad šlechtou. Je pro ně typické humanistické zaměření,

odbourávání různých společenských zákazů a omezení a volnomyšlenkářství.

Osvícenství věnuje pozornost otázkám moderního výkladu dějin, pokroku, boji

za politickou svobodu, proti náboženským předsudkům a boji za rovnoprávnost.

V pojetí absolutistických panovníků ruské Kateřiny II. a rakouského Josefa II. se

osvícenství projevuje jako důraz na osvětu, vzdělání a společenské reformy.

12.1.2 Literatura a hudba v době klasicismu

Nejdříve se klasicismus projevil ve francouzské literatuře, a to již v 17. st., např. v La

Fontainových bajkách nebo v díle Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. U nás je pro

klasicismus příznačné například šíření knížek lidového čtení V. M. Krameria.

Významně se klasicismus uplatnil v dramatu, pro které je typický návrat k antickým

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

98

námětům. Ideálem klasicismu je hrdina s pevným charakterem, jehož soukromý

život je podřízen veřejné činnosti.

Významnými klasicistními dramatiky byli např. Pierre Corneille, autor Cida,

Jean Racine, autor Faidry a především proslulý divadelník, herec a autor satirických

komedií Jean-Baptiste Poquelin zvaný Molière, z jehož her jsou nejznámější

Misantrop, Lakomec, Zdravý nemocný a Tartuffe.

V hudbě se klasicismus projevil ve vrcholné tvorbě Josepha Haydna,

vrcholných dílech W. A. Mozarta (opera Don Giovanni) a raného Ludwiga van

Beethovena.

12.1.3 Architektura klasicismu

Také v architektuře klasicismu se projevil sklon k napodobování antických staveb,

přičemž inspirací pro ně byly již zmíněné objevy v Pompejích. Stavby jsou určeny

většinou ke světským účelům: vznikají veřejné knihovny, parlamenty, školy,

akademie, pomníky, zejména v nadšené atmosféře vítězné Velké francouzské

revoluce.

Ve srovnání s emocionálním barokem klade klasicismus důraz na racionalitu,

prostotu až výrazovou strohost, uměřenost, normativnost, přísnost. Podstatná část

architektonických prvků je převzata z architektury starého Řecka a Říma (hlavice

sloupů, motiv triumfálního oblouku, trojúhelníkové štíty, reliéfní výzdoba tympanonů

nad portály). Pro architekturu klasicismu je kromě inspirace antikou typická určitá

uniformita daná dodržováním jednotných a přísných stavebních zásad.

Na rozdíl od baroka se fasády staveb napřimují, zbavují se zakřivených ploch,

jsou méně plastické, křivky jsou nahrazovány přímkami. Oblíbeným dekorativním

prvkem jsou medailony, často se stylizovanými profily, znamení či monogramy

zasazené do rostlinných věnců, stylizované rostlinné ratolesti a ozdobné věnce

(festony), rámování oken do svislých pruhů, antické vázy, svazky prutů, motiv

božího oka, symbol boží trojjedinosti a vševidoucnosti rozšířený na klasicistních

domovních štítech a portálech. Nejčastější klasicistní motiv je motiv slunce se

soustřednými paprsky, přímými nebo rotujícími, jenž se objevuje také v polovičním

provedení na fasádách, mřížích, oknech a dřevěných vratech.

Klasicistní architektura se výrazně uplatnila v Itálii, kam dobře zapadla

do prostředí antických a renesančních staveb: vzniká opera La Scala v Miláně

a opera La Fenice v Benátkách. Klasicismus nalezl ohlas i v Německu – v tomto

stylu je např. postavena opera v Berlíně.

Skutečným skvostem klasicistní architektury je Petrohrad, město na Něvě

nově založené na rozkaz Petra Velikého a vyprojektované francouzskými architekty.

Jeho jedinečný charakter velkoryse založený na geometrickém půdorysu doplňuje

množství velkolepých paláců, veřejných budov, mostů a zahrad.

Do klasicistních staveb v Čechách investuje osvícenský stát; jedná se např.

o tereziánskou přestavbu pražského hradu, vznikají také vojenské pevnosti jako

Terezín, Josefov nebo Olomouc.

V klasicistním stavitelství se angažuje také šlechta; např. zámek Kačina

na Kolínsku (stavebník hrabě Chotek 1789-1851) s monumentální sloupovou

předsíní, nebo vila Kinských (stavebník Rudolf kníže Kinský 1827-1831) v Praze

na Malé Straně. Ukázkou architektury pro veřejné účely je budova původně

Nosticova, později Stavovského divadla v Praze v Železné ul. (arch. Anton

Haffenecker 1781-1783).

Zcela výjimečně se v této době objevují novostavby kostelů, jako např. Kostel

sv. Kříže v Praze Na Příkopě (arch. Georg Fischer 1819-1823), nebo kostel

Vzkříšení Páně (arch. J. F. Hetzendorf 1786-1786) ve Slavkově u Brna.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

99

Ke klasicismu patří též zřizovaní veřejných parků (např. Stromovka v Praze)

a zámeckých parků. Příkladem jsou parky v oblasti lednicko-valtické, dnes

zapsané na seznam kulturního dědictví UNESCO, doplněné množstvím

klasicistních i romantických stavebních objektů (stavitelé Liechtensteinové

1794-1898). Styl zahrad se v klasicismu mění: namísto přísně střižených záhonů

a přesného geometrického rozvržení francouzských parků se prosazuje anglický

park využívající přirozený vzhled parku; objevují se malebné skupiny dřevin, vodní

plochy a volné travnaté louky.

Ke klasicismu patří též zřizovaní veřejných parků (např. Stromovka v Praze)

i rozvoj lázeňských měst a komplexů (Mariánské Lázně a Františkovy Lázně).

Ve městech dochází vzhledem k rozvoji průmyslu a nárůstu jejich obyvatelstva

k růstu nových čtvrtí: ruší se zastaralá opevnění, bourají se hradby, vznikají široké

okružní ulice na obvodech měst. Objevuje se nový stavební typ nájemního domu

zvaného "činžák", jehož dispozice má pavlačový charakter. Pavlač je chodba

otevřená do dvora, z níž jsou přístupné jednotlivé byty, se společnými záchody na

konci pavlače. Nejstarší nájemní dům v Praze je původně šlechtický palác Platýz

na Národní třídě přestavěný do klasicistní podoby (arch. Hausknecht 1813-1847).

Rozvoji průmyslu odpovídá i rozvoj dopravy, proto se klasicismus projevuje

také ve stavbách mostů, železničních mostů a nádraží. Příkladem je Masarykovo

nádraží v Praze v Hybernské ulici č. 13 (1843-1845), které má již neorenesanční

prvky.

V Liberci najdeme několik pozoruhodných klasicistních staveb, jmenujme

především restauraci Zlatý beránek na Sokolovském náměstí č. 305 (asi 1790),

na níž je pozoruhodný zejména profilovaný štít ukončený vázou na vrcholu

a obelisky po stranách. Významnou klasicistní stavbou je zejména Appeltův dům

na Sokolovském náměstí č. 264, vyznačující se hlavní římsou s balustrádou

a kamennými vázami (arch. Josef a Karel Kuntze 1793-4), dnes sídlo průmyslové

školy stavební. Zmiňme také Krausův dům na nám. E. Beneše č. 14 při ústí

do Pražské ul. (arch. A. Arnold 1798), jehož průčelí vyniká bohatým štukovým

zdobením z rostlinných motivů a festonů. Je členěno římsami a doplněno štítem

s kamennou vázou.

Pro architekturu klasicismu je kromě inspirace antikou typická určitá uniformita

daná dodržováním jednotných a přísných stavebních zásad.

12.1.4 Malířství v klasicismu

Klasicismus se ve snaze být moderním směrem obrací v malířství proti

předcházející epoše - baroku - a stává se jeho negací. Velký francouzský klasicistní

malíř Jacques-Louis David realizuje především rozměrná plátna s náměty

z římských dějin, která jsou i stylem inspirována antikou. Zobrazoval ovšem

i současné náměty (např. portrét Madamme Recamiėr nebo Zavražděný Marat),

které jsou velmi působivé a naléhavé i bez odkazů na antiku a okázalých teatrálních

gest.

12.1.5 Sochařství v klasicismu

Také sochařská tvorba je plně pod vlivem antického sochařství, zejména v ní

vystupuje přísná normativnost klasicismu, trvání na přísném dodržování poměrů

a norem, která vede až ke strnulosti a neživotné strohosti klasicistního sochařského

umění. V sochařství se uplatňují všechny rysy typické pro klasicismus: vyrovnanost,

střídmost, uměřenost a ukázněnost.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

100

12.1.6 Užité umění v klasicismu

Základní náměty užitého umění opět vycházejí z nápodoby antiky, zejména při

zhotovování luxusních předmětů denní potřeby: nábytku, porcelánu, váz, skla apod.

V keramice se prosadila anglická firma Wedgwood, která zaplnila trh barevnou

kameninou originálně zdobenou figurálními motivy, mnohdy s antickými náměty.

12.2 Empír

Posledním vzmachem klasicismu se stalo období nazývané empír, které nastalo

v důsledku nastolení francouzského císařství v čele s Napoleonem Bonapartem.

Zatímco francouzská revoluce se inspirovala ideály republikánského Říma,

Napoleonovým ideálem byla sláva a velikost římských císařů. I umění se tedy mělo

stát monumentální oslavou jeho triumfů. Tento nový odstín klasicistního stylu byl

nazván empír z francouzského empire = říše, císařství. Prosadil se zejména

ve výtvarném umění a módě.

Kromě motivů císařského Říma se inspirací tvorby v duchu empíru stalo umění

dávných civilizací znovuobjevené při koloniálních výbojích – objevují se motivy

odvozené z egyptské či starobabylónské kultury. Zvláště nevšední nábytek

zdobí častý motiv sfingy, lví nožky, akantové listy, apod. Inspirován

Napoleonovými vojenskými taženími empír využívá prvky architektury starověkého

Egypta (motiv sfingy, obelisk, atd.) K oslavě císařova kultu vznikají v Paříži repliky

antických sloupů a bran či Vítězný oblouk architekta Chalgrina. Dochází také

k přestavbám starších objektů, např. přestavbou barokního kláštera vzniká celnice,

dnes dům U Hybernů na náměstí Republiky v Praze, jedna z nejtypičtějších

empírových staveb u nás.

Empír ovládl především interiérovou tvorbu: nábytek, sklo, keramiku a také

odívání. V malířství se jako Davidův nástupce prosadil Jean Auguste Dominique

Ingres, který vynikl jako portrétista císaře a jeho rodiny.

12.2.1 Biedermeier

Ve střední Evropě se v interiéru po r. 1815 spíše než empír prosazuje biedermeier,

měšťanská podoba klasicizujícího romantismu – projevil se v nábytku a užitém

umění. Je spíše komornější, v malířství se uplatnil v portrétech, zátiších a scénkách

z idylického rodinného života. U nás jej reprezentují malíři Karl Spitzweg nebo

Quido Mánes.

12.3 Romantismus

Reakcí na přísný klasicismus, který zdůrazňuje především rozumové chápání světa,

se od první pol. 19. st. stal romantismus. Romantikové zdůrazňovali oproti

rozumu cit a fantazii. Název je zřejmě odvozen od slova román, označující literární

žánr. Za romantické bylo považováno to, co se podobalo spíše ději románu než

reálnému životu.

Romantismus přináší nové pojetí umělce a tvůrce: je chápán jako “génius“ –

osobnost kvalitativně odlišná od ostatních obyčejných lidí. Oproti klasicismu hledá

romantismus inspiraci a náměty ne v antice, ale v pohanském dávnověku

nebo v raném středověku. Dochází k idealizaci rytířské kultury a života

středověké šlechty na hradech.

Romantikové se také živě zajímali o lidovou kulturu – lid byl považován

za jádro národa. Romantikové sbírali pohádky, báje, písně, pořekadla

a nechali se jimi inspirovat k vlastní tvorbě (v Německu bratři Grimmové, u nás

K. J. Erben, F. L. Čelakovský, B. Němcová a další. Nebýt jich, zřejmě bychom

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

101

neznali řadu již klasických dětských pohádek: O červené Karkulce, O perníkové

chaloupce, O sedmi krkavcích apod.). Z toho vyplývá, že romantismus se projevil

především v literatuře, ovšem také v hudbě 19. st. (Richard Wagner, Fryderyk

Chopin, Franz Schubert, Johannes Brahms, Ferenc Liszt, Edvard Grieg, Giuseppe

Verdi, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Adrejevič Rimskij-Korsakov, u nás např.

Bedřich Smetana a Antonín Dvořák).

12.3.1 Výtvarné umění romantismu

Ve výtvarném umění se romantismus začal rozvíjet již v 18. st. jako preromantický

sentimentalismus a jeho hranice s klasicismem je někdy ne příliš zřetelná – někteří

umělci prošli oběma těmito výtvarnými polohami.

Ve výtvarném umění je v romantismu proti strnulosti a disciplíně

klasicismu prosazována uvolněnost a svoboda výtvarného projevu. Náměty

jsou čerpány z folklóru a národní historie, objevují se také exotické náměty.

Za mimořádnou osobnost španělského romantismu je považován malíř

Francisco Goya, který s oblibou zachycoval folklorizující prvky, např. býčí zápasy,

ale též kriticky zobrazoval sociální a revoluční náměty. Další velkou osobností

romantického malířství byl Eugène Delacroix, v jehož obrazech se uplatňuje exotika,

bohatá barevná škála, dramatické nasvětlení a zobrazení velkých konfliktů lidské

osobnosti. Jedním z nejtypičtějších malířských děl, které se stalo symbolem

romantismu v malířství, je Vor Medúsy Theodore Géricaulta. Plátno bylo inspirováno

skutečnou tragédií: potopením námořní lodi La Méduse na cestě do Afriky roku

1816. Kapitán a námořní důstojníci se zmocnili záchranných člunů a 150 pasažérů a

členů posádky se plavilo třináct dnů rozbouřeným Atlantikem na jediném voru. Tuto

plavbu přežilo pouze patnáct z nich. Dílo realizované převážně v odstínech hnědé

a šedé nutí diváka k zamyšlení nad lidským utrpením a smrtí. Stejně jako

ztroskotanci, ani divák nemá z celé scény úniku; výjev je naplněn beznadějí

a zoufalstvím.

Romantismus v anglickém malířství reprezentuje především dílo Josepha

Mallorda Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla. Turner se zajímal

o specifické vyjádření atmosféry zobrazovaného námětu pomocí barvy. Jeho Parník

ve sněžné bouři (1842) zachycuje sílu a krásu živlů: husté mraky nad komínem

parníku, změť vln a stěna sněhových vloček dávají divákovi možnost pocítit velikost

a nespoutanost přírody. Turner ve svém díle předznamenal pozdější éru

impresionismu v malířství.

V Německu se romantismus spojoval se symbolickým mysticismem, patrným

zejména v díle nejvýznamnějšího německého romantického malíře, Caspara Davida

Friedricha (1774-1840), který působil v Drážďanech. Na Friedrichových plátnech je

v centru pozornosti zobrazení krajiny a přírodních motivů jako oslava díla Stvořitele.

Friedrichovo dílo, po jeho smrti téměř zapomenuté, ovlivnilo pozdější symbolisty

a surrealisty. Friedrichův Mnich na pobřeží (1810) je obdivuhodně jednoduché dílo

rozdělené na tři horizontální barevné části, znázorňující zemi, moře a nebe. Jedinou

svislou přímkou, která plátno protíná, je postava osamělého mnicha. „Naznačuje

nám, že všichni jsme vlastně osamělí mniši a stojíme na břehu neznáma.“11

Romantismus v malířství u nás reprezentuje např. Josef Mánes (lunety

Staroměstského orloje, kroje) a Adolf Kosárek (krajinomalba) nebo Mikoláš Aleš.

11 BECKETT, W. Toulky světem malířství. 4. vyd. Praha: Fortuna Print, 2002, s. 264.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

102

12.3.2 Architektura romantismu

V architektuře romantismus nevytvořil žádný svébytný sloh. Architektura

romantismu byla ovlivněna dobovými snahami o hledání kořenů národní existence

a o návraty do minulosti, zejména k architektuře středověku, přičemž výsledkem

těchto snah je romantický historismus, nazývaný též neogotika nebo novogotický

styl.

Projevem romantických tendencí byla např. dostavba gotického dómu v Kolíně

nad Rýnem ve stylu neogotiky. Podnítila řadu podobných podniků po celé Evropě

(mnohdy regotizaci barokních kostelů), mimo jiné též dostavbu katedrály sv. Víta

v Praze (stavitel Josef Mocker). Návrat ke gotice se výrazně projevil v Anglii

náročnou realizací budov londýnského parlamentu a královského zámku Windsor.

Atmosféra romantického rytířství se odrazila ve výstavbě romantických hradů

a zámků ve stylu středověkých rytířských sídel – příkladem je známá Hluboká

nad Vltavou, Lednice na Moravě, hrad Bousov nebo zámek Sychrov nacházející se

nedaleko Liberce.

I vybavení těchto sídel bylo dokonalou imitací středověkého nábytku,

kovářských a zámečnických výrobků, textilií a keramiky, což vedlo k velkému rozvoji

uměleckých řemesel a jejich zdokonalení.

Zájem o historii vyústil také poprvé v dějinách ve zvýšenou vlnu zájmu

o historické památky, jejich obnovu a ochranu. Jeho výsledkem byla např. přestavba

Karlštejna do středověké podoby realizovaná arch. Josefem Mockerem.

12.4 Prerafaelitské bratrstvo (Preraphaelite Brotherhood, PRB)

V roce 1848 se v Anglii zrodilo hnutí malířů a básníků, kteří odmítali konvence

novověkého umění a zdroj pravého umění hledali v umění a řemeslech středověku.

Inspiraci hledali zejména v době před Raffaelem a vznikem děl vrcholné renesance,

která považovali za příliš okázalá. Prerafaelité obdivovali jednoduchý styl

středověkých maleb a jejich oproštěnost od vyumělkovanosti pozdějších období.

Výtvarná díla navracející se k rané renesanci a ke středověku považovali

za prostředek vyjádření odporu k vše pohlcující industrializaci. U zrodu hnutí byli

William Holman Hunt, Dante Gabriel Rosetti a John Everett Millais, který měl zálibu

v biblických námětech a symbolických detailech, jako např. na obrazech Ofélie nebo

Slepá dívka, kde každý květ a každá barva má skrytý význam. Dalším členem hnutí

se stal Edward Burne-Jones.

Práce prerafaelitů se vyznačovaly záměrnou archaickou prostotou

a naturalismem, upřednostněním individuálního výrazu před zavedenými

konvencemi. Hnutí zároveň aktivně vyjadřovalo protest proti industrializaci, která

produkovala levné a nekvalitní výrobky a odtrhávala výrobce od produktu jeho tvůrčí

práce.

Tyto myšlenky sblížily prerafaelity s Williamem Morrisem, který s nimi navázal

spolupráci v r. 1856. Morrisův zájem byl soustředěn na obrodu uměleckých řemesel

(jednalo se zejména o nábytek, vitráže, tapisérie a knihtisk) v duchu středověkých

cechovních tradic a pravidel. Jeho myšlenky inspirovaly hnutí Arts and Crafts, jež

upřednostňovalo jednoduché ručně vyrobené předměty před zbožím sériové výroby,

které vesměs postrádalo estetické kvality. Tento styl se na přelomu století stal

módou a stal se jedním z významných inspiračních zdrojů secesního stylu.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

103

12.5 Realismus

Romantismus byl již od 30. let 19. st. řadou umělců považován za nedostatečný

nástroj zobrazení jejich pocitů. Důvodem byl jeho útěk od skutečnosti a idealizované

zobrazení minulosti s malým důrazem na současnost.

Tito umělci usilují o kritické a realistické zobrazení současnosti, vedle

romantismu proto vzniká do jisté míry paralelní směr – realismus (z lat. realis =

věcný, skutečný). Vzhledem k tomu, že je mnohdy kriticky naladěn vůči

společnosti a zobrazovaným jevům, je nazýván “kritickým realismem“.

12.5.1 Literatura a drama v realismu

Autoři tvořící v tomto stylu zdůrazňují s vekou dávkou kritičnosti řadu negativních

společenských jevů nastupujícího kapitalismu zejména v literatuře, v níž kritický

realismus reprezentuje v Anglii tvorba Charlese Dickense, jehož proslavily zejména

romány Oliver Twist a David Copperfield, ve Francii se jednalo o romány Honoré de

Balzaca např. Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán, v Rusku díla Lva

Nikolajeviče Tolstého, především čtyřdílná románová epopej Vojna a mír nebo

satirická díla Nikolaje Vasilijeviče Gogola, zejména Revizor. U nás se realismus

objevuje v dílech Jana Nerudy, Boženy Němcové, Karla Václava Raise, bratří

Mrštíků, Ignáta Hermanna a dalších.

Realistické divadlo přivádí na scénu současné hrdiny, neidealizované,

odrážející konflikty své doby. Např. hra norského dramatika Henrika Ibsena Nora

výrazně ovlivnila tehdejší zápas o ženskou emancipaci. Podobný charakter měla

díla Antona Pavloviče Čechova v Rusku, u nás např. tvorba Gabriely Preissové

(Jenůfa), nebo bratří Mrštíků (Maryša).

12.5.2 Architektura realismu

V důsledku rozvoje průmyslu se v průběhu 19. st. bouřlivě rozvíjejí především

města. Ve výstavbě veřejných budov se uplatňují principy různých historických

slohů: chrámy se vracejí k byzantské a gotické architektuře, městské paláce mají

podobu neobarokní, divadla, muzea či radnice jsou často neorenesanční (jako

příklad nám mohou posloužit právě tyto typy budov v Liberci). Příkladem jsou

drážďanská opera a obrazárna Zwinger projektované architektem Gottfriedem

Semperem. (Zwinger sám je ovšem známá barokní stavba postavená v hlavním

městě Saska, Drážďanech, na rozkaz kurfiřta Augusta II. Silného v prostoru mezi

vnější a vnitřní městskou hradbou. Stavba byla určena k pořádání reprezentativních

slavností. Současnou podobu dostal Zwinger až v 19. století, kdy architekt Gottfried

Semper stavbu dokončil neorenesanční obrazovou galerií.)

Při výstavbě nových typů budov jako burzy, banky, výstavní haly, nádraží,

nemocnice, obchodní pasáže apod. se stále více uplatňují nové stavební materiály

i postupy. Takto nově postaven byl u příležitosti Světové výstavy v r. 1851 křišťálový

palác v Londýně. Během pěti měsíců tak vznikla gigantická skleněná hala

postavená na principu skleníku. Podobně byla konstruována např. čítárna Národní

knihovny v Paříži, jejíž sál byl zaklenut kopulovými klenbami na štíhlých litinových

sloupech. K těmto stavbám patří i Eiffelova věž postavená v r. 1889, která se svými

330 metry byla ve své době nejvyšší stavbou světa.

U nás byl velkou osobností architektury 19. st. Josef Zítek, architekt budovy

Národního divadla. Stavba Národního divadla je inspirována benátskou renesancí,

ovšem originálně přizpůsobenou pražským podmínkám, je uměřeně reprezentativní

a slavnostní. Zítek dále projektoval např. kolonádu v Karlových Varech. Po požáru

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

104

r. 1881 dokončoval Národní divadlo architekt Josef Schulz, který také se Zítkem

navrhoval Rudolfinum, či samostatně Národní muzeum.

12.5.3 Realistické malířství

Malíři v době realismu programově opouštějí ateliéry a skicují ve volné přírodě

(plein-air = plenér = doslova plný vzduch). Ve Francii jsou tvůrci tohoto stylu

Theodore Rousseau, Camille Corot, Honoré Daumier nebo Gustave Courbet, u nás

skvělý krajinář Antonín Chitussi, nebo Karel Purkyně, syn slavného přírodovědce

J. E. Purkyně. Významně se malířský realismus uplatnil v Rusku – bídu ruské

chudiny působivě zachytil na svých plátnech Ilja Jefimovič Repin, z jehož děl

zmiňme monumentální plátno Burlaci na Volze (131,5 x 281 cm) a sugestivní Portrét

Musorgského.

12.6 Naturalismus

Od 60. let 19. st. se začíná hovořit o zesílené podobě realismu nazývané

naturalismus (odvozeno z naturalis = přírodní). Naturalismus dovádí teoretická

východiska realismu do krajnosti; člověk je chápán jako pouhý produkt

přírody – zmítají jim pudy, vášně, zvrácenost, zločinnost, záporně jej utváří ubohé

sociální prostředí apod. Velkým představitelem tohoto směru v literatuře je

francouzský romanopisec Émile Zola, u nás např. K. M. Čapek – Chod.

Literatura:

Adams, S. Hnutí uměleckých řemesel. Praha: Svojtka & Vašut, 1997.

ISBN 80-7180-254-9.

Jůzl, V. a kol. Dějiny umělecké kultury II. Praha: SPN, 1989.

Legrand, G. Romantismus. Litomyšl: Paseka, 2001.

Kuthan, J. Aristokratická sídla období klasicismu. Praha:Akropolis, 1999.

Kuthan, J. Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Praha: Akropolis,

2001.

Světové dějiny umění. Larousse. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-055-X.

Technik, S. Liberecké domy hovoří I. Liberec: Česká beseda, 1992.

Zatloukal, P. Architektura 19. století. Praha: DaDa, Správa Pražského hradu, 2001.

ISBN 80-86161-39-0.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

105

13. Impresionismus a styly počátku 20. století

13.1 Impresionismus

Jedná se o směr, který se prosadil zejména ve výtvarném umění a v hudbě

v posledních desetiletích 19. století. Jeho je název odvozen od pojmu “imprese“,

který lze přeložit jako vjem, dojem, vzbuzení nálady apod.

13.1.1 Impresionistické malířství

Impresionismus se prosadil nejvíce v malířství – jeho název je odvozen

od jednoho z výtvarných děl, a to Monetova obrazu z r. 1872 nazvaného

Imprese. Původně se jednalo jako v řadě jiných případů pojmenování uměleckých

směrů o označení hanlivé. Za duchovního vůdce generace impresionistů bývá

považován malíř Edouard Manet, který na oficiální výroční výstavu nazývanou

Salón v r. 1863 přihlásil monumentální obraz Snídaně v trávě, který ovšem nebyl

porotou přijat a po vystavení na Salónu odmítnutých vyvolal skandál. Dílo,

inspirované klasiky italské renesance, zachytilo dvojici mužů v dobovém oděvu při

odpočinku sedící ve společnosti nahé ženy v lesním interiéru. Obdobně byla

veřejností odsouzena i Tizianem inspirovaná Olympie. Druhým protagonistou

impresionismu byl Claude Monet zachycující dojmy z přírodních námětů.

Podstatou impresionistické metody je rozložení barevného spektra na čisté

barevné tóny, které jsou nanášeny odděleně od sebe na plátno jakoby

v samostatných pigmentových skvrnách. Z určitého odstupu se tyto skvrny

u pozorovatele v celkovém pohledu pak zpětně spojí v souvislý obraz, který ovšem

na rozdíl od děl realistických působí dojmem zachycení prchavého okamžiku,

dojmu z okamžité nálady, atmosféry. Stejně tvořili i další impresionističtí tvůrci

jako Alfréd Sisley, Camille Pissaro, Pierre Auguste Renoir, Edgar Degas, Paul

Cézanne, Paul Gauguin proslulý svými náměty z Tahiti, nebo Vincent van Gogh.

Zvláštní postavení mezi těmito tvůrci zaujímal geniální kronikář pařížských šantánů,

kaváren a nevěstinců Henri de Toulouse-Lautrec, tvůrce skvělých litografií, které

sloužily jako předlohy k plakátům. V českém výtvarném umění impresionismus

reprezentují např. Antonín Slavíček nebo Joža Uprka.

Princip tvorby impresionistů byl umocněn v tzv. pointilismu (čti poentilismus),

kdy barvy byly kladeny na plátno v malých barevných bodech zcela odděleně

od sebe. Význačnými představiteli tohoto směru byli Georges Seurat (sera) a Paul

Signac.

Význam impresionismu spočíval právě ve zdůraznění zdánlivě nepatrných

detailů, prchavosti a půvabu prostých okamžiků, krásy a neopakovatelnosti života.

13.1.2 Impresionismus v hudbě

Vychází ze stejných zásad jako v malířství: pevné harmonické vazby jsou

rozrušovány ve prospěch neobvyklých akordů, někdy i disharmonických. Veškeré

tyto postupy jsou využity pro zachycení nálady, dojmu z prchavého okamžiku a jeho

pomíjivosti. Tyto snahy se nejvíce projevily v dílech francouzských

impresionistických skladatelů Claude Debussyho (Preludium k Faunovu odpoledni

podle básně Stéphana Mallarmého) a Maurice Ravela (Bolero).

13.1.3 Impresionismus v literatuře

V literatuře se v duchu impresionismu rozvíjí zejména lyrika: iniciátorem

impresionismu v poezii byl jeden z tzv. prokletých básníků Paul Verlaine (Písně

beze slov), u nás Antonín Sova.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

106

13.2 Secese a moderna

Secese se jako styl charakteristický pro přelom 19. a 20. století stala výsledkem

určitého protestu výtvarných umělců proti historismu, tedy bezduchému přejímání

historických slohů, které se zvláště v průmyslově produkovaných výrobcích

a v architektuře stávaly bezobsažnými a ztrácely původní vznešenost.

Název směru tento protest vyjadřuje (secese znamená odstoupení,

odštěpení). Výsledkem hledání těchto umělců je jedinečný styl – poslední skutečný

svébytný styl, který zasáhl řadu oblastí života a odrážel nové životní souvislosti

moderní společnosti. Secese se vyvinula jako určitá syntéza spojující protiklady

naturalismu a romantismu, případně symbolismu. Secese je moderním a zároveň

historický slohem.

Pro secesi, která se projevila především v architektuře a ve výtvarném umění

(ač její doménou bylo umění užité), je typický ornamentální projev inspirovaný tvary

organické přírody. Výrazné jsou zejména květinové (florální) motivy. Významnou roli

sehrála v secesi také inspirace výtvarným uměním Dálného východu a fascinace

umělců japonským užitým uměním, které v té době začalo pronikat do Evropy a

zcela ji okouzlilo svou jednoduchostí a poetikou.

V secesi se setkáváme s častou kombinací florálních a čistě geometrických

motivů a zalomenými, elegantními křivkami. Secese má zálibu v lomených barvách,

opalizujících nebo perleťových odstínech; v architektuře se objevuje kombinace

různých materiálů (kov, sklo, email). Secese výrazně ovlivnila životní styl přelomu

století, zvláště měšťanských vrstev.

V Evropě byla secese nazývána různě: v německy mluvících zemích

Jugendstil, ve Francii Art Nouveau, v Anglii, kde se vyvinula z hnutí Arts and Crafts

a z inspirace tvorbou bratrstva Prerafaelitů, to byl Modern Style. Centry secese byly

v Evropě Brusel, Vídeň, Berlín, Mnichov a Praha. Navzdory společnému

východisku, jímž je polemika s dosavadními estetickými principy, existují mezi

národními verzemi tohoto slohu značné odlišnosti.

13.2.1 Secesní malba a grafika

V Anglii se stal významným představitelem secesní kresby a grafiky Aubrey Vincent

Beardsley, který nalezl inspiraci v japonských dřevořezech. Jeho elegantní, ironické

a mnohdy skandální práce zachycují stejně jako jejich japonské vzory prostor

neperspektivně a inspirují se také jejich zjevnou erotičností.

Jedním z nejtypičtějších projevů pařížského Art Nouveau se staly litografie

moravského rodáka Alfonse Muchy, který se proslavil zejména plakáty pro slavnou

herečku Sarah Bernhardtovou. Společným jmenovatelem jeho tvorby jsou zasněné

ženské postavy ve splývavém rouchu obklopené elegantními křivkami dlouhých

kadeří s byzantinskými motivy v pozadí.

Vůdčí postavou vídeňské secese byl malíř Gustav Klimt, proslulý obrazy

osudově přitažlivých žen s erotickým podtextem. Klimt s oblibou uplatňoval

na pozadí svých maleb různé materiály, nejčastěji plátkové zlato a perleť, plastické

motivy a bohatý ornament.

Mnichovskou secesi v malířství reprezentuje dílo Franze von Stucka, jenž měl

také blízko k symbolismu. Jeho oblíbenými náměty jsou bájní tvorové z řecké

mytologie – faunové, kentauři a siléni. Navrhl také titulní motiv časopisu Pan

prezentujícího tvorbu německých výtvarných umělců na přelomu 19. a 20. století.

U nás je secesní malba zastoupena díly Jana Preislera, Vojtěcha Preissiga,

Maxe Švabinského a dalších.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

107

13.2.2 Secesní architektura

Architektura secese, v Rakousku reprezentovaná prvním architektem moderní

Vídně Otto Wagnerem, se vyznačuje využitím vegetativního ornamentu a zdobením

fasád domů štukem, zlacením, keramickými motivy, kovovými zábradlími apod.

Dochází k dokonalému propojení ornamentu a architektury.

Dalším významným vídeňským secesním architektem byl Joseph Maria

Olbrich, který navrhl výstavní pavilon vídeňské secese v letech 1897-98. Ne příliš

rozměrná stavba završená originální kupolí ze stylizovaných pozlacených

vavřínových listů se stala symbolem celého hnutí.

V Paříži je s francouzskou secesí výrazně spojen styl vstupů do stanic

podzemní dráhy, které navrhl Hector Guimard. Fantastické rostlinné tvary, spojení

kovu a skla, zelená barva litinových konstrukcí, výrazné stylizované písmo

na smaltovaných tabulích uzavírajících oblouky vchodů, to vše způsobilo, že

francouzská secese se v určité době nazývala Style Métro.

K secesi bývá přiřazováno i dílo katalánského architekta Antoni Gaudího, a to

přesto, že se jeho stavby vymykají jakémukoli stylu. Gaudí realizoval své

nejslavnější projekty v Barceloně (kostel Sagrada Familia, park Gűell, Casa Batlló,

Casa Milà) a jedná se o ojedinělá architektonická díla hýřící tvary a vyznačující se

snovou až magickou představivostí atuora.

Jednou z nejtypičtějších staveb postavených v secesním stylu u nás je Obecní

dům na Náměstí republiky v Praze (arch. A. Balšánek, O. Polívka, 1906 - 1911),

dále uveďme Peterkův dům na Václavském náměstí č. 12 v Praze (arch. J. Kotěra,

1899 - 1900), Vinohradské divadlo (arch. A. Čenský, 1905 - 1907) nebo budovu

Hlavního (dříve Wilsonova) nádraží v Praze (arch. J. Fanta, 1901 - 1909).

Secesní architektura se obrací také k inspiraci lidovým stavitelstvím, zejména

v dílech arch. Dušana Jurkoviče; jedná se např. o lázeňské domy v Luhačovicích

(1902), nebo objekty na Pustevnách v Beskydech (1897).

13.2.3 Moderna

Současně se secesí se v architektuře prosazuje směr nazývaný moderna, který se

výrazově osvobozuje jak od historizujících prvků, tak od přemíry dekorativních

detailů, jimiž se často vyznačuje secese. Stavby jsou prosté, průčelí hladká, bez

ozdob, důraz je kladen na konstrukci staveb, harmonii proporcí, působení použitých

materiálů a povrchů.

V roce 1909 projektuje Adolf Loos ve Vídni na Michaelerplatz obchodní dům

Goldmann & Salatsch (Looshaus), na němž realizoval své ideje architektury

oproštěné od zbytečného ornamentu a vyjádřil protest proti přezdobeným fasádám

secesních staveb. Přízemí stavby je z hladkého zeleného mramoru, nad ním

pokračuje světlá fasáda. Stavba se setkala s nesouhlasem veřejnosti i samotného

císaře Franze Josefa I., neboť je situována přímo proti honosnému vstupu

do Hofburgu. Ve Francii realizuje obdobné myšlenky čisté architektury Auguste

Perret.

Stavbou reprezentující tento styl u nás je např. muzeum v Hradci Králové

(arch. Jan Kotěra, 1906 - 1912), nebo vlastní vila arch. Kotěry v Praze (1908-1909).

Jan Kotěra navrhoval také Národní dům v Prostějově (1905), Otakar Novotný navrhl

v tomto stylu Štencův dům v Praze na Starém městě. Z dílny architekta Jana Kotěry

pocházel také návrh Urbánkova domu zvaného Mozarteum v Jungmannově ulici

v Praze (1911 - 1913), jehož fasádu zdobí plastiky Jana Štursy. Vynikající ukázkou

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

108

pozdně secesní budovy s výraznými znaky moderny v Liberci je krematorium (arch.

R. Bitzan, 1915 - 1917).

Moderna svou redukcí dekorativních prvků a důrazem na konstrukci a materiál

staveb předznamenala nástup dalších významných uměleckých a architektonických

proudů 20. století.

13.2.4 Secese v Liberci a okolí

Za první secesní stavbu v Liberci je považována tzv. Herzigova vila na Husově tř.

v sousedství areálu nemocnice z r. 1906. Ovšem již dříve se v Liberci objevují

stavby nesoucí secesní prvky, např. budova Obchodní a živnostenské komory

na Masarykově třídě (v sousedství Severočeského muzea, dnes dětská poliklinika)

z let 1898 - 1900. Také restaurace Lidové sady (arch. J. Schmeissner 1900 - 1901)

s typickou věží - rozhlednou vysokou 32 metrů - nese prvky doznívajícího

romantismu i nastupující secese.

Prvky secese vykazují i novorenesanční městské lázně stejně jako romantický

Liebiegův zámeček na Jablonecké ulici ve své třípodlažní části (arch.

J. Schmeissner, 1904). Ukázkou vytříbené secesní architektury je také Grandhotel

Zlatý lev v Gutenbergově ulici (A. Worf, 1904) typický bohatou štukovou výzdobou

využívající lvích těl, hlav a rostlinných motivů.

Grandhotel Praha na náměstí E. Beneše (bývalý hotel Schienhof, arch.

R. Hemmerich, 1904) reprezentuje méně dekorativní a spíše geometrizující secesní

styl blížící se moderně. Na závěr uveďme ještě secesní kostelík Matky Boží

U Obrázku situovaný nad Ruprechticemi (M. Kűhn a H. Fanta, 1907) postavený

na kruhovém půdorysu.

Zejména sousední Jablonec nad Nisou, který na počátku 20. století zažil

neobyčejný rozmach díky úspěšnému exportu bižuterie do celého světa, se může

chlubit řadou secesních staveb, především soukromých vil. Jako příklad slohově

nejzajímavějších veřejných staveb může v Jablonci sloužit neokázalý kostel

Povýšení Svatého Kříže (arch. Josef Zasche, 1902) a uměřeně reprezentativní

budova městského divadla z let 1906 - 1907 projektovaná ateliérem Fellner

a Helmer. Další secesní divadlo bychom nalezli v Mladé Boleslavi (arch. Antonín

Hercík, 1909).

13.2.5 Užité umění, sochařství a literatura secese

Ve skotském Glasgowě vytvářel ojedinělé projekty spojující secesní tvarosloví

s keltskou ornamentikou Charles Rennie Mackintosh, který navrhoval stylové

zařízení soukromých i veřejných interiérů.

Užité umění bylo hlavní doménou secese; výrazně se projevovala např.

ve sklářské tvorbě francouzských návrhářů Emila Gallého nebo René Laliqua,

Američana Louise Tiffanyho a dalších tvůrců. Secese se výrazně zapsala

i do nábytkové tvorby, zařízení interiérů, textilní tvorby, keramiky, šperku, kovu, atd.

Ve stylu secese vznikla myšlenka tzv. gesamtkunstwerku, uceleného

uměleckého díla, podle které měl celý obytný interiér včetně užitných předmětů

reprezentovat jediný estetický celek. Předměty a nástroje denní potřeby (kliky,

svícny, věšáky na šaty apod.) se tak mění v umělecká díla stejná jako obrazy

a plastiky. Autorem této myšlenky je Belgičan Henry van de Velde, který byl spolu

s Victorem Hortou zakladatelem a nejvýznamnějším tvůrcem belgické secese.

Ideu gesamtkunstwerku realizovali v Německu zejména umělci pozvaní hesenským

velkovévodou Ernstem Ludwigem do jím podporované umělecké kolonie

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

109

v Darmstadtu. Domy členů umělecké komunity včetně jejich vnitřního vybavení byly

vybudovány v jednotném, harmonicky kompaktním uměleckém stylu a toto prostředí

vytvářelo ideální zázemí a inspiraci pro tvorbu dalších umělců.

Završením myšlenky gesamtkunstwerku se stalo vídeňské výrobní družstvo

uměleckých řemesel Wiener Werkstätte založené v roce 1903. U jeho zrodu stáli

profesoři vídeňské Školy uměleckých řemesel Josef Hoffmann a Koloman Moser.

Družstvo produkovalo umělecky a esteticky dokonalé a materiálově náročné luxusní

umělecko-řemeslné předměty určené pro zámožnější klientelu. Jednalo se

o nábytek, jídelní soupravy, šperky, textilie, příbory, vázy, lampy ad. Na rozdíl

od hlavního proudu secese jsou hlavní linie zde navrhovaných uměleckých

předmětů často střídmé, mnohdy až přísně geometrické.

V sochařství se v době secese u nás prosadil Ladislav Šaloun, který vytvořil

pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, František Bílek, který měl

blízko k symbolistnímu vyjádření, nebo Stanislav Sucharda, autor plastik na budově

muzea v Hradci Králové a pomníku Františka Palackého na Palackého nábřeží

v Praze. V literatuře se nositeli secesního stylu staly proudy nazývané symbolismus

a dekadence, u nás reprezentované tvorbou Otakara Březiny nebo Jiřího Karáska

ze Lvovic.

13.3 Expresionismus

Určitým protipólem umělecké tvorby secesních umělců se stává tvorba

expresionistů, kteří kladou důraz na vyjádření úzkostných emocí, obav, strachu

a panické hrůzy. Lidská postava i krajina je v jejich díle redukována na výrazné

barevné plochy, zbavena detailu a deformována ve snaze vyjádřit to, co se skrývá

pod povrchem věcí. Umělci chtějí upozornit na podstatu světa, jenž je vůči jedinci

nepřátelský a krutý, vyjádřit izolaci a osamělost tvůrce.

Za předzvěst expresionismu je označováno dílo belgického malíře a grafika

Jamese Ensora, jehož plátna jsou plná strašidelných průvodů a rozšklebených

karnevalových masek.

Podobně intenzivně zobrazují pocit beznaděje z modernity pesimistická díla

norského malíře Edvarda Muncha, kterého proslavil obraz Výkřik (tempera a pastel,

1893). Munch měl všechny předpoklady k melancholii, protože prošel celou řadou

tragických životních zkušeností: v pěti letech mu zemřela matka na tuberkulózu,

o něco později na stejnou nemoc zemřela jeho sestra a další sestra zešílela, otec

trpěl melancholií. Malování se pro něj stalo cestou, jíž dával průchod své životní

úzkosti.

Dalším významným představitelem expresionismu byl Rakušan Oskar

Kokoschka, který byl partnerem Almy Mahlerové, vdovy po hudebním skladateli

Gustavu Mahlerovi. Jejich rozporuplný vztah zachytil na obraze Nevěsta větru

z r. 1914. Dvojice na obraze, který je inspirován manýrismem El Greka, symbolizuje

lásku a smrt, hrůzu a marnost.

Podobně jako Kokoschka vyšel z okruhu Vídeňské secese Egon Schiele, autor

znepokojivě agresivních a tragických pláten, mnohdy se silně erotickým námětem

zdůrazněným v malbě rudými akcenty, za něž byl dokonce obviněn z pornografie.

13.3.1 Amedeo Modigliani a Marc Chagall

V malířství druhého desetiletí dvacátého století se objevují dva malíři židovského

původu, kteří jsou stylově nezařaditelní, ale přesto bylo jejich dílo pro dějiny

výtvarného umění naprosto zásadní. Italský malíř a sochař, jehož plátna měla rysy

expresionismu, piják a narkoman Amedeo Modigliani, vytvářel nezaměnitelně

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

110

protažené ženské postavy, často akty, s dlouhými šíjemi a obličeji podobajícími se

maskám. Jeho lascivní, zároveň však i elegantní akty, jsou zjevně inspirovány díly

renesančních a manýristických umělců.

Dalším pozoruhodným malířem, jehož dílo je však námětově vzdálené světu

Modiglianiho, je Marc Chagall. Narodil se v běloruském Vitebsku do chudých

podmínek venkovského ghetta, jehož atmosféra a folklórní odkazy na ruský venkov

se v jeho díle odrážely i v době pařížského pobytu. Tvůrcův mysticky fantazijní svět

je plný hravých motivů a jasných barev, z prostých námětů Chagall vytváří snově

zázračné příběhy.

13.4 Fauvismus

Název tohoto uměleckého směru je odvozený z francouzského „le fauve“, šelma.

Fauvisté zdůrazňovali čistou barvu, harmonii mezi emocionálním výrazem

a dekorativní kompozicí, přičemž výrazová síla malby vychází z barevné plochy.

Skupina malířů, která vystavovala společně na Podzimním salónu 1905, se

v roce 1907 rozpadla. Její vůdčí osobnost, Henri Matisse, vycházel ze Seuratova

pointilismu, který rozkládal zobrazované objekty na množství velmi malých

barevných bodů. Matisse ale pointilistické body zvětšuje v kontrastní

komplementární barevné plochy, které vytvářejí napětí obrazu. V době, kdy byla

jeho díla poprvé vystavena, vyvolala veřejné pohoršení a setkala se s posměchem

a naprostým nepochopením.

13.5 Kubismus

Jako pokračování impresionismu ve výtvarném umění se od prvního desetiletí

20. století rozvíjí kubismus. Byl inspirován malbou impresionisty Paula Cézanna

a africkým výtvarným uměním, zejména jeho maskami a plastikami. Název byl

odvozen od hanlivého označení obrazu, jehož autorem byl jeden z představitelů

kubismu Georges Braque. Kubismus zobrazuje skutečnost neperspektivně

a zobrazované objekty redukuje na základní geometrické a stereometrické tvary:

válce, koule, hranoly. Hlavními představiteli kubismu v malbě byli Pablo Picasso, již

zmíněný Georges Braque a Fernand Léger.

V Čechách našel po roce 1910 kubismus rozsáhlé uplatnění v malířství

a navíc také architektuře, jako protipól dosud vládnoucí secese a moderny. Klíčovou

roli v jeho nástupu sehráli mladí čeští umělci: Bohumil Kubišta, Emil Filla, Josef

Čapek a Otto Gutfreund, kteří si z pobytu v Paříži odnesli inspiraci kubistickými díly

Pabla Picassa a George Braqua. Historik umění Vincenc Kramář pak dovezl

do Čech kolekci obrazů těchto dvou umělců, jejichž tvorba výrazně ovlivnila české

umělecké klima. Otto Gutfreund byl také osobitým tvůrcem kubistických plastik a mj.

i autorem návrhu prvorepublikové mince v nominální hodnotě 5 Kč. Další

významnou osobností českého kubismu v malířství byl v určité fázi své tvorby

František Kupka.

13.5.1 Architektura kubismu

Významnými představiteli architektonického kubismu v českém prostředí jsou Pavel

Janák a Vlastislav Hofman. Fasády kubistických staveb na rozdíl od vertikál

a pravých úhlů moderny zdůrazňují všemožně zkosené tvary, jehlance, ostré úhly

a šikmé plochy. Lze říci, že se jedná o výrazový prostředek nahrazující

ornamentální dekor secese. Zejména Pavel Janák, který navrhoval také nábytek

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

111

a textil, se nechal inspirovat Picassovým analytickým kubismem, po jehož vzoru

rozkládal objekty na zkosené plochy a uplatnil je v prostoru.

Podobně uplatňoval ideu kubismu ve své architektonické tvorbě Josef Gočár,

např. v návrhu kubistického obchodního domu U Černé Matky Boží v Celetné ulici

v Praze (1911 - 1912), v němž dnes najdeme Muzeum českého kubismu

a rekonstrukci originální kubistické kavárny. Inspirací vychází tato stavba

z klasického empíru. Jinou významnou kubistickou stavbou tohoto architekta je

lázeňský dům v Lázních Bohdaneč (1911 - 1912).

Nejvýraznějšími kubistickými stavbami jsou kubistické obytné domy architekta

Josefa Chochola nacházející se na Rašínově nábřeží v Praze (1912-1913) nebo

v Neklanově a Libušině ulici pod Vyšehradem (1913 - 14). U těchto staveb můžeme

kromě architektovy snahy ovládnout hmotu zaznamenat i důmyslnou práci

s optickým působením geometrických tvarů a jejich ploch.

Kubistické motivy se objevují i na portálu domu Diamant v Praze ve Spálené

ulici (E. Králíček, 1910 - 1912) a na baldachýnu kryjícím sochu sv. Jana

Nepomuckého v sousedství (Matěj Blecha, 1912). Významným kubistickým

detailem ve veřejném prostoru je známý sloup s pouliční lucernou arch. Emila

Králíčka umístěný na Jungmannově náměstí v Praze (1913).

V souvislosti s architekturou kubismu se prosazuje snaha o jednotné řešení

kubistického interiéru, v němž se uplatňují vysoce vyspělé uměleckořemeslné

výrobky, především nábytek, ale i keramika, textil, tapety, stejně hodnotné

a originální, jako samotná kubistická architektura. Na kubismus v architektuře

po první světové válce navázal rondokubismus.

13.6 Futurismus

V roce 1909 se v Itálii objevuje průkopnický, zcela moderní směr, který zdůrazňuje

revoltu vůči všem dosavadním kulturním a uměleckým tradicím a vyznává obdiv

k moderní, průmyslové, rušné a neklidné současnosti. Z obdivu k technice vyplývala

touha umělců po rychlosti, které dosahovali stručností a jasností užitých uměleckých

prostředků. Ideály futurismu formuloval italský básník Filippo Tommaso Marinetti:

revolta vůči minulosti, krása neklidu, triumf techniky nad přírodou. Futurismus se

projevil jak na poli literárním, tak v malířství, sochařství, architektuře i ve filmu.

Obdiv k technice vedl u jeho představitelů ke sklonu využívat prostředků masové

komunikace, reklamy a žurnalistiky.

Italští futuristé byli pravicově orientovaní, přiklonili se k Benitu Mussolinimu

a sympatizovali s italským fašismem, jehož vzestupu napomáhali uměleckými

prostředky. Naproti tomu futurismus v Rusku, kam se velmi brzy rozšířil, byl levicově

orientovaný a podporoval ideologii bolševické revoluce. Jeho představiteli v Rusku

byli Vladimir Majakovskij a Velemir Chlebnikov.

V oblasti poezie vytvořili futuristé teorii osvobozených slov, kdy slova nebo jen

slabiky byly skládány bez ohledu na pravidla syntaxe.

VELEMIR CHLEBNIKOV: BOBEÓBI

Bobeóbi zněla ústa.

Veeómi zněly oči.

Pieéo zněly brvy.

Lieeej – zněl ovál líček.

Gzi – gzi – gzeo řetěz zněl.

Tak na plátně jakýchsi souvztažností

vně rozměrů žila Tvář.

(překlad z ruštiny Jiří Taufer)

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

112

V oblasti výtvarného umění byl futurismus velmi blízký kubismu, kladl ovšem větší

důraz na dynamiku a pokoušel se objekty zachytit v pohybu. Jeho představitelem

byl např. italský malíř a sochař Umberto Boccioni. V architektuře se futurimus klonil

k jednoduchosti, kombinoval moderní materiály jako sklo, kov a beton. Ve filmu

zdůrazňoval futurismus komerčnost a se zálibou zobrazoval prostředí prezentované

stroji a moderní technikou.

13.7 Kandinskij a Blaue Reiter

Za zakladatele abstraktní malby je považován Rus Vasilij Kandinskij, který v Moskvě

vystudoval etnologii a při studiu severouralských syrjanských kmenů jej zaujaly

geometrické a abstraktní motivy na jejich bubnech. V Německu, kde studoval

výtvarné umění, pak začal malovat první abstraktní obrazy a v roce 1912 stál

u zrodu výtvarné skupiny Der Blaue Reiter nazvané podle Kandinského obrazu

Modrý jezdec, do níž patřili také Paul Klee, Franz Marc a August Macke.

Podle Kandinského jsou barvy použité na plátně významným prostředkem

působení na emoce diváka, stejně jako tvary, z nichž každý má specifický charakter

(kruh znamená dokonalost, zdvojený polokruh klid, trojúhelník energii); význam mají

dokonce i čáry – vodorovná znamená klid, směřující dolů smutek, směřující nahoru

radost. Tvary, čáry i barvy na plátně by tedy měl pozorovatel číst jako sdělení

vycházející z hlubin lidské psychiky.

Kandinského současník a přítel výtvarník Franz Marc byl naopak spíše

expresionistou. Vytvářel vizionářská plátna, jejichž objekty byly fascinující barevně

zářivé zvířecí bytosti, jež se umělci jevily čisté a lepší než lidé. Další člen skupiny,

August Macke, který kladl důraz na harmonii barvy a formy, se stejně jako Franz

Marc stal obětí první světové války.

Tvůrci, kteří rozvíjeli myšlenku abstraktní malby v duchu tvrzení, že obrazové

prostředky, tedy barva a forma, mají mít převahu (supremaci) nad předmětným

zobrazováním viditelného světa, se nazývali suprematisté. Jejich nejvýznamnějším

představitelem byl umělec ukrajinského původu Kazimir Malevič tvořící absolutní

malbu oproštěnou od předmětných vztahů. Malevičovým žákem

a spoluzakladatelem suprematismu byl Lazar Markovič Lisickij, známý

pod pseudonymem El Lisickij.

13.8 Sochařství počátku 20. století

Přelomu devatenáctého a dvacátého století vévodí monumentální sochařská tvorba

Augusta Rodina, současníka impresionistů, který je považován za zakladatele

moderního sochařství.

V sochařství se již od počátku 20. století prosazuje podobně jako v malířství

odklon od realistické názornosti směrem k abstrakci – vůdčí osobností tohoto

procesu byl umělec rumunského původu Constantin Brancusi, který redukoval

zobrazované objekty na základní stereometrické útvary; jeho tvorbě dominuje

především protáhlý ovál.

Aristide Maillol tvořil oblé figury mladých žen, Pablo Picasso ve své sochařské

tvorbě svázal tvary do kubistického systému.

Literatura:

BRUCE, B. Velcí impresionisté. Praha: Grafoprint-Neubert, 1997.

DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999.

FAHR-BECKER, G. Secese. Bratislava: Slovart, 2007. ISBN 978-80-7209-896-5.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

113

GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008.

ISBN 978-80-7391-081-5.

KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava:

Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3.

PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 9, 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000.

Umění 20. století. Bratislava: Taschen/Slovart, 2004. ISBN 80-7209-521-8.

Umění po roce 1900. Praha: Slovart, 2007. ISBN 978-80-7209-952-8.

WELTON, J. Impresionismus. 2. vyd. Bratislava: Perfekt, 2000.

ISBN 80-8046-168-6.

WITTLICH, P. Česká secese. Praha: Odeon, 1985.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

114

14. Kultura mezi světovými válkami

14.1 Obloučkový kubismus, rondokubismus, národní sloh

Po první světové válce se kubistická architektura v českém prostředí proměňuje

v tzv. rondokubismus, též obloučkový kubismus zvaný národní sloh (nebo sloh

Legiobanky). Průčelí a fasády domů jsou zdobeny ne již pouze krystalickými

šikmými plochami, ale navíc také plastickými ornamenty a sochařskými doplňky.

Stavby jsou velmi členité, na fasádách se uplatňují římsy, pilastry a atiky, typická je

též výrazná barevnost.

Příkladem obloučkového kubismu je především stavba Legiobanky v Praze

v ulici Na Poříčí (arch. J. Gočár, 1921 - 1923) s reliéfním vlysem od Jana Štursy

a vstupním portálem s plastikami Otto Gutfreunda. Raný rondokubismus

představuje též krematorium v Pardubicích (arch. P. Janák, 1923) s interiérem

od Františka Kysely. Další specifickou stavbou v tomto stylu je Palác Adria v Praze

na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy (arch. Pavel Janák, Josef Zasche,

1922 - 1925).

14.2 Funkcionalismus a konstruktivismus

Další vývoj architektury po první světové válce se odehrával v duchu hesla: „forma

následuje funkci“. Právě vzhledem ke zdůraznění funkce objektů získal

funkcionalismus svůj název. Snažil se především obnovit vztahy mezi člověkem

a jeho prostředím. Ve funkcionalismu je kladen důraz na rovnováhu, využití skla

a kovu, eleganci, uměřenost a oproštěnost od zbytečných zdobných prvků

a dekorací. Teoreticky zformuloval základní principy funkcionalismu v r. 1927

francouzský architekt Le Corbusier, který se jako poradce podílel i na výstavbě

Baťova Zlína.

V době těsně po první světové válce se na principech předválečné moderny

rozvíjí nová, moderní architektura, která se definitivně oprošťuje od veškerých

historických prvků. Ornament je zásadně odmítán, hlavní průčelí budov je členěno

pouze okny a balkóny, důraz je kladen na konstrukci stavby.

Převládá přesvědčení, že forma stavby je určována její konstrukcí

(konstruktivismus), že určující pro stavbu je její funkce, její účel harmonicky

propojený s výtvarným vyjádřením. Forma je podřízena funkci, je jejím výrazem

(funkcionalismus).

Zvýšená pozornost je tedy zaměřena na účelné využití stavby, využívány jsou

moderní stavební materiály, především železobeton, kovové konstrukce a sklo.

Česká moderní architektura v tomto období dosahuje mezinárodního uznání,

zaujímá přední místo v Evropě. Řada staveb vzniklých v tomto období dodnes patří

k tomu nejdokonalejšímu, čeho bylo v celosvětovém měřítku na poli architektury

dosaženo.

Jedním z hlavních tvůrců konstruktivismu u nás je Josef Gočár, jehož činnost

se soustředila na výstavbu „nového“ Hradce Králové, kde navrhl celou řadu

veřejných budov. V Praze pak projektoval zejména kostel sv. Václava ve Vršovicích

(1929 - 1930), stupňovitě uspořádanou stavbu s polokruhovým kněžištěm a vysokou

štíhlou věží. Jednou z nejtypičtějších staveb českého funkcionalismu je Veletržní

palác v Praze (arch. Josef Fuchs a Oldřich Tyl, 1924 -1928), v němž se dnes

nachází sbírka moderního umění Národní galerie.

Podobně pozoruhodnou stavbou je Nová radnice v Ostravě architektů Jana

Rubého, Františka Koláře a Vladimíra Fischera postavená v letech 1925 - 28. Její

věž je tvořena prosklenou ocelovou konstrukcí s měděným oplátováním. Jedná se

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

115

o nejvyšší radniční vyhlídkovou věž (85,6 m) v republice. Také interiér budovy

reprezentuje dobový funkcionalismus.

Další stavbou, která se stala příznačnou pro funkcionalistickou architekturu, je

elegantní pražský obchodní dům Bílá labuť v ulici Na Poříčí (arch. Josef Kittrich

a Josef Hrubý, 1937 - 1939), jehož čelní fasáda je tvořena čtvercovými skleněnými

plochami.

Funkcionalistickou architekturu v Praze reprezentuje také obchodní dům firmy

Baťa arch. Ludvíka Kysely otevřený přímo na Václavském náměstí v r. 1929. Mimo

Prahu jmenujme alespoň hotel Avion v Brně (arch. Bohuslav Fuchs 1927 - 1928)

a specifickou architekturu Baťova Zlína vznikající pod dohledem samotného tvůrce

funkcionalismu, architekta Le Corbusiera. Zde byly převážně realizovány návrhy

architektů Vladimíra Karfíka a Františka L. Gahury.

Především je však nutno zmínit o pozoruhodnou vilu Tugendhat v Brně

architekta Ludwiga Miese van der Rohe (1929 - 1930), která pro své originální

řešení vnějšího i vnitřního prostoru byla zapsána na seznam kulturních památek

UNESCO. Další pozoruhodná vila ve stylu funkcionalismu - Műllerova vila - byla

navržena architektem Adolfem Loosem v Praze-Střešovicích (1928 - 1930).

Připomeňme, že Adolf Loos je spojen s Libercem několika lety svého studia na

zdejší průmyslové škole stavební.

V hornolužickém městě Löbau, nedaleko od hranic s Německem na severu

Čech, můžeme obdivovat další zajímavou funkcionalistickou stavbu, vilu, kterou

navrhl v roce 1930 pro místního podnikatele Fritze Schminke architekt Hans

Scharoun. Po svém zadavateli nese budova dodnes své jméno - Haus Schminke.

Moderní architektura se mezi válkami rozvíjela také ve Spojených státech

amerických, kde ji zastupují zvláště stavby Franka Lloyda Wrighta. Lloyd Wrightovy

architektonické návrhy jsou svou snahou o čistotu a jednoduchost blízké

funkcionalismu. Doménou tvorby tohoto architekta byly projekty soukromých domů

inspirované lidovým a japonským stavitelstvím. Jeho do přírodního prostředí

dokonale zasazené domy, krásné, účelné a pohodlné, komponované do šířky

a s přečnívajícími střechami, umožňovaly relaxaci na krytých terasách, disponovaly

podlahovým vytápěním, rohovými okny i vestavěným nábytkem.

V oblasti užitého umění kladli umělci v době funkcionalismu důraz na účelnost

výrobků a jejich tvarovou jednoduchost zbavenou zbytečných zdobných prvků. Mezi

tvůrci skla, porcelánu a dalších užitkových předmětů (např. příborů) vynikl Ladislav

Sutnar, jehož návrhy se vyznačují jednoduchými čistými tvary, jimiž se proslavil

i mimo Českou republiku.

14.2.1 Bauhaus

V roce 1919 převzal německý architekt Walter Gropius vedení renomované Školy

užitého umění ve Výmaru, kterou proměnil obsahově i názvem na Bauhaus. Škola

byla přestěhována do Dessau, kde Gropius vystavěl v letech 1925-1926 novou

budovu Bauhausu. Změnil také styl výuky, jehož jádrem se staly kursy práce

s různými materiály. Škola usilovala o obnovení jednoty všech umění pod vedením

architektury. Umění, technika a řemeslo mají vytvořit jeden celek. Každý student si

tedy musel osvojit v prvé řadě řemeslo. Styl a myšlení Bauhausu ovlivnily celou

meziválečnou kulturu a inspirovaly i mnohé české umělce tehdejší doby.

Pro pokrokový a levicový charakter byla škola po nástupu nacistů v r. 1933

rozpuštěna.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

116

14.2.2 De Stijl

V roce 1917 založili holandští umělci skupinu De Stijl (Styl). Jejími zakládajícími

členy se stali malíři Piet Mondrian, Theo van Doesburg a umělecký truhlář, architekt

a designér Gerrit Rietveld. Van Doesburg později přešel od malířství k architektuře.

Čisté tvary, které členové skupiny De Stijl vyznávali v malířství a které pro ně byly

nástrojem „jak zmírnit tragiku života“, začali uplatňovat také v architektuře a v

designu užitkových předmětů. Manifestem hnutí se stal Schröderův dům v Utrechtu,

jehož proměnlivý interiér byl odlišen mobilními barevnými plochami.

14.3 Novoklasicismus - Josip Plečnik

Samostatnou kapitolu v meziválečné architektonické tvorbě představuje dílo

slovinského architekta Josipa Plečnika (1872 - 1957), kterého si v roce 1920 vybral

T. G. Masaryk jako realizátora přestavby Pražského hradu na sídlo prezidenta

republiky. Plečnik poté Pražský hrad rekonstruoval až do roku 1934, kdy odešel

zpět do slovinské Lublaně. Provedl úpravy zahrad a vyzdobil hrad řadou

architektonických detailů (sloupy, obelisky, pergolami, schodišti, zábradlími apod.)

moderně pojímajících antické náměty a motivy z pohanského dávnověku.

Ve stejném duchu je vyprojektován Plečnikův katolický kostel Nejsvětějšího

srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad (1928 - 1932), který se prezentuje jako

„bílá obdélná cela v hnědém glazovaném pouzdře“.12

14.4 Meziválečná architektura v Liberci a okolí

Vrcholem moderní meziválečné architektury v Liberci je tzv. Strossova vila, dnes

sídlo Krajské hygienické stanice, pojmenovaná podle libereckého průmyslníka

Franze Strosse, který projekt své rodinné vily zadal Thilo Schoderovi z Gery.

Tato pozoruhodná stavba nautických tvarů v expresivně konstruktivistickém

(i funkcionalistickém) stylu byla dokončena v roce 1927. V interiérech byly použity

vzácné materiály, různobarevné mramory a exotická dřeva. Vestavěné fragmenty

dřevěného nábytku (jejichž styl lze označit jako Art Deco) a mramorové obložení se

částečně dochovaly do dnešní doby. Stavbu a její působení umocňovala rozlehlá

zahrada svažující se v jižní části k liberecké přehradě. Svými rozložitými terasami

a výraznými římsami zdůrazňujícími horizontalitu, připomíná Strossova vila některé

stavby amerického architekta F. L. Wrighta. Objekt sloužil Strossově rodině

do druhé světové války, v jejímž důsledku byl majitel nucen jej prodat a odejít

z Československa.

Další pozoruhodnou libereckou stavbou vzniklou ve stejné době je první

liberecký mrakodrap – osmipodlažní palác vídeňské pojišťovny Donau Concordia –

dnes palác Dunaj na Soukenném náměstí. Budova funkcionalistického vzhledu

členěná do tří křídel a dokončená v roce 1928 vtiskla celému prostoru specifický

ráz. Jejím autorem je architekt Adolf Foehr.

Jako protipól této stavby vyrostl v roce 1929 na místě bývalého městského

mlýna na západní straně Soukenného náměstí dům s kavárnou Nisa. Jednalo se

o devítipodlažní budovou zamýšlenou jako administrativní sídlo, později obytnou

budovu s kavárnou v přízemí a s ateliéry v podkroví. Stavba byla realizována podle

návrhu Franze Lehmanna, nosná konstrukce je železobetonová a plášť je obložen

kvádry z liberecké žuly. Jedním z mála prvků zmírňujících strohost stavby jsou

průchody v přízemí a lodžie v posledních dvou podlažích.

12 ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1994, s. 184 - 191.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

117

Prostor Soukenného náměstí byl dotvořen, když na počátku třicátých let

(1931 - 1932) vybudovala firma Baťa svůj obchodní dům při ústí Pražské ulice

do tohoto náměstí. Vladimírem Karfíkem navržený devítipodlažní obchodní dům

ze skla, železobetonu a oceli se vyznačuje nápadnou architekturou příznačnou pro

většinu Baťových obchodních domů postavených nejen v různých českých městech,

ale i po celém světě. Baťův obchodní dům v Liberci je typickou ukázkou

konstruktivisticko-funkcionalistické architektury, silně ovlivněné pracemi

francouzského architekta Le Corbusiera, jednoho z odborných poradců firmy Baťa.

Je nápadný svým zaobleným nárožím, výhodným na silně frekventovaném místě.

V dnešní Rumunské ulici vyprojektoval liberecký architekt Max Kűhn

administrativní centrum a obytný dům (s kinem pro 263 diváků v suterénu) pro

italskou pojišťovnu Adriatica z Terstu. Šestipodlažní stavba byla dokončena v roce

1932 a podle svého zadavatele dodnes nese název palác Adria. V architektonickém

řešení této budovy se uplatňuje důraz na vertikalitu, čistotu a jednoduchost linií.

Hranolovitý kubus stavby dominuje celému okolnímu prostoru.

V roce 1936 vyrostla na hlavní liberecké obchodní třídě, v Pražské ulici,

jedinečná funkcionalistická stavba; obchodní dům pražské firmy Brouk a Babka,

jejíž projekt vypracoval přední funkcionalistický architekt Jan Gillar. Tento

šestipodlažní objekt se zaskleným průčelím a zasunutými výkladními skříněmi, který

byl předlohou pro mnohem slavnější firemní obchodní dům Bílá labuť, se

po nákladné rekonstrukci dokončené v r. 2006 vrátil ke svému předválečnému

názvu (dříve OD Jiskra).

V Jablonci nad Nisou je konstruktivismus zastoupen především budovou nové

radnice arch. Karla Wintera z let 1930 - 1931 s vysokým řádem sloupů v průčelí,

monumentálním vstupním schodištěm a hranolovou věží s rozhlednou. V přízemí

objektu byly již od počátku umístěny obchody, kino a restaurace se záměrem využít

budovu ke kulturním i komerčním účelům. S vnějším vzhledem stavby korespondují

její interiéry s dřevěným obložením a vitrážemi s geometrickými motivy ve stylu Art

Deco.

Další nepřehlédnutelnou konstruktivistickou stavbou v Jablonci n. N. je kostel

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který na Horním náměstí projektoval arch. Josef

Zasche a který byl postaven v letech 1930 - 1931.

V Jablonci můžeme také obdivovat dvě funkcionalistické vily evropského

významu, jejichž autorem byl arch. Heinrich Lauterbach. Háskova vila z roku 1931

tvarem připomíná plující parník s dominantním zaobleným oknem. Druhá z vil, vila

dr. Schmelowského, se může pochlubit téměř kompletně zachovanými detaily

původního interiéru.

14.5 Art Deco

Art Deco je výtvarný styl, který dosáhl svého vrcholu v období mezi dvěma

světovými válkami. Jeho název je odvozen od názvu výstavy Exposition des Arts

décoratifs et Industriels (výstava dekorativního a průmyslového umění) pořádané

v Paříži v roce 1925. Tento sloh vyrůstal z Art Nouveau konce 19. století, ovšem na

rozdíl od secese, která si zakládala na rostlinném ornamentu, se Art Deco přiklánělo

k modernímu, většinou abstraktnímu designu a jasným barvám. Pokud se

inspirovalo přírodou, dávalo přednost motivům zvířecím před rostlinnými

a zdůrazňovalo krásu tvarů ženského těla. Tam, kde se linie secese svíjely a

komplikovaně proplétaly, Art Deco dává přednost liniím rovným nebo splývavým.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

118

Art Deco se jako sloh rozšířilo mezi válkami do všech oblastí každodenního

života: projevilo se v designu automobilů, nábytku, keramiky a porcelánu, textilií

a průmyslově vyráběných předmětů (ledniček, praček, žehliček apod.).

Samozřejmě se uplatnilo především v interiérech a v architektuře soukromých

a hlavně veřejných budov. Nalezneme je téměř všude: v kavárnách, hotelech,

kinosálech i výstavních pavilonech. Styl Art Deco časově zahrnoval 20. a 30. léta

20. století, ovšem pramenil z doby ještě před první světovou válkou a jeho kolébkou

je Francie. Byl ovlivněn mimoevropskými, orientálními vlivy, uměním

předkolumbovských středoamerických civilizací a egyptským uměním, na čemž měl

zásluhu především legendární objev neporušené hrobky faraóna Tutanchamóna v

Luxoru v roce 1922. V interiéru používalo Art Deco motiv vějíře, barevných skel a

zrcadel. Novinkou v Art Deco bylo použití moderních syntetických materiálů a

umělých hmot, např. bakelitu.

Symbolem Art Deco v architektuře je budova ředitelství automobilky Chrysler

navržená architektem Williamem van Allenem na Manhattanu a realizovaná v letech

1928 - 1930. Pro její dekoraci je typický teleskopický půlkruh několikrát se opakující

a zmenšující se směrem ke špičce obložené ocelí, přičemž každý půlkruh obsahuje

vložené trojúhelníkové prvky. Budova, obložená kovem, se stala symbolem

modernosti a Ameriky samotné; se svými 319 m je nejvyšší cihlovou stavbou a také

nejkrásnější budovou New York City, jehož je dominantou. Druhou dominantou NYC

je Empire State Building (architekti Shreve, Lamb and Harmon, 1929 - 1931), jejímž

základem je ocel, sklo a železobeton. Empire State Building byla od svého

dokončení v r. 1931 se svými 381 m (s věžičkou 443 m) a 102 patry po 42 let

nejvyšší budovou světa. Nyní je po zničení WTC (Světového obchodního centra)

opět nejvyšší budovou v New York City.

Art Deco je považováno za poslední totální sloh, který pronikl do všech vrstev

a do všech oblastí života; dokázalo zdobit jachtu, hodiny, zapalovač, šperk i oděv.

Bylo nejvýraznějším poválečným stylem, na který navazuje od osmdesátých let

postmoderna a který v dnešní době zažívá mimořádnou renesanci a vlnu nového

tvůrčího i sběratelského zájmu.

V oblasti užitého umění u nás v době mezi válkami vyniklo zejména sdružení

Artěl, usilující o obrodu užitého umění, s nímž spolupracovala řada významných

umělců, např. Jaroslav Horejc, který navrhoval sklo, kov, šperky i mince.

14.6 Dadaismus

V roce 1916 vzniká ve švýcarském Curychu avantgardní umělecký směr, kterým

chtěli umělci vyjádřit odpor k nesmyslnosti války. Východiskem tvorby těchto umělců

je „nesmysl“, absolutní svoboda tvorby bez omezení, provokace, programové

odmítnutí racionality a všech doposud uznávaných pravidel. Název směru pochází

ze slova dada připomínajícího dětské žvatlání, které ve francouzštině označuje

houpacího koně.

Dadaismus (též Dada) se nejvíce prosadil v malířství a literatuře, k jeho

představitelům patřili básník a dramatik Tristan Tzara, básník, malíř a sochař Hans

/Jean/ Arp, který vyšel z abstrakce, Max Ernst, Marcel Duchamp, Man Ray a další.

Jednou z dobově největších provokací dadaismu bylo, když Marcel Duchamp

vystavil v r. 1917 pisoár pod názvem Fontána. Dadaisté měli zálibu v kolážích, v

nichž kombinovali malbu s nejrůznějšími předměty a vystříhanými motivy a využívali

také techniku fotografie.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

119

14.7 Surrealismus

Nástup surrealismu předznamenala tvorba Giorgia de Chirica, jenž spolu

s básníkem Apollinairem formuloval estetiku metafyzické malby, která na plátně

vyjadřovala melancholii, tíseň, osamělost a strach. Věci na Chiricových obrazech,

umístěné do nepatřičného prostředí a paradoxních souvislostí, jakoby ožívaly

v hrozivé fantómy, snové scenérie se mění v noční můru.

Dada svou provokativností a anarchií připravilo nástup iracionálna a absurdity

do výtvarného umění. Surrealismus hledá „nadskutečnost“ (sur = fr. nad) i to, co

není viditelné na první pohled. Surrealisté, v čele s básníky André Bretonem

a Paulem Eluardem publikovali první manifest surrealismu v roce 1924.

V návaznosti na Freudovu psychoanalýzu zdůrazňovali sílu nevědomí, význam

halucinací a snů, které jsou stejně významné jako uvědomělé zkušenosti reálného

světa. Surrealisté vynášejí z hlubin lidské bytosti potlačované city a představy

a odhalují absurdní rozporuplnost lidské existence, její hrůzu i komičnost.

Surrealista podle Bretona automaticky reprodukuje to, co mu diktuje jeho inspirace,

bez ohledu na společenská tabu a morálku, nepotlačuje žádná přání a pudy,

nevyhýbá se zlu, ošklivosti ani krutosti.

Surrealistické hnutí reprezentoval především španělský (katalánský) malíř,

manýristicko-surrealistický eklektik Salvador Dalí. Ve svém díle realizoval princip

absurdity, hrůzy a zvrácenosti v technicky dokonalém malířském provedení.

Další surrealista Belgičan René Magritte vyznával převahu poezie

nad malířstvím. Ve svých dílech se pokoušel zdůraznit rozdíl mezi obrazem

a skutečností, jak je tomu například na obraze, kde je pod realisticky zobrazenou

dýmkou napsáno „Toto není dýmka“.

Belgického původu byl také surrealista Paul Delvaux, na jehož obrazech

s erotickým podtextem se často objevují mrtvolně bledé ženské akty v měsíční záři.

Max Ernst, který vyšel z dadaismu a pracoval s různými materiály

a technikami, dával ve své tvorbě prostor náhodně vzniklým tvarům, jimiž se

nechával inspirovat k temně snovým vizím.

Dílo Katalánce Joana Miróa bylo také formováno myšlenkami surrealismu,

hlavně jeho psychickým automatismem. Miróova plátna září jasnými barvami

a jednoduchými stylizovanými tvary, mnohdy záměrně zvlněnými a zakřivenými.

Z našich umělců byl dadaismem a surrealismem ovlivněn Karel Teige, který

byl také teoretikem surrealismu a autorem grafických návrhů řady knižních obálek,

Jindřich Štyrský, známý především svými erotickými kolážemi a osobitá malířka

Toyen (vl. jm. Marie Čermínová). Štyrský a Toyen dokonce v r. 1925 vyhlásili vlastní

umělecký směr artificialismus jako alternativu k surrealismu a abstrakci.

14.8 Meziválečný realismus

Ve stejné době, kdy část malířů směřuje k abstrakci, jiná skupina, zejména

německých výtvarníků, znovu objevuje realistickou malbu v podobě tzv. magického

realismu nazývaného též Nová věcnost (něm. Neue Sachlichkeit). Objekty a figury

na jejich plátnech jsou zobrazované do nejmenších detailů, zároveň jsou statické

a působí chladně, čiší z nich odstup, osamělost a smutek.

V tomto duchu tvořili např. Tamara de Lempicka, Christian Schad, Otto Dix,

Max Beckmann; v USA se nový realismus projevuje v ironicky tradicionalistickém

díle Granta Wooda, nebo Edwarda Hoppera, který naopak s oblibou zachycoval

atmosféru velkoměsta.

V meziválečné době vynikli také mexičtí levicově orientovaní malíři, např.

Diego de Rivera nebo jeho žena Frida Kahlo.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

120

14.9 Hudba mezi světovými válkami

V klasické hudbě se mezi světovými válkami objevuje návrat ke stylovým podnětům

staré hudby jako reakce na složitost a disharmonii impresionismu a expresionismu.

Významnými skladateli této doby jsou Rusové Sergej Prokofjev (balet Romeo

a Julie, 1935), Igor Stravinskij a Dmitrij Šostakovič, v Německu Carl Orff a Paul

Hindemith, v Itálii Ottorino Respighi, u nás např. Josef Suk nebo Bohuslav Martinů,

v Británii Benjamin Britten.

V oblasti populární hudby se v době mezi válkami prosazuje zejména blues

a jazz, původně folklórní hudba černošského obyvatelstva Ameriky, která svým

rytmem nejlépe koresponduje s rytmem doby. Z nich se časem vyvinuly další

hudební styly, např. boogie woogie, swing, ragtime atd. U nás se stal významným

představitelem jazzové hudby skladatel Jaroslav Ježek, který spolupracoval

s Osvobozeným divadlem.

14.10 Fotografie mezi válkami

Již od počátku 20. století se jako umělecký žánr rozvíjí také fotografie. V době mezi

válkami se fotografie stala významným uměleckým prostředkem, který využívali

dadaisté i surrealisté. U nás působila celá řada vynikajících fotografů světového

formátu, např. Jaromír Funke, František Drtikol a Josef Sudek.

14.11 Počátky kinematografie a film mezi světovými válkami

Na konci 19. století se v souvislosti s rozvojem vynálezu fotografie podařilo zachytit

pohyb na celuloidový pás. Tento vynález proslavili bratři August a Louis Lumièrové,

když v roce 1895 uvedli v Grand Café v Paříži první senzaci budící krátké filmy,

např. Příjezd vlaku do stanice.

S postupným technickým zdokonalováním filmu a současným nárůstem

volného času stále většího počtu diváků se film vyvinul ve významný sdělovací

prostředek a zdroj masové zábavy. Filmovému průmyslu vévodí Spojené státy

americké, především filmová studia v Hollywoodu na západě USA.

Ve filmu se v prvních desetiletích dvacátého století prosadily velké dramatické

náměty, které v USA realizoval David Wark Griffith, např. ve výpravném

celovečerním filmu Intolerance (1916) považovaném za revoluční obrat v dějinách

kinematografie.

Ve stejné době se staly populární němé filmové grotesky s krkolomnými

honičkami a šlehačkovými bitvami, kterým kraloval legendární Charlie Chaplin.

Zlatým věkem filmové grotesky byla ovšem až dvacátá léta 20. století, kdy zároveň

s Chaplinem excelovala dvojice Laurel a Hardy, Buster Keaton zvaný Frigo, Harold

Lloyd a šilhavý Ben Turpin.

V době mezi světovými válkami prožívá film v Evropě značnou konjunkturu.

Zejména v poraženém Německu se rozvíjí v reakci na válečné trauma

expresionistický film hemžící se stvůrami, upíry a šílenými vědci. Nejvýznamnějšími

tvůrci tohoto žánru jsou Friedrich Wilhelm Murnau s filmem Upír Nosferatu (1922)

a Fritz Lang (Metropolis, 1926).

Ve Francii začíná s filmovými výrazovými prostředky experimentovat

avantgarda. Ve Francii tvořící surrealista španělského původu Luis Buñuel se

ve filmech Andaluský pes (1928) a Zlatý věk (1930) vysmívá morálním a estetickým

tabu buržoazní společnosti.

V Sovětském svazu se po revoluci stává znárodněný film významným

nástrojem revoluční propagandy a vznikají pozoruhodná umělecká díla, jako Křižník

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

121

Potěmkin (1925) režiséra Sergeje Ejzenštejna, proslulý masovými scénami

i působivými detaily, nebo Arzenál (1929) Alexandra Dovženka.

Ve druhé polovině dvacátých let se objevuje animovaný film, jehož tvůrce Walt

Disney vytvořil řadu kreslených postaviček (Mickey Mouse, Kačer Donald, Goofy,

Pepek námořník) a v roce 1937 natočil první celovečerní kreslený film Sněhurka

a sedm trpaslíků.

V roce 1926 byl v USA uveden první zvukový film, k jehož masovému rozšíření

došlo na počátku 30. let v době velké hospodářské krize.

Česká kinematografie se úspěšně rozvíjela již od konce 1. světové války.

Zásadní význam pro rozvoj českého filmu mělo vybudování Barrandovských ateliérů

na počátku 30. let. Jedním z prvních českých zvukových filmů byl C.K. polní

maršálek režiséra Karla Lamače z roku 1930, jehož hlavní představitel Vlasta

Burian se stal hvězdou české meziválečné komedie.

Režisér Gustav Machatý vzbudil v r. 1932 pozornost erotickým filmem Extáze,

v němž diváky šokoval zobrazením aktu hlavní hrdinky na filmovém plátně.

Velmi úspěšné filmy realizoval navzdory hospodářské krizi také režisér Martin

Frič, v jehož filmech se uplatnily herecké osobnosti jako Hugo Haas, Adina

Mandlová, Lída Baarová, Jan Werich a Jiří Voskovec a další. Na konci 30. let

a v době protektorátu pak zazářila další osobnost českého filmu, herec Oldřich

Nový.

Literatura:

Český funkcionalismus 1920-1940. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1978.

DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999.

GOSSEL, P., LEUTHÄUSEROVÁ, G. Architektura 20. století. Praha:

Taschen/Slovart, 2006. ISBN 978-80-7209-814-9.

GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008.

ISBN 978-80-7391-081-5.

HORSHAM, M. Styly 20. a 30. let. Praha: Svojtka a Vašut, 1997.

Informatiorium pro každého aneb moderní vševěd. 2.

Literatura/divadlo/film/fotografie. Praha: Mladá fronta, 1984.

KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava:

Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3.

LAHODA, V. Český kubismus. Praha: Brána, 1996.

Libereckým krajem. Tvář architektury. Liberec: Liberecký kraj, 2004.

PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000.

ŠVÁCHA, R. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1994.

TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Česká beseda, 1993.

TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří III. Liberec: Česká beseda, 1995.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

122

15. Kulturní proudy a směry druhé poloviny 20. století

15.1 Světové malířství po druhé světové válce

Druhá světová válka fyzicky i morálně změnila západní svět, zpochybnila všechny

hodnoty a politicky rozdělila Evropu na západní a východní blok. Řada

avantgardních umělců emigrovala během války nebo před ní z Evropy do Spojených

států amerických, kde se díky příznivému hospodářskému vývoji po válce bouřlivě

rozvíjí americká umělecká scéna.

Institucemi, které se na tomto rozvoji významně podílely, byly Muzeum

moderního umění (MoMA) a Guggenheimovo muzeum, obě založené v New Yorku

již před druhou světovou válkou. Díky nim a řadě soukromých sběratelů se stal New

York od čtyřicátých let dvacátého století světovým centrem umění.

15.1.1 Abstraktní expresionismus

Západní výtvarné umění po válce odmítlo figurativní malbu, pravděpodobně v reakci

na totalitní nacistické umění a socialistický realismus východního bloku. Abstrakce

se pro svou otevřenost jevila jako vhodný nástroj vyjádření svobodného umění

a stala se proto dominantním výtvarným stylem druhé poloviny 20. století. Výtvarné

umění tak bylo zbaveno své tradiční zobrazovací funkce.

Francouzští malíři vytvořili na principu psychického automatismu styl nazvaný

tašismus (z franc. tache = skvrna), který zdůrazňoval spontánnost malířské akce,

projevující se automatickým kladením barevných skvrn jako např. na obrazech

Georgese Mathieu. Tašismus se v pozměněné formě rozšířil jako informel (bez

formy), za jehož představitele je považován Antoni Tapies, též Art Brut,

reprezentovaný poválečnou tvorbou Jeana Dubuffeta.

Nejdůležitějším kritériem tvorby se v této době na Západě stala umělcova

subjektivita bez ohledu na tradiční pravidla kompozice nebo na estetické konvence,

což široké veřejnosti ztížilo pochopení uměleckých děl. Na plátnech už není nic, co

by bylo rozpoznatelné na první pohled; teprve tvůrčí pozorování vtiskne obrazu

smysl. Divák je odkázán sám na sebe, musí nechat dílo rozeznít ve svém nitru

a přemýšlet o svých pocitech.

Nejvýznamnější představitel amerického abstraktního expresionismu, Jackson

Pollock, rozvinul techniku „akční malby“ - svá plátna rozprostíral po zemi a nechal

na ně barvy stékat ze štětců a proděravělých plechovek, případně je na plátno

rozstřikoval. Výsledek tohoto „drippingu“ nemohl malíř předem odhadnout. Názvy

pro své obrazy nacházel Pollock až dodatečně, často je ponechával bez názvu.

15.1.2 Geometrická abstrakce

Malíři geometrické abstrakce začali vyplňovat plochy svých pláten zpravidla jasnými

barvami. Divák neměl být rozptylován žádnými křivkami a tvary, měl pouze vnímat

velké plochy barev, které po určité době pozorování začínaly na sítnici oka pulzovat,

jako na obrazu Barnetta Newmana Kdo se bojí červené, žluté a modré. Obraz je

působivý jednak díky výrazné barevnosti, jednak díky svým značným rozměrům 274

x603 cm. Jiný tvůrce geometrické abstrakce, Mark Rothko, vytvářel obrazy

ovlivněné východní filosofií vedoucí pozorovatele k meditaci a pohroužení do sebe.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

123

15.1.3 Neokonstruktivismus, op-art

Neokonstruktivisté, jako kupříkladu Josef Albers, pracují s barvami jako s fyzikálními

jevy; experimentují s jejich působením na sítnici a s optickými klamy, které

vyvolávají jejich přechody nebo kontrast. Jediným námětem obrazů

neokonstruktivistů jsou barvy a barevné efekty, proto své umění nazývají konkrétní

abstrakcí.

Umělci op-artu (optického umě) také zkoumali efekty barev a tvarů na naše

vidění. Jejich plátna měla zásadní vliv na dekor a design v padesátých a šedesátých

letech 20. století. Za zakladatele op-artu je považován umělec maďarského původu

Victor Vasarely, který se již od třicátých let zabýval optickými efekty a jejich vlivem

na zrakový vjem.

Práce op-artistů provokují zrak, nedovolují mu spočinout na jednom místě

obrazu, pracují s doplňkovými a kontrastními barvami. Tvary a barvy na nich se

proměňují a vytvářejí iluzi třetího rozměru jako na obrazech výtvarnice Bridget Riley.

15.1.4 Nový realismus

Od počátku šedesátých let dvacátého století slučovali noví realisté svět umění

s reálným světem předmětů, které vkládali do svých děl. Yves Klein vkládal

do svých obrazů trojrozměrné předměty a s oblibou používal ultramarínovou modř,

kterou považoval za zvláště duchovní a meditativní barvu.

Sepětí umění s realitou umocnil na maximum Lucio Fontana, který v obraze

Koncept prostoru několikrát vertikálně prořízl plátno ostrým nožem, čímž chtěl

zdůraznit prostorovost obrazu.

Robert Rauschenberg zaváděl jako umělecké objekty předměty všedního dne,

čímž se stal průkopníkem pop-artu, který rozdíl mezi uměleckým dílem a běžným

užitkovým předmětem zcela zrušil. Je považován za vynálezce combine paintings,

které spočívají v kombinaci malby s trojrozměrnými předměty (hodinami, polštáři,

vycpanými ptáky apod.).

15.1.5 Pop-art

Na rozdíl od abstraktních malířů se umělci pop-artu (populárního umě) vracejí

k předmětným a figurativním námětům. Toto umění povýšilo koncem padesátých let

banální předměty všedního dne na umělecká díla.

Pop-artisté pracovali s motivy populární masové kultury, tisku, reklamy,

průmyslového designu a filmu, které včleňovali do svých děl. Tento směr

zaznamenal u široké veřejnosti velký ohlas a byl nadšeně přijímán zejména mladou

generací. Tím, že se z lahví Coca-coly, polévkových konzerv a krabic pracích

prostředků staly umělecké objekty, byl zpochybněn rozdíl mezi populární masovou

kulturou a uměním.

Dodnes se vedou spory, zda byl pop-art konformním proudem, který se

přizpůsobil konzumnímu a reklamnímu světu, nebo zda byl dadaistickým protestem

proti němu.

Synonymem pro pop-art se stal Andy Warhol (pocházel z rodiny

východoslovenských přistěhovalců), který ve svých dílech vystupňoval prvek

masovosti, vulgarizace a opakovatelnosti estetických objektů (Mona Lisa, Marilyn

Monroe i Jackie Kennedy) na maximum; krása je v jeho dílech pouze zbožím.

Rozhodující pro Warholovu práci byl objev, že fotografie je možné pomocí sítotisku

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

124

přenášet na libovolně velké plátno nebo jiný podkladový materiál. Díky této technice

vyráběl Warhol ve své art factory obrazové série, např. obrazy polévkových

konzerv, které jeho dílo proslavily.

Druhý nejvlivnější umělec pop-artu, Roy Lichtenstein, se nechal inspirovat

komiksem a banalitou všednosti. Pracoval s fragmenty z komiksů v enormním

zvětšení, které podrobil rastrovému zobrazení reprodukční techniky.

Zvláštní postavení v umění 20. století zaujímá dílo britského výtvarníka

Francise Bacona, který zůstal věrný figurální malbě. Postavy a portréty na svých

plátnech podrobuje deformaci, pracuje se slavnými předlohami a používá

nekonvenční prostředky v podobě barvy vrhané na plátno.

V osmdesátých letech dvacátého století vstupuje do světa oficiálně

uznávaného výtvarného umění subkultura graffiti. Sprejovaná díla newyorského

výtvarníka Keitha Harringa vyjadřují spontánní kreativitu a stávají se svébytným

uměním. Harring zemřel na AIDS v pouhých 31 letech.

Podobný osud měl malíř graffiti Jean Michel Basquiat, newyorský umělec

pocházející z Haiti, který na svých plátnech zobrazoval osudy ponižovaných

příslušníků přistěhovalecké minority. Zemřel předčasně ve 27 letech

na předávkování heroinem. Je považován za představitele neo-primitivismu a neoexpresionismu.

15.2 České výtvarné umění po druhé světové válce

Česká výtvarná scéna po druhé světové válce je velmi bohatá a různorodá a je

téměř nemožné ji charakterizovat ve stručnosti. Část umělců, např. Josef Istler,

Mikuláš Medek a Jan Švankmajer, měla blízko k surrealistickému výrazu nebo

avantgardním postupům, jako např. Jiří Kolář a Vladimír Boudník.

Jiná část umělců tvořila v souladu s oficiálně prosazovanou linií socialistického

realismu, který vyzdvihoval ideologicky orientovanou figurální tvorbu, případně

hledala cestu uměleckého vyjádření, které by s ním nebylo v rozporu. Sem patřili

např. Karel Svolinský, Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Josef Lada, tvůrce animovaných

loutkových filmů Jiří Trnka, František Muzika, Ludmila Jiřincová, Jan Zrzavý, Jiří

Anderle a další.

V osmdesátých letech dvacátého století se zformovala skupina mladých

výtvarníků pod názvem Tvrdohlaví, jejímiž členy byli mimo jiné Jiří David, Michal

Gabriel, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna a František Skála. Skupina se

programově vyhranila proti oficiálním proudům výtvarného umění. Její členové

zůstali i po rozpadu skupiny nejvýraznějšími postavami české výtvarné scény až

do prvních desetiletí 21. století.

Měli bychom zmínit také znepokojivou tvorbu Michaela Rittsteina

a provokativní díla Jiřího Davida, například skandální Entropu, kde jako výtvarný

prvek figuruje parodie mnohdy nelichotivých stereotypů tradovaných o jednotlivých

evropských národech. Jedno z děl Davida Černého se v Liberci stalo součástí

veřejného prostoru. Jedná se o autobusovou zastávku Snídaně obrů v Sokolské

ulici. Na obřím stole, který tvoří zastřešení zastávky, nacházíme pozůstatky zvláštní

hostiny: mimo jiné lidskou hlavu se zapíchnutým nožem, vázu s masožravými

rostlinami nebo sedmiramenný svícen, symbol judaismu. S Libercem je svým

působením na Fakultě architektury spojen osobitý designér a architekt Bořek Šípek,

který byl v devadesátých letech architektem Pražského hradu.

Stálicí českého výtvarného nebe je Jiří Načeradský, jeden ze zakladatelů Nové

figurace a mistr exprese, známý především stylizovanými ženskými akty a figurami

v pohybu.

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

125

Obrazy Jiřího Sopka, který stejně jako Načeradský působil ve skupině „12/15

Pozdě, ale přece“, se vyznačují charakteristickou barevností a použitím akrylových

barev. Jejich motivem jsou nahé postavy s útlými protáhlými údy a obličeje

s výraznými grimasami.

15.3 Sochařství ve druhé polovině 20. století

Sochařství v poválečné době navazuje na předchozí umělecké styly. V dílech

Alberta Giacomettiho, Maxe Ernsta a Joana Miróa pokračují surrealistické tendence.

Henry Moore nachází inspiraci v organických tvarech přírody, v anatomii

lidského těla a zároveň v sochařství mimoevropských kultur, na sochách Hanse

/Jeana/ Arpa se objevují hladké tvary ženských torz.

Významným představitelem českého poválečného sochařství ve stylu

informelu je Aleš Veselý, jehož díla jsou umístěna na veřejných prostranstvích řady

světových měst.

Působivé prostorové realizace v betonu a sádře tvořila sochařka Eva

Kmentová, jejíž dílo Brána snů je instalováno vedle plastiky Jiřího Nováka Motýlí

křídla v parku na Masarykově ulici v Liberci. Magdaléna Jetelová působící

v Mnichově je tvůrkyní konceptuálních land art projektů pod širým nebem.

Mezi nejvýraznější sochaře současnosti patří jeden ze zakládajících členů

skupiny Tvrdohlaví Stefan Milkov a další Trdohlavý Jaroslav Róna, autor pomníku

Franze Kafky v Praze na Josefově. Ze stejné skupiny vzešel už zmíněný Michal

Gabriel, autor řady akrylových plastik, které s oblibou situuje do otevřeného

prostoru. Uznávaným českým sochařem byl také zesnulý Karel Nepraš, používající

ve své tvorbě netradiční materiály jako instalatérské trubky, umyvadla nebo

záchodové mísy.

V listopadu 2009 byla na malém náměstí propojujícím nám. Dr. Edvarda

Beneše s obchodním centrem Plaza v Liberci instalována netradiční socha-objekt

Jaroslava Róny. Má podobu zvětšené edisonovské žárovky a je nazvána Edisonova

lampa.

15.4 Světová architektura ve druhé polovině 20. století

Světová architektura na sebe bere v poválečných letech velmi rozmanité podoby.

Prvořadým úkolem evropské architektury, která navazuje na předválečný

funkcionalismus, bylo zacelit jizvy po válečných škodách.

Období po druhé světové válce se téměř po celém světě vyznačuje přílivem

venkovského obyvatelstva do měst a růstem městských aglomerací. Také z důvodu

poptávky po levném sériovém bydlení se staví ze standardizovaných stavebních

prvků a na obvodu měst vznikají komplexy unifikovaných patrových bytových domů.

Nejvíce využívaným stavebním materiálem se stává beton, mnohdy neomítaný.

Vzniká tak prototyp domu jako „stroje na bydlení“, příkladem je Corbusierovo Unité

d´Habitation v Marseille z let 1945 - 1951.

Vyvrcholením architektury 50. let na Západě je Corbusierova poutní kaple

Notre Dame du Haut v Ronchamp a Guggenheimovo muzeum v New Yorku

navržené Frankem Lloydem Wrightem v letech 1956 - 1959.

V dalších desetiletích se rozvíjí high-tech architektura, která otevřeně přiznává

konstrukční prvky, materiály, vzpěry, lešení a potrubí. V tomto duchu je vybudováno

pařížské Centre Pompidou, na jehož návrhu se podílel i Jan Kaplický, mnichovský

Olympijský stadion a londýnské Docklands rekonstruované po roce 1971.

Brazilský architekt Oscar Niemeyer se ve své tvorbě vyhýbá přímým liniím

a pravým úhlům, místo nichž upřednostňuje křivky. Proslavil se zejména budovou

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

126

centrály OSN v New Yorku z r. 1952 a koncepcí nového brazilského hlavního města

Brasília realizovanou v letech 1957 - 1964.

Od roku 1958 vzniká nová obchodní čtvrť Paříže La Défense, jejíž vývoj

pokračuje i v prvních desetiletích 21. století. Centru dominuje moderní varianta

vítězného oblouku La Grand Arche de la Défense dánského architekta Johanna

O. von Spreckelsen. Jedná se o prostorový útvar ze skla a kararského mramoru

o rozměrech 108 x 110 x 112 m.

Rakouský architekt a výtvarník Friedensreich Hundertwasser byl inspirován

tvary a křivkami vídeňské secese. Rovné čáry, jež se v přírodě nevyskytují,

považoval za bezbožné a požadoval jejich zákaz. V tomto duchu také navrhl řadu

děl, z nichž nejznámější je Hundertwasserhaus ve Vídni nebo vídeňský KunstHaus.

Jednou z nejvýraznějších staveb druhé poloviny 20. století se stala opera v

australském Sydney, na jejímž návrhu je nejvýrazněji podepsán dánský architekt

Jørn Utzon. Nákladná budova vznikala v letech 1957 - 1973 a přes všechny

kontroverze spojené s její stavbou jsou dnes její parabolické do sebe zasunuté

střechy nejvýraznějším symbolem australské metropole.

Americký architekt japonského původu Minoru Yamasaki se inspiroval

vertikalitou gotické architektury a proslavil se zejména projektem světového

obchodního centra v New Yorku (1965 - 1972), jemuž dominovaly dvě věže

nazývané Twins (dvojčata), zničené teroristickým útokem 11. září 2001.

Přestavbu berlínského Říšského sněmu od Sira Normana Fostera dokončenou

v r. 1999 lze také zahrnout do kategorie high-tech architektury. Podobným

významným architektonickým počinem byla rozsáhlá přestavba berlínského

hlavního nádraží dokončená v roce 2006, jejímž výsledkem je moderní a pohodlný

architektonický komplex splňující požadavky na estetiku i komfort cestování.

V devadesátých letech se v architektuře objevuje nový trend:

dekonstruktivismus, jehož hlavní zásadou je narušení dokonalosti estetického

vzhledu staveb. Zatímco ve funkcionalismu forma následovala funkci,

v dekonstruktivismu forma následuje fantazii. Za hlavního představitele tohoto

trendu je považován kanadsko-americký architekt Frank O. Gehry, který projektoval

Guggenheimovo muzeum v Bilbau ve Španělsku. Impozantní budova, jejíž vnější

plášť je vytvořen ze skla, titania a vápence, byla pro veřejnost otevřena v roce 1997.

Dekonstruktivismus reprezentuje také tvorba architekta polsko-židovského

původu Daniela Liebeskinda, který realizoval v Berlíně v letech 1989 -1999

pozoruhodnou budovu Židovského muzea.

15.5 Česká architektura ve druhé polovině 20. století

Stejně jako ve světě navázala po druhé světové válce česká architektura

na předválečné moderní proudy. V popředí zájmu byla především bytová

a průmyslová výstavba, po níž byla značná společenská poptávka, proto začínají

vznikat první sídliště. Po roce 1955 se fasády domů oprošťují od jakékoliv zdobnosti

a všechna města postupně obklopují nové typy obytných bloků - panelová sídliště.

Pro architekturu tohoto období je příznačná silná typizace.

Moderní poválečné bydlení reprezentuje např. Kolektivní dům v Litvínově

(zkráceně Koldům nebo Koldom architektů Václava Hilského a Evžena Linharta

realizovaný v letech 1947 - 1958. Představoval nový styl bydlení a komplexní

vybavenosti. Vlastní byty měly sloužit k odpočinku. Stravování, zaopatřování dětí

a sportovní vyžití se odehrávaly ve společných prostorách centrální části.

V důsledku společenských změn po roce 1948 u nás v architektuře nastupuje

vlna tzv. socialistického realismu (zvaného hovorově dodnes „sorela“), jehož vzory

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

127

jsou přejímány z tehdejšího Sovětského svazu. V tomto pojetí vznikají celá nová

města nebo městské čtvrti, např. Ostrava Poruba, Havířov nebo Ostrov nad Ohří.

Socialistický realismus reprezentuje také pražský hotel Internacionál v Dejvicích

architekta F. Jeřábka dokončený v roce 1956, jehož vzorem byl ornamentální styl

sovětského stavitelství ve 40. letech, jenž zosobňuje Lomonosovova univerzita.

Stavbou, která v poválečném období vzbudila mezinárodní pozornost, se stala

stavba horského hotelu a televizního vysílače ve tvaru rotačního hyperboloidu

na vrcholu Ještědu u Liberce (1966 - 1973), za kterou byl její architekt Karel

Hubáček vyznamenán ještě před dokončením stavby v r. 1969 mezinárodní

Perretovou cenou za architekturu.

Specifickým polem architektonické tvorby poválečného období byla obnova

a rekonstrukce historických památek. Jednalo se např. o rekonstrukci Betlémské

kaple (arch. Jaroslav Fragner, 1950) a obnovu prostor Karolina od téhož architekta;

pozoruhodná je také rekonstrukce gotického Emauzského kláštera v Praze, jehož

střecha a věže byly zničeny válečným bombardováním (arch. F. M. Černý 1968).

Na světové výstavě v Bruselu vzbudil zájem mezinárodní veřejnosti Československý

pavilon (arch. F. Cubr, J. Hrubý, 1958), který byl po ukončení výstavy přenesen

do Prahy (část Letná) a zde sloužil jako restaurace Bruselský pavilon.

Po roce 1989 získává architektura u nás nové možnosti, jejichž vyjádřením je

např. tzv. Tančící dům (též Ginger a Fred) v Praze na Rašínově nábřeží (arch.

Frank Gehry a Vlado Milunič, 1996), pro nějž je příznačné originální pojetí

venkovního průčelí v podobě dvou tančících postav.

Město Liberec se může pochlubit celou řadou velmi zdařilých architektonických

počinů z polistopadové éry. Jmenujme například budovu Základní umělecké školy

ve Frýdlantské ulici z let 1994 - 1995 (arch. E. Janoušek, B. Šonský, P. Švancer a

P. Vaněček), která je specifická vnitřním lichoběžníkovým prostorem obehnaným

ochozy, z nichž je přístup do učeben. Budova byla oceněna jako Stavba roku 1995.

Další pozoruhodnou moderní stavbou v Liberci je Krajská vědecká knihovna

a Židovské kulturní centrum (nazývaná též Stavba smíření) arch. Radima Kousala

realizovaná v letech 1995-2000, která stejné ocenění získala v roce 2001.

15.6 Film ve druhé polovině 20. století

V těsně poválečné době se v italském filmu rozvíjí neorealismus, jehož záměrem

bylo zobrazovat realitu bez příkras, kriticky poukazovat na její stinné stránky

a sociální nespravedlnost a apelovat na svědomí a humanismus diváků.

Takto tvořil Vittorio de Sica (Zloději kol, 1948) a Luchino Visconti.

Z neorealismu vyrůstala také tvorba nejvýznamnějšího italského filmového režiséra

všech dob Federica Felliniho ve filmu Silnice (1954) s Giuliettou Massinovou,

v němž tvůrce zdůraznil téma odcizení a absence citu. Fellini se od 60. let stává

nejvýznamnější postavou italského filmu (Sladký život, 1960; Amarcord, 1973),

zároveň s ním přichází s románovými freskami Luchino Visconti (Gepard, 1962)

a tragicky znepokojivý a zároveň otevřeně erotický Pier Paolo Pasolini (Evangelium

sv. Matouše, 1964; Dekameron, 1971). Franco Zeffirelli se proslavil výpravnými

a poetickými filmy (Romeo a Julie, 1968). Jako herci se v italském filmu prosadili

zejména Marcello Mastroiani, Franco Nero, Monica Vitti, Claudia Cardinal, Sophia

Loren a Ornella Mutti.

V americkém filmu se po válce uplatnil vedle sociálně-kritických témat žánr

kriminální a psychothriller v dílech režiséra Alfreda Hitchcocka (Vertigo, 1958; Ptáci,

1963). Řada filmů se vrací k historii Ameriky z pionýrských dob v žánru „kovbojek“

(Fred Zinnemann: V pravé poledne, 1952), objevují se filmy žánru science-fiction

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

128

(George Lucas: Hvězdné války, 1979), osmdesátým letům kralovaly akční filmy v

hlavní roli s Arnoldem Schwarzeneggerem (James Cameron: Terminátor, 1984).

Ve Francii se na sklonku 50. let rodí „nová vlna“ preferující existenciální osobní

výpověď tvůrců. Její představitelé Jean Luc Godard (U konce s dechem, 1959;

Bláznivý Petříček, 1965), François Truffaut (Jules a Jim, 1961) a další pracovali

s hereckými osobnostmi, jako byli Jean-Paul Belmondo, Jean Moreau, Catherine

Deneuve, Alain Delon a Philippe Noiret, na nichž byl postaven úspěch poválečného

francouzského filmu. Luis Buñuel pokračoval ve svých filmech v kritice církve

a buržoasie (Anděl zkázy, 1962; Nenápadný půvab buržoasie, 1972).

Asijskou filmovou velmocí se v 50. letech 20. století stává Japonsko,

především zásluhou režiséra Akiry Kurosawy čerpajícího náměty zejména

z japonské historie a oslavy samurajské cti (Rašomon, 1950; Sedm samurajů,

1954).

Severské kinematografii kraloval v poválečných desetiletích švédský režisér

Ingmar Bergmann, který se zabýval psychologickými náměty a filosofickoexistenciálními

úvahami o odcizení člověka (Sedmá pečeť, 1957; Šepoty a výkřiky,

1972). V jeho filmech excelovali Max von Sydow a Liv Ullmanová.

Ruský a sovětský film se vrací k námětům Velké vlastenecké války (Sergej

Bondarčuk: Bojovali za vlast, 1975), zatímco Andrej Tarkovskij se ve svých

nostalgicky poetických filmech (Andrej Rublev, 1969; Stalker, 1979) vymykal

oficiálně schválené linii tvorby, což nakonec vedlo k jeho emigraci.

Španělský film nejvýrazněji reprezentuje vedle Luise Buñuela Carlos Saura

(Krvavá svatba,1981; Carmen, 1983), v jehož filmech zazářila Chaplinova dcera

Geraldine Chaplin.

V Československu nastává v šedesátých letech jisté politické uvolnění, jež

umožnilo v kinematografii nástup nové generace filmových tvůrců, která byla po

francouzském vzoru označena také jako nová vlna. Jejím nejvýznamnějším

protagonistou byl Miloš Forman (Černý Petr, 1963, Lásky jedné plavovlásky, 1965

a Hoří, má panenko, 1967). Forman v roce 1968 emigroval do USA, kde úspěšně

pokračoval ve filmové tvorbě. Dalšími představiteli nové vlny byli např. Jiří Menzel

(Ostře sledované vlaky, 1966; Rozmarné léto, 1967; Skřivánci na niti, 1969), Věra

Chytilová (Sedmikrásky, 1966; Ovoce stromů rajských jíme, 1969), Jan Němec

a další.

V atmosféře uvolnění tvoří Otakar Vávra (Kladivo na čarodějnice, 1969)

dvojice Elmar Klos a Ján Kadár (Obchod na korze, 1965), František Vláčil (Markéta

Lazarová, 1967), Juraj Herz (Spalovač mrtvol, 1968) a další.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala až na výjimky utlumení tvůrčího

rozmachu a stagnaci české kinematografie.

Po roce 1989 dochází k návratu některých tvůrců z emigrace a nástupu nové

generace filmových tvůrců. Prosazuje se Jan Svěrák (Kolja, 1996), Petr Zelenka

(Knoflíkáři, 1997; Rok ďábla, 2002), Jan Hřebejk (Pelíšky, 1998; Musíme si

pomáhat, 1999) nebo Alice Nellis (Výlet, 2002).

15.7 Hudba ve druhé polovině 20. století

Klasická hudební tvorba přestává ve druhé polovině 20. století reprezentovat

obecné kulturní tendence a vytrácí se z obecného povědomí – na rozdíl od hudby

taneční a populární, která se masově šíří zejména na vlnách rozhlasového, později

i televizního vysílání, a stává se stále dostupnější díky rozvoji reprodukční techniky.

Padesátým letům kraloval rock´n´roll, jehož fenomenálním interpretem se stal

Elvis Presley, šedesátá léta přinášejí beat. Symbolem doby se stává čtveřice

Stručné dějiny kultury PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D

129

liverpoolských hudebníků Beatles. Vedle popu se v sedmdesátých letech rozvíjí jako

alternativa „vážné hudby“ pro mladou generaci art rock (skupiny Pink Floyd, Yes)

nezřídka pracující s klasickými hudebními motivy; v USA se rodí underground, styl

založený na neotřelých, mnohdy „primitivních“, kompozičních a interpretačních

postupech (Velvet Underground, The Residents).

Literatura:

DIVIŠ, M. Nástin vývoje architektury v českých zemích. Grafoprint Plus, 1999.

HÖCKER, Ch. Architektura. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-251-0285-8.

GÖSSEL, P., LEUTHÄUSEROVÁ, G. Architektura 20. století. Praha:

Taschen/Slovart, 2006. ISBN 978-80-7209-814-9.

GYMPEL, J. Dějiny architektury od antiky po současnost. Bratislava: Slovart, 2008.

ISBN 978-80-7391-081-5.

KRAUSOVÁ, A. C. Dějiny malířství od renesance po současnost. Bratislava:

Slovart, 1998. ISBN 978-80-7391-056-3.

Libereckým krajem. Tvář architektury. Liberec: Liberecký kraj, 2004.

PIJOAN, J. Dějiny umění sv. 10, 11. Praha: Knižní klub, 2000.

Světové dějiny umě. Larousse. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-055-X.

TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Česká beseda, 1993.

TECHNIK, S. Liberecké domy hovoří III. Liberec: Česká beseda, 1995.

Umění 20. století. Bratislava: Taschen/Slovart, 2004. ISBN 80-7209-521-8.